Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2001, sp. zn. 20 Cdo 1953/99 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1953.99.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1953.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1953/99 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Korecké a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. H., zastoupené, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 187/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 1998, č. j. 51 Co 91/98-56, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 1998, č. j. 51 Co 91/98-56, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. listopadu 1997, č. j. 24 C 187/96-31, o povinnosti žalované vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci byt č. 22, I. kategorie o třech pokojích, kuchyni a příslušenství v 8. patře domu č. p. 3144 v P., Z., změněn tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů poté, kdy jí bude zajištěno náhradní ubytování, se zamítá. II. Jinak se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 11. 1997, č. j. 24 C 187/96-31, uložil žalované povinnost vyklidit byt označený ve výroku rozsudku do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 1998, č. j. 51 Co 91/98-56, připustil změnu žaloby (spočívající v označení bytu), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt č. 22, I. kategorie o třech pokojích, kuchyni a příslušenství, v 8. patře domu č. p. 3144 v P., Z., (dále \"předmětný byt\") do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předmětný byt byl přidělen žalobci v roce 1986 jeho tehdejším zaměstnavatelem (s. p. S. M.) jako byt podnikový, že žalobce v roce 1990 již u tohoto zaměstnavatele nepracoval, že poté se právním nástupcem uvedeného podniku stala firma S., a. s., která předmětný byt považovala za byt služební ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., a která dům, v němž se předmětný byt nachází, převedla do vlastnictví obchodní společnosti I. B., s. r. o. na základě kupní smlouvy ze dne 2. 3. 1994 - v době, kdy účastníci, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 30. 11. 1994, již nevedli společnou domácnost. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že k předmětnému bytu nevzniklo účastníkům právo společného užívání (společného nájmu), neboť šlo původně o byt podnikový, jehož uživatelem (a posléze nájemcem) byl toliko žalobce, a že byt měl ke dni 1. 1. 1992 charakter bytu služebního ve smyslu §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., byť žalobce již pro vlastníka domu, v němž se byt nacházel, nepracoval (uvedená okolnost mohla být toliko důvodem pro zrušení práva osobního užívání bytu podle §184 písm. a/ občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, resp. po uvedeném datu důvodem výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák.), a že přestal být bytem služebním poté, kdy vlastnické právo k domu nabyla společnost I. B., s. r. o. Dovodil, že rozvodem manželství účastníků zanikl žalované právní důvod užívání předmětného bytu, a že žaloba je dle §126 odst. 2 obč. zák. důvodná. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - zaujal názor, že v dané věci nelze aplikovat §713 odst. 1 obč. zák., neboť citované ustanovení dopadá toliko na vztah mezi pronajímatelem a osobami uvedenými v §706 odst. 1 obč. zák., zanikne-li právo nájmu nájemce služebního bytu. Na právní vztah mezi účastníky je proto nutno (při nedostatku výslovné právní úpravy) aplikovat ustanovení §712 odst. 3 věty první před středníkem obč. zák., z něhož vyplývá, že povinnost žalované k vyklizení lze vázat na zajištění náhradního ubytování. O návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud - s poukazem na to, že jeho rozsudek je rozsudkem \"obsahově měnícím\" - nerozhodl. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, v němž odvolacímu soudu vytýká, že \"řádně nehodnotil, zda byt měl v době podání návrhu skutečně charakter služebního bytu, resp. tuto významnou skutečnost nepochybně neověřil\", nezjišťoval, \"kdo a kdy se stal právním nástupcem s.p. S. M. a v jakých právních vztazích\". Uvádí, že předmětný byt ztratil charakter bytu služebního ukončením pracovního poměru žalobce u s. p. S. M., a že účastníkům vzniklo k tomuto bytu právo společného nájmu bytu manžely. K výzvě soudu prvního stupně a následně i soudu dovolacího, žalovaná doplnila své dovolání, přičemž výslovně uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., a jeho přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Naplnění uplatněných dovolacích důvodů spatřuje - vedle námitek uváděných již v dovolání - i v tom, že v dané věci mělo být aplikováno ustanovení §871 odst. 1 obč. zák., neboť předmětný byt se nestal bytem služebním dle zákona č. 102/1992 Sb., jakož i v posouzení otázky vyklizení a bytové náhrady; v této souvislosti argumentuje tím, že věc měla být po právní stránce správně posouzena z hlediska §705 odst. 1 obč. zák., tj. mělo být rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, a tom, který z účastníků bude byt nadále užívat jako nájemce. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen \"o. s. ř.\"). Dovolání je v dané věci (při neexistenci vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř.) přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud směřuje proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla - na rozdíl od výroku rozsudku soudu prvního stupně - povinnost k vyklizení vázána na zajištění toliko náhradního ubytování. Ve výroku o povinnosti žalované předmětný byt vyklidit je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně rozsudkem obsahově shodným, tedy potvrzujícím, neboť práva a povinnosti účastníků byla v této části posouzena shodně (srov. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a 1999, pod pořadovými čísly 47 a 52). V tomto rozsahu není dovolání přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek obvodního soudu, potvrzený napadeným rozhodnutím soudu odvolacího byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, ani podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud v potvrzujícím výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13/1997, pod pořadovým číslem 101). Dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. může být přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nezakládají. Uvedené podmínky nesplňují dovolací námitky směřující proti neúplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nelze přiznat ani otázce, zda účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely. Výklad ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen potud, že pro vznik společného nájmu bytu manžely podle §871 odst. 1 obč. zák. bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 26 Cdo 2318/98, ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 111, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99). Již dřívější právní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966 pod pořadovými čísly 47 a 78, Občanský zákoník, komentář, díl I., Praha, Panorama 1987, str. 643 a násl.) vycházela z názoru, že skončení pracovního poměru uživatele podnikového bytu nemělo samo o sobě za následek zánik jeho práva osobního užívání bytu; příslušná organizace se mohla - za splnění dalších podmínek stanovených v §184 písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 - domáhat zrušení práva osobního užívání bytu. Se zánikem pracovního poměru uživatele u organizace, hospodařící s bytem trvale určeným pro ubytování jejích pracovníků (takovýmto bytem byl dle §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. i byt podnikový), nebyl přitom spojován ten důsledek, že by byt v důsledku této skutečnosti uvedený charakter ztratil. Také za účinnosti občanského zákoníku ve znění po novele provedené s účinností k 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., je zastáván názor, že ukončení pracovního poměru nájemce služebního bytu u pronajímatele nepůsobí zánik práva nájmu bytu, resp. změnu charakteru bytu jako bytu služebního ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., ale je toliko důvodem k výpovědi pronajímatele z nájmu služebního bytu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 430/97). Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, že ukončení pracovního poměru žalobce u s.p. S. M., k ubytování jejíchž pracovníků byl předmětný byt určen, nemělo samo o sobě za následek ztrátu charakteru tohoto bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace; ustanovení §182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 pak vylučovalo u těchto bytů vznik práva společného užívání bytu manžely. Neexistence tohoto práva bránila tomu, aby k předmětnému bytu účastníkům vzniklo právo společného nájmu manžely podle §871 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud tedy posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou. Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla připuštěna změna žaloby. Uvedený výrok má povahu usnesení (srov. §95, §211 o. s. ř.), proti němuž by bylo dovolání přípustné za podmínek stanovených v §237, §238a a §239 o. s. ř. Ustanovení §237 nelze použít, neboť vady vyjmenované v odstavci prvním tohoto ustanovení nejsou tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají. O ustanovení §238a o. s.ř. nelze přípustnost dovolání opřít, neboť toto usnesení nelze podřadit pod žádný z případů uvedených v §238a odst. 1 písm. a) až f). Použitelnost ustanovení §239 o. s. ř. pak není dána již proto, že rozhodnutí o změně žaloby není rozhodnutím ve věci samé. Protože dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu - v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované předmětný byt vyklidit a o změně žaloby - není v dané věci přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Předmětem dovolacího přezkumu je tudíž toliko výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla povinnost žalované k vyklizení předmětného bytu vázána na zajištění náhradního ubytování. Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, který vázal její povinnost k vyklizení předmětného bytu na zajištění náhradního ubytování námitkou, že věc měla být posouzena podle ustanovení §705 odst. 1 obč. zák., tj. že mělo být rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu bytu manžely a o tom, který z nich bude po rozvodu byt užívat jako nájemce. O nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nelze-li - se zřetelem k výše dovozenému - učinit předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že k předmětnému bytu nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely, není možno přezkoumávat jeho právní závěr o podmíněnosti povinnosti žalované k vyklizení předmětného bytu zajištěním bytové náhrady ve formě náhradního ubytování z pohledu ustanovení §705 obč. zák. (upravujícího zrušení práva společného nájmu bytu manžely). V této souvislosti je též třeba uvést, že předmětem řízení v souzené věci nebylo zrušení práva společného nájmu bytu manžely podle §705 odst. 1 a 3 obč. zák.; i když žalovaná v průběhu řízení před soudy obou stupňů spojovala svoji procesní obranu s tvrzením, že k předmětnému bytu vzniklo účastníkům právo společného nájmu bytu manžely, neučinila návrh na vypořádání tohoto tvrzeného právního vztahu (§97 o. s. ř.) předmětem řízení v dané věci. Protože rozsudek odvolacího soudu je - v mezích otevřených dovolacímu přezkumu - správný, Nejvyšší soud (při neexistenci vad obligatorně posuzovaných dle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. ) dovolání podle ustanovení §243b odst. 1, odst. 5 o. s. ř. zamítl. Žalovaná byla v dovolacím řízení neúspěšná, a ve zbytku z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto; žalobci však v tomto řízení prokazatelné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení 243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 věty první o. s. ř. (ve vztahu k té části dovolacího řízení, v níž dovolací soud dovolání zamítl) a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. (ve vztahu k té části dovolacího řízení, v níž bylo dovolání odmítnuto) výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 28. června 2001 JUDr. Věra K o r e c k á , v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2001
Spisová značka:20 Cdo 1953/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1953.99.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18