Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2001, sp. zn. 20 Cdo 1970/99 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1970.99.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1970.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1970/99 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Korecké a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobců A) P. H. a B) M. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) K. B. a 2) H. B., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 132/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 1999, č. j. 24 Co 791/98-108, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům, oprávněným společně a nedílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 14. 9. 1998, č. j. 8 C 132/97-62, výrokem „I.\" uložil žalovaným povinnost vyklidit „rodinný domek č. p. 283 v katastrálním území ve S.\" (dále „předmětný dům\" nebo jen „dům\") do patnácti dnů ode dne, ke kterému jim bude zajištěn náhradní byt, výrokem „II.\" zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali vyklizení pozemku specifikovaného v tomto výroku a rozhodl o nákladech řízení (výrok „III.\"). K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 5. 1999, č. j. 24 Co 791/98-108, rozsudek okresního soudu ve výroku „II.\" potvrdil, ve výroku „I.\" jej změnil tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit předmětný dům ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na vyklizení žalovaných je ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. důvodná, na rozdíl od něj však zaujal názor, že povinnost žalovaných k vyklizení nelze - za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - vázat na zajištění jakékoli bytové náhrady. Konstatoval, že při úvaze o tom, zda lze - za použití uvedeného ustanovení - žalobcům (vlastníkům předmětného domu) odepřít výkon jejich vlastnického práva, resp. toto právo omezit, není možno přihlížet toliko k okolnostem na straně žalovaných (jak učinil soud prvního stupně), ale je třeba zohlednit i rozhodné okolnosti na straně žalobců. Dovodil, že hlediska na straně žalovaných, kteří (byť nemají vlastní byt, avšak svědčí jim právo na vrácení kupní ceny zaplacené za předmětný dům) užívají dům žalobců bez právního důvodu, nemohou významově převážit právo žalobců na ochranu jejich vlastnického práva, o které byli v roce 1985 připraveni. Přihlédl přitom i k majetkovým poměrům žalobců a k jejich záměru využít dům pro účely bydlení rodičů a bratra žalobce A). Podle názoru odvolacího soudu by naopak v rozporu s dobrými mravy, aby se žalobci domohli realizace svého vlastnického práva spočívajícího v užívání nemovitosti až poté, co by zajistili žalovaným na svoje náklady náhradní byt. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní včasným dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v němž podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jejich dovolací námitky směřují proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž povinnost k vyklizení byla stanovena do jednoho roku od právní moci rozsudku (a nebyla podmíněna zajištěním náhradního bytu). Uvádí, že takové rozhodnutí je pro žalované zcela nepřijatelné a znamená velký zásah do jejich práv. Je otázkou posouzení (uvádí se dále v dovolání), která práva, zda žalobců či žalovaných převažují, a která mají být chráněna. Dovolatelé mají za to, že vlastnické právo žalobců nemůže převážit nad právy žalovaných, kteří nemají vlastní byt, při koupi předmětného domu vrátili státu dosud užívaný byt, a vrácená kupní cena za dům jim neumožní zakoupení náhradního bytu. Za „závažnou právní otázku, která je fakticky důvodem pro dovolání\" označují otázku, komu byla způsobena škoda a v jaké výši (tj. zda žalobcům či žalovaným) a dovozují, že odpovědnost za „chyby státu\", který legalizoval smlouvu, na základě které žalovaní předmětný dům v roce 1986 nabyli, by měl nést stát, nikoli žalovaní, a že by jim proto měla být poskytnuta bytová náhrada. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že dovolání je (i v měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu) nepřípustné; pro případ, že by bylo shledáno přípustným, dovozují, že není důvodné. Argumentují především okolnostmi, za nichž žalovaní předmětný dům získali, jakož i tím, že neplatí žalobcům za jeho užívání a že nevyvinuli iniciativu k vyřešení své bytové situace, ačkoliv jim to jejich majetkové poměry umožňují. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 17. 5. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. 12. 2000 (dále též jeno. s. ř.). Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti vyklidit byt bez náhrady, ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozsudku. Jinak - ve vztahu k rozhodnutí o samotné povinnosti žalovaných předmětný dům vyklidit (a proti němuž ostatně dovolání obsahově nesměřuje) - je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím. Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. ani tzv. jiné vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelé je ani nenamítají. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí (v mezích shora uvedených), jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§242 odst. 1., odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní posouzení věci je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, příp. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V projednávané věci jde o vyklizení žalovaných z předmětného domu, který užívají - podle dovolacím soudem nepřezkoumatelných závěrů okresního i krajského soudu - bez právního důvodu. Předmětem dovolacího přezkumu je tedy právní závěr odvolacího soudu, podle něhož by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) podmínit realizaci vlastnického práva žalobců tím, že by povinnost žalovaných k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu. Podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje. V rámci ochrany svého vlastnické práva k nemovitosti se může domáhat jejího vyklizení vůči tomu, kdo ji užívá bez právního důvodu. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod pořadovým číslem 62). Výkon práv a povinností pojmově předpokládá existenci takového práva nebo povinnosti a proto lze uvedené ustanovení aplikovat pouze na výkon existujícího práva nebo povinnosti; na jeho základě však soud nemůže svým rozhodnutím dosud neexistující právo a povinnost založit. Takovýto postup by vedl k porušení článku 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavného soudu České republiky, ročník 1995, svazek 4, pod č. 87). Na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze tedy jen odepřít výkon stávajícího práva, resp. je omezit, nikoli konstituovat právo nové, které z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Úvaha o aplikaci uvedeného ustanovení musí být přitom podložena důkladnými skutkovými zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem jak na straně toho, kdo se vyklizení nemovitosti domáhá, tak na straně toho, kdo má povinnost ji vyklidit. Rozhodnými okolnostmi jsou přitom ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - vlastníku - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva na vyklizení) odložena (stanovením delší lhůty k vyklizení), případně podmíněna (stanovením povinnosti k vyklizení ve vazbě na zajištění bytové náhrady). - srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2001, pod pořadovým číslem 5. V projednávané věci se odvolací soud aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zabýval; přihlédl přitom jak k okolnostem na straně žalovaných, tak na straně žalobců (na základě zjištění učiněných v odvolacím řízení), vyložil, které okolnosti považoval za rozhodné, a které jej vedly ve svých důsledcích k závěru, že není důvod, aby realizace vlastnického práva žalobců byla podmíněna zajištěním náhradního bytu pro žalované. Dovolatelé ostatně uvedené okolnosti nezpochybňují, toliko poukazují na důvody (jimiž argumentovali v řízení před soudy obou stupňů, a které byly odvolacím soudem zohledněny), pro něž by naopak jejich povinnost k vyklizení být vázána na zajištění náhradního bytu měla. Jestliže však odvolací soud - v souladu s ustálenou judikaturou - posoudil všechny rozhodné okolnosti na straně žalobců i žalovaných, nelze mu vytýkat, nesprávné právní posouzení věci. O nesprávné právní posouzení by mohlo jít jen tehdy, kdyby některé z objektivně rozhodných okolností (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) bezdůvodně pominul nebo přihlédl naopak k těm, jež za rozhodné pokládat nelze, resp. když v poměření váhy jednotlivých okolností je neodůvodnitelný (příp. logický) rozpor. Jak je z uvedeného zřejmé, o takový případ v dané věci nejde; sami dovolatelé toliko nabízejí další verzi jejich hodnocení. Z hlediska správnosti právního posouzení věci nelze odvolacímu soudu ani vytýkat, že tyto (dovolateli tvrzené) okolnosti zhodnotil - toliko - co by důvod pro stanovení relativně dlouhé lhůty k vyklizení bytu, čímž (v zájmu žalovaných) odložil ochranu vlastnického práva žalobců. Protože rozsudek odvolacího soudu je - v mezích otevřených dovolacímu přezkumu - správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 1 věty první, odst. 5 o. s. ř. odvolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalobcům, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) za každého ze žalobců, snížené o 20 % vzhledem ke společnému zastupování dvou osob, tj. 2 x 400,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), a z paušální částky náhrad, jež za každý z těchto úkonů činí 75,- Kč (§13 odst. 1 a odst. 3 citované vyhlášky). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí. V Brně 28. června 2001 JUDr. Věra K o r e c k á , v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2001
Spisová značka:20 Cdo 1970/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1970.99.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18