ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1909.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1909/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ministerstva vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované A. K., o vyklizení ubytovny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 131/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1999, č. j. 11 Co 645/98 - 66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost vyklidit ve výroku specifikovanou ubytovací jednotku v domě hotelového bydlení. Dovodil, že žalované nevzniklo právo osobního užívání obytné místnosti podle §190 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, jelikož nedoložila příslušné správní rozhodnutí o jejím přidělení nebo o výměně bytů, a že vzhledem k výpovědi, dané předchůdcem žalobce, bydlí v ubytovací jednotce bez právního důvodu. Návrhu, aby připustil dovolání, odvolací soud nevyhověl, neboť otázku, jejíž posouzení žalovaná žádala otevřít dovolacímu přezkumu, nepokládal za zásadně významnou po právní stránce.
Žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že odvolací soud nezohlednil okolnosti, pro které důvodně nabyla přesvědčení, že užívá byt; rozhodující je podle jejího názoru okolnost, že spornou „bytovou jednotku\" získala na základě výměny bytů realizované za účasti příslušného správního orgánu, a že smlouva o užívání byla sjednána na dobu neurčitou. Jestliže přesto nebylo vydáno potřebné správní rozhodnutí, jednalo se o pochybení správních orgánů, a to i potud, že nedaly zřetelně najevo, že má jít pouze o vztah ze smlouvy o ubytovací službě. Od 1. 1. 1992 proto měl být vztah mezi účastníky posouzen podle §871 obč. zák. jakožto vztah nájemní, a žalobu bylo namístě zamítnout, popř. vzhledem k „výjimečným a mimořádným okolnostem případu\" vázat vyklizení na bytovou náhradu „v souladu s §3 obč. zák.\".
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo zamítnuto, konstatuje, že je nedůvodné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.\").
Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř. - připouští.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, nebyly dovolatelkou v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení §238 odst. 1 písm. a/, jelikož napadený rozsudek není měnícím ale potvrzujícím.
Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. 1, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně, resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2.
Při odvolacím jednání žalovaná navrhla, aby pro případ, že rozsudek soudu prvního stupně bude potvrzen, odvolací soud připustil dovolání s tím, že „závažnou právní problematiku\" spatřovala v tom, že „byla v dobré víře, že dochází k výměně jejího bytu ve V. za jiný byt v P.\".
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže §239 odst. 2 o. s. ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle §242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadně významným.
Z poměření (neúspěšného) návrhu na připuštění dovolání a obsahu dovolání, jež posléze podala, plyne že takovou - a jedinou - otázkou je, zda vnitřní přesvědčení dovolatelky, že její právní vztah k předchůdci žalobce byl založen na dohodě o výměně bytů, může založit stejnou ochranu, jakou by požívala ve vztazích nájemních (byť by o byt nebo o obytnou místnost v zařízeních určených k trvalému bydlení nešlo), resp. alespoň ochranu, jež plyne z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Další námitky, které dovolatelka uplatnila v dovolání, spočívají mimo objektivní hranice možného dovolacího přezkumu, a tím jsou pro tento přezkum bezcenné; ve vztahu k nim podmínka, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, není splněna proto, že takový návrh nebyl vůbec učiněn.
Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle §239 odst. 2 o. s. ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).
Tyto znaky napadené rozhodnutí zjevně nenese; právní posouzení vymezené právní otázky, jež podal odvolací soud, je totiž v souladu se závěry, které Nejvyšší soud v obdobných věcech uplatňuje konstantně.
Zhruba v desítce minulých rozhodnutí ve sporech, vycházejících z obdobně založeného bydlení v tomtéž objektu hotelového bydlení (v P., N. 392), přisvědčil Nejvyšší soud kvalifikaci posuzovaného právního vztahu jakožto vztahu podle §754 a násl. obč. zák. (ze smlouvy o ubytování), v důsledku čehož se neuplatní instituty vlastní vztahům nájemním, a „k tíži žalobce nelze ani přičítat, že (druhá smluvní strana) byla subjektivně přesvědčena o jiném právním stavu věci, a dostala se do tíživé osobní situace\" (nehledě na to, že ve smlouvách o hotelovém bydlení bylo zakotveno, že při jejím zániku nevzniká ubytovanému právo na náhradní byt ani náhradní ubytování). Proto, uvádí se v těchto rozhodnutích, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se nezabýval možností použití §3 odst. 1 obč. zák., a to ať už z hlediska možného důvodu pro zamítnutí žaloby, nebo podmínění povinnosti ubytovací jednotku vyklidit zajištěním náhrady.
Podmínku, aby napadený rozsudek byl rozsudkem po právní stránce zásadního významu, tedy dovolatelka nedoložila.
Nelze-li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu (pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení dovolatelka napadla) je rozhodnutím ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadně významným, pak dovolání přípustné není, a jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud je nemohl než podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř.; žalobci, jenž by ve smyslu těchto ustanovení měl právo na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu