ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2021.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2021/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. a. s., zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. L. R., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 E 1210/97, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu ze dne 7. 9. 1998, č. j. 6 Co 1672/98 - 49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh, aby nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu přestěhováním povinného do bytu o velikosti 1+3 s příslušenstvím v Č., V. ul. č. 1435/70, jelikož tento byt nepokládal za bytovou náhradu, na jejíž zajištění byla povinnost k vyklizení vázána exekučním titulem; povinný si jej totiž „zajistil\" sám tím, že uzavřel se svým zaměstnavatelem, Š., a.s. smlouvu o nájmu služebního bytu. Mít za správný opak by znamenalo, že soud výkonu rozhodnutí je povolán k úsudku, že bytová náhrada „tu být ani nemusí\", a nahrazoval by tak soud nalézací. Odvolací soud tomuto názoru přisvědčil se závěrem, že je na oprávněném, aby se ve sporném řízení domáhal rozhodnutí, že povinnému napříště bytová náhrada nepřísluší. Byť jej měl za všeobecně zastávaný v praxi i teorii, mínil, že je zásadního právního významu, a proti svému rozhodnutí připustil dovolání.
Oprávněná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítala, že obě rozhodnutí odporují §3 odst. 1 obč. zák., neboť „tolerují nezákonnost\", je-li oprávněný takto nucen, aby povinnému zajistil „další byt\", ačkoli je „zcela logické\", že nový zaměstnavatel uzavřel s povinným pracovní poměr a nabídl mu služební byt právě proto, že stávající byt je povinen vyklidit. Odkaz odvolacího soudu na možnost podat určovací žalobu je pochybný tím, že není známo, že by „stařičký judikát R 27/87\" byl užitelný i po účinnosti zákona č. 102/1992 Sb., a „navíc\" původní exekuční titul „je res iudicata\", a mohl by být zvrácen jen mimořádným opravným prostředkem. Takový spor pak podle dovolatelky představuje i riziko, že soud dospěje k závěru, že nájemní vztah, který k dalšímu služebnímu bytu povinnému vznikl, byl sjednán jen na dobu určitou, a byt proto nemá kvalitu přiměřeného náhradního bytu, s nímž počítá exekuční titul.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.\").
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud tak zvláštním výrokem vyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.); jelikož právní otázku, pro kterou pokládal své rozhodnutí za zásadně významné, formuloval toliko v odůvodnění, je nutné mít za to, že dovolacímu přezkumu jsou otevřeny všechny, na jejichž posouzení rozhodnutí spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III ÚS 253/96, uveřejněný v příloze částky 7 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997).
Z toho, že založení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. vychází z předpokladu zásadního významu po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., neboť právě jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky oprávněné obsažené v jejím dovolání tomuto dovolacímu důvodu podřadit zjevně lze, byť jej výslovně neohlásila.
Poněvadž s výjimkou vad řízení vyjmenovaných v §237 o. s. ř. a jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jež nebyly dovolatelkou namítány a z obsahu spisu se nepodávají), je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný názor (dovolatelky), že byt, který „získal povinný na základě nájemní smlouvy s jiným subjektem\" (a kterou „si sám zajistil\") může být bytovou náhradou (přiměřeným náhradním bytem) určenou vykonávaným rozhodnutím, ve vztahu ke které lze nařídit provedení jeho výkonu, nebo - naopak (jak uzavřely oba soudy) - že v řízení o provedení výkonu k okolnosti, že bytová potřeba povinného je uspokojena, přihlédnout nelze, a oprávněný má k dispozici jen žalobu o určení, že dříve určená bytová náhrada povinnému napříště nepřísluší. Jelikož jen na posouzení těchto otázek napadené rozhodnutí spočívá, jsou ostatní námitky, vyslovené v dovolání, pro dovolací řízení bez významu, neboť jeho výsledek ovlivnit nemohou.
Ve smyslu bodu 27 výše označené hlavy a části zákona č. 30/2000 Sb. pro řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu, za který je třeba zajistit povinnému náhradu, se použijí dosavadní předpisy (o. s. ř. - viz shora), byl-li výkon rozhodnutí vyklizením nařízen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle §340 odst. 2 o. s. ř. ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt, za který je nutno zajistit ať již náhradní byt nebo náhradní ubytování, soud sice nařídí výkon rozhodnutí, ale s dodatkem, že o provedení výkonu rozhodnutí rozhodne dodatečně. Provedení výkonu rozhodnutí nařídí, až oprávněný soudu prokáže, že pro povinného je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku.
Jestliže oprávněný navrhl, aby soud nařídil výkon rozhodnutí, aniž by tvrdil resp. prokazoval (nabízel doložení), že pro povinného zajistil náležitou bytovou náhradu, soud nemůže návrh zamítnout proto, že zajištění náhrady nebylo doloženo. Jsou-li splněny podmínky pro nařízení výkonu, soud jej nařídí, a dalším výrokem vysloví, že o provedení výkonu rozhodne dodatečně. Navrhl-li v takovém případě oprávněný, aby soud nařídil i provedení výkonu (stejně jako v případě, že zajištění náhrady tvrdil, avšak nedoložil, resp. doložil nikoli tu náhradu, kterou zajistit podle titulu měl), soud jeho návrh zamítne. Otázku, zda je pro povinného zajištěn takový náhradní byt, který je určen v pravomocném soudním rozhodnutí, jež je podkladem jeho výkonu, posuzuje soud již zde, nikoli až v případě, byl-li podán návrh na zastavení výkonu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 71/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 71/1995).
Z ustanovení §1 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 102/1992 Sb.), se podává, že nemůže-li pronajímatel, který vypověděl nájem bytu s přivolením soudu, zajistit bytovou náhradu, může požádat o zajištění této náhrady obec, na jejímž území je byt, který má být vyklizen. Podle §2 tohoto zákona zajišťuje obec náhradu tím, že navrhne nájemci uzavření smlouvy o nájmu bytu v domě, který je v jejím vlastnictví, nebo uzavře smlouvu o nájmu bytu v domě jiného vlastníka ve prospěch osoby, která je povinna byt vyklidit, a ve smyslu §4 o tom vydá potvrzení. Obdobně zajišťuje bytovou náhradu sám oprávněný; vždy je na něm, aby zajištění bytové náhrady - pro potřeby provedení výkonu rozhodnutí ve smyslu §340 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. - prokázal.
Uvažovat o zajištění bytové náhrady samotným povinným citovaná ustanovení neumožňují, a je vyloučeno i pojmově.
Ve smyslu §711 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále obč. zák.), jestliže soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu, a má-li nájemce právo na náhradní byt, rozhodne soud, že nájemce je povinen vyklidit byt do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, a podle §712 odst. 6 obč. zák. platí, že v takovém případě není nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna. Dikce „pro něj ...zajištěna\" se s výkladem dovolatelky „si sám zajistil\" neidentifikuje ani gramaticky ani logicky.
Nebyla-li bytová náhrada zajištěna oprávněným, případně za účasti obce, podle §1 a §2 zákona č. 102/1992 Sb., nemůže být splněna podmínka předjímaná v citovaném §712 odst. 6 obč. zák., což se ve smyslu rovněž citovaného §340 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. projeví tím (jak bylo výše uvedeno), že soud návrh na nařízení provedení výkonu zamítne.
Jinou věcí je, když po vydání rozhodnutí o vyklizení bytu se poměry povinného změní natolik, že jeho potřeby bydlení jsou uspokojeny jinak.
Podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady naopak vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Tento závěr dovodila soudní praxe již dříve (viz R 25/1980). Přestože po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (R 28/1993), Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovozuje, že závěry vyslovené v citovaném judikátu jsou nadále využitelné. V řízení podle §80 písm. c/ o. s. ř. totiž nejde o to znovu projednat věc přivolení k výpovědi z nájmu bytu a stanovit práva a povinnosti, jež z toho vyplývají, čemuž by ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. (vskutku) bránilo. Jeho podstatou je (toliko) určení, zda výkon práv a povinností (rozsah omezení pronajímatele ohledně vyklizení bytu bývalým nájemcem), jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizovaného v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je v souladu s ustanovením §80 písm. c/ o. s. ř. domáhat se takového určení, má-li na něm bývalý pronajímatel naléhavý právní zájem.
Procesní základna určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. vychází z principu clausulae rebus sic stantibus (srov. §163 o. s. ř.), neboť i zde byly v původním rozhodnutí vymezeny práva a povinnosti, k jejichž realizaci má dojít v neurčité době budoucí, a zásada, že pro rozhodnutí je (naopak) rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.), v takovém případě selhává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněném jako R 45/2000, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, a další).
Z uvedeného logicky plyne, že soud výkonu rozhodnutí při rozhodování o nařízení provedení výkonu k případné změně poměrů, k níž od vydání vykonávaného rozhodnutí došlo, přihlížet nemůže, a oprávněnému zbývá toliko domáhat se rozhodnutí o určení, že uložená povinnost k vyklizení bytu napříště na zajištění bytové náhrady vázána není.
Dospěl-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k týmž závěrům, je jeho rozhodnutí, které na něm spočívá, správné (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), v důsledku čehož Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšnému povinnému, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu