Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2001, sp. zn. 20 Cdo 1576/99 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1576.99.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1576.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1576/99 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Korecké a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce J. V., správce konkursní podstaty úpadce H. z. z. pojišťovny v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. U., a 2) R. K., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 211/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 1999, č. j. 21 Co 546/98, 21 Co 547/98-41, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 1999, č. j. 21 Co 546/98, 21 Co 547/98-41, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. června 1998, č. j. 23 C 211/97-15, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 1998, č. j. 23 C 211/97-22, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1, rozsudkem ze dne 23. 6. 1998, č. j. 23 C 211/97-15, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. 9. 1998, č. j. 23 C 211/97-22, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných \"z bytu o velikosti 1 + 3 s příslušenstvím a atelierem, který se nachází v 7. a 8. nadzemním podlaží domu č. p. 112 ve S. ulici v P. (dále \"předmětný byt s atelierem\" nebo \"předmětné prostory\"). Dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt s atelierem (nacházející se v domě ve vlastnictví úpadce) bez právního důvodu. Původní užívací vztah 1. žalované k části předmětných prostor (k atelieru, sestávajícímu ze 3 místností, příslušenství a skladu), založený rozhodnutím OBH disl.-88-281-112/II+466/III-Ka ze dne 19. 4. 1988 a následně uzavřenou dohodou ze dne 10. 10. 1988, zanikl (poté, kdy po provedení stavebních úprav bylo rozhodnutím Odboru výstavby Obvodního úřadu v P. ze dne 8. 3. 1995, č. j. Výst. 541/95-W/F-2/112 pravomocně rozhodnuto o povolení užívání stavby - změně stavby domu č. p. 112 v P., S. ulice, a kdy byly předmětné prostory kolaudovány jako byt 3 + 1 s příslušenstvím a atelierem) pro nemožnost plnění dle §575 odst. 1 obč. zák. Po změně užívání nebyla ohledně předmětného bytu s atelierem uzavřena se žalovanými nájemní smlouva. Obvodní soud však přesto žalobě nevyhověl s poukazem na to, že postup žalobce se jeví být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobce \"využil situace žalovaných, kteří se bez vlastní viny dostali do jimi neřešitelné situace\", a v souladu se zákonem provedli na vlastní náklady takové stavební úpravy, na základě nichž vznikl z původního atelieru předmětný byt s atelierem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 1999, č. j. 21 Co 546/98, 21 Co 547/98-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žalovaným nesvědčí právní důvod užívání předmětných prostor (i když na rozdíl od něj dovodil, že k původnímu atelieru vzniklo oběma žalovaným podle §196 a §197 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 právo společného užívání manžely, které se k 1. 1. 1992 změnilo podle §871 odst. 1 a 3 obč. zák. na právo společného nájmu), a že se tudíž žalobce právem domáhá vůči žalovaným ochrany vlastnického práva. Ve shodě se soudem prvního stupně též dovodil, že výkon vlastnického práva je v dané věci v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Vedle důvodů, jež vedly obvodní soud k zamítnutí žaloby, přihlédl odvolací soud v rámci úvahy o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. též k dalším okolnostem na straně žalobce a žalovaných. Neshledal přitom důvodnou námitku žalobce, že zamítavé rozhodnutí soudu pro žalované \"fakticky konstituuje právo nájmu\" k předmětným prostorám s tím, že \"na právním stavu se zamítnutím žaloby nic nezmění, a že ...odvolací soud není oprávněn konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka\". Nevyhovění návrhu žalobce na připuštění dovolání odvolací soud odůvodnil jednak tím, že žalobce \"nijak blíže nevymezil, k jaké otázce zásadního právního významu by mělo být dovolání připuštěno\", jednak tím, že \"pokud by se jednalo o aplikaci ust. §3 odst. 1 o. z. ...rozhodování v této věci se od již judikovaných rozhodnutí ve věcech obdobných neliší\". Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátem) včasné dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., a v němž - poukazem na nesprávný právní názor odvolacího soudu - uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výkon práva žalobce je dle §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Uvádí, že žalovaní užívají předmětné prostory od počátku protiprávně jako byt, že žalobci (který je správcem konkurzní podstaty úpadce) nelze přičítat k tíži chování úpadce, vyvrací důvody, pro něž odvolací soud žalobu zamítl a namítá, že odvolacím soudem uváděné okolnosti nemohou být podkladem pro založení (konstituování) práva žalovaných předmětné prostory užívat. Zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. přikládá dovolatel otázce, zda je či není v rozporu s dobrými mravy, \"domáhá-li se vlastník vyklizení prostoru dle stavebních předpisů určeného k užívání jako byt proti osobě, které svědčilo pouze právo užívání nebytového prostoru v době, kdy byl tento prostor (nyní byt) dle stavebních předpisů nebytovým prostorem, a to \"... i přes okolnost investic tohoto uživatele do uvedeného prostoru a neexistence bytové náhrady pro tohoto uživatele\". Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen \"o. s. ř.\"). Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. - a ty v daném případě nebyly žalobcem v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. O žádný z případů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 o. s. ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. 55 Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek; současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, a současně musí jít o otázku, která má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod pořadovým číslem 101). Se zřetelem k uvedenému lze přiznat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. otázce, zda lze - za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - odepřít vlastníkovi právo domáhat se vyklizení jeho nemovitosti (resp. její reálně vymezené části, tj. bytu) vůči osobě, která ji užívá bez právního důvodu, když na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a dovolatel závěr odvolacím soudem k této otázce přijatý, zpochybňuje. Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá vydání věci její vyklizení. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmu jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod pořadovým číslem 62). Soudní praxe je ve výkladu tohoto ustanovení jednotná potud, že na jeho základě lze jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat právo nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle nálezu Ústavního soudu České republiky, vysloveného ve věci sp. zn. II ÚS 190/94 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, ročníku 1995, svazku 4, dílu druhém, pod č. 87) nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož takový postup by vedl k porušení článku 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jestliže tedy v dané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt s atelierem bez právního důvodu, a že jim k předmětným prostorám nevzniklo právo nájmu, pak je nutno na ně pohlížet jako na osoby, jež takovéto právo nikdy neměly, a nelze jim toto právo přiznat ani za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Táž okolnost (nedostatek právního důvodu užívání předmětných prostor), jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/98). Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že zamítnutím žaloby na vyklizení nekonstituoval pro žalobce (vlastníka) dosud neexistující povinnosti, nicméně důsledkem jeho rozhodnutí je, že považuje žalované za oprávněné k užívání předmětných prostor, jež užívali dosud. Tím však s žalovanými spojil právo (aniž lze určit, co je jeho titulem), které objektivně (se zřetelem k neexistenci titulu dosavadního) dříve neměli, a - současně - právo dovolatele (coby vlastníka) netoliko omezil, ale ochranu mu odepřel vůbec. Jestliže - oproti tomu - v obdobných vztazích soudní praxe ze zvláštních důvodů, na základě §3 odst. 1 obč. zák., odepírá právo na vyklizení bytu bez náhrady, ve lhůtě plynoucí již od právní moci soudního rozhodnutí (viz odůvodnění rozhodnutí uveřejněných pod č. 16/1998 a č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neodepírá samo právo na vyklizení, nýbrž je toliko spojuje se splněním určité podmínky; důsledky toho, že ten, kdo má byt vyklidit, jej užívá bez právního důvodu, tím dotčeny nejsou. Odvolací soud v dané věci vyložil ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jinak, v rozporu s uvedenými zásadami, v důsledku čehož je jeho právní posouzení nesprávné. Nesprávné je pak i rozhodnutí, jež na tomto právním posouzení spočívá, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je zrušit (§243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 28. června 2001 JUDr. Věra K o r e c k á , v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2001
Spisová značka:20 Cdo 1576/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1576.99.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18