ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2027.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2027/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ministerstva vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalovanému B. D., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 141/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1999, č. j. 20 Co 26/99 - 86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobci předat nebytové prostory, které ve výroku označil. Vady, namítané žalovaným, odmítl jako nedůvodné, oproti soudu prvního stupně pokládal smlouvu o nájmu nebytových prostor za určitou (§37 obč. zák.), a výsledek sporu založil na důsledcích zjištění, že byla uzavřena bez předchozího souhlasu příslušného obvodního úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.; taková smlouva je totiž neplatná, a tomu odpovídá povinnost žalovaného jí dotčené nebytové prostory vyklidit. Návrh na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl, neboť otázkám v něm obsaženým zásadní právní význam nepřikládal.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (zastoupen advokátem) obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/, c/ a f/ o. s. ř. „ve spojení s ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř.\", a ve kterém ohlásil všechny dovolací důvody, jež předjímá §241 odst. 3 o. s. ř.
Pod návěštím, že „se bude zabývat problematikou způsobilosti být účastníkem řízení, procesní způsobilostí a jednáním právnických osob\" dovolatel předložil obšírný výklad o tom, „že není pochyb, že způsobilost být účastníkem řízení má stát\", kdo za stát jedná, a jaké jsou důsledky toho, že stát je nesprávně označen resp. toho, že za něj má jednat orgán, kterého se věc netýká. Jelikož usoudil, že o situaci, na niž míří ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř., zde nejde, mělo být podle jeho názoru označení žalobce (státu) posouzeno jako vada žaloby, a vyvozeny odpovídající důsledky (ve smyslu §43 odst. 1, 2 o. s. ř.); neodstraněný nedostatek žaloby pak „reprezentuje jinou vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci\", přičemž - uvádí se v dovolání - nedostatečně označený žalobce „by současně vlastně nebyl procesně způsobilý ve smyslu §20 o. s. ř.\"
Za vadu, jež mohla mít rovněž za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, měl dovolatel také to, že soudy obou stupňů rozhodly o jiném nároku, než jaký žalobce uplatnil. Namísto pouhého upřesnění žaloby (ve smyslu identifikace sporných nebytových prostor) měly soudy rozhodnout o návrhu na změnu žaloby, jak vyžaduje §95 o. s. ř.; jinak bylo přisouzeno více, než žalobce žádal.
Rozsudečný výrok je podle dovolatele nevykonatelný, a to proto, že namísto správného „vyklidit a vyklizené odevzdat\" soudy užily - nesprávně - výrazů „vyklidit ...a předat\". Kromě toho ukládaná povinnost nebyla vymezena přesně a určitě, což, kdyby bylo provedeno místní ohledání, muselo být zjištěno.
Dovolatel dále namítl, že mu byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), a nesprávný postup spatřoval v tom, že nebyla zachována lhůta nejméně pěti dnů přípravy na jednání. Při odvolacím jednání mu bylo předáno písemné vyjádření k jeho odvolání, jež žalobce současně předložil soudu, a žádost o odročení jednání za účelem prostudování tohoto podání (a tím i náležité přípravy) soud „odmítl\".
Co do právního posouzení věci dovolatel oponoval soudu prvního stupně v úsudku, že smlouva o nájmu nebytových prostor je pro neurčitost neplatnou, a se soudem odvolacím vedl polemiku o správnosti závěru, že smlouva je neplatná pro absenci předchozího souhlasu orgánu obce. Soudům obou stupňů vytkl, že si nezjednaly jistotu, zda nedošlo alespoň ke konkludentnímu udělení tohoto souhlasu a zda předmětné nebytové prostory byly vůbec kolaudovány k provozu obchodu a služeb. Dle dovolatelova přesvědčení jsou pro vznik nájemního vztahu ohledně vydražené provozní jednotky (a o ni šlo) určující podmínky obsažené v ustanovení §15 zákona č. 427/1990 Sb., zatímco režim zákona č. 116/1990 Sb. mohl nastoupit až po vlastním uzavření smlouvy o nájmu; proto platnost této smlouvy s požadavkem předběžného souhlasu orgánu obce spojována být neměla. Soudy také pominuly přihlédnout k režimu upravenému v §676 odst. 2 obč. zák., neboť jinak by musely dospět k závěru, že žaloba o vyklizení byla podána „opožděně resp. předčasně\", v důsledku čehož žalobce „t.č. není věcně aktivně legitimován k podání návrhu na zahájení řízení v této věci\".
Odvolacímu soudu dovolatel konečně vytkl, že vycházel při svém rozhodování z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, jak má na mysli §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř., neboť nepostupoval v souladu s §120 o. s. ř. a v rozporu s tímto ustanovením nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci, a hodnocení důkazů neodpovídá požadavkům, vysloveným v §132 o. s. ř., poněvadž soudy obou stupňů pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, v hodnocení důkazů byl logický rozpor a výsledek neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.
Ohledně výroku, jímž odvolací soud zamítl návrh, aby bylo připuštěno dovolání, dovolatel, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovozoval, že podmínky zásadního významu (po právní stránce) napadené rozhodnutí splňuje, neboť odvolací soud podle jeho názoru řešil v dané věci otázky, jež nejsou soudní praxí řešeny jednotně, resp. u nichž „konstatní judikatura absentuje\".
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 – dále jen „o. s. ř.\").
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř. - připouští.
Přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ nevyplývá, neboť rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ není rovněž použitelné, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším.
Poněvadž odvolací soud zamítl návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání, není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř., pročež zbývá přípustnost dovolání posoudit již jen z hlediska ustanovení §237 a §239 odst. 2 o. s. ř. (na která dovolatel též výslovně poukazoval).
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže §239 odst. 2 o. s. ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle §242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadně významným.
Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle §239 odst. 2 o. s. ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).
Za zvláštních okolností je dovolání věcně neprojednatelné již z důvodů formálních.
Tak je tomu též v případě, že (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu (kterými dovolatel odůvodnil návrh, aby dovolání bylo připuštěno) dovolatel poté v dovolání nenapadl či napadnout pominul (napadl posouzení právních otázek jiných, resp. zpochybnil správnost závěrů nikoli právních ale skutkových). Nelze-li se totiž pro vázanost (jiným) uplatněným dovolacím důvodem zabývat otázkou přezkumu naopak způsobilou, není ani (tím spíše) k čemu - rozumí se tím ke které právní otázce - vztáhnout úvahu, zda má rozhodnutí odvolacího soudu podle §239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a pro přípustnost dovolání potřebný pozitivní závěr, že rozsudek právně významný je, proto dovodit nelze.
Obdobné platí tehdy, jestliže na posouzení otázky, kterou dovolatel odůvodnil návrh podle §239 odst. 2 o. s. ř., následné rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; ani případný odlišný názor dovolacího soudu by se totiž nemohl promítnout do výsledku sporu, neboť úspěch uplatnění (výlučně způsobilého) dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je podmíněn (z dikce tohoto ustanovení) tím, že na napadeném právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu naopak spočívá.
Obojí se prosazuje i v dané věci.
Při odvolacím jednání žalovaný navrhl, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání, a to pro posouzení dvou otázek; zda §676 odst. 2 obč. zák. může být aplikován na závazkové právní vztahy uzavřené podle zákona č. 116/1990 Sb. nebo naopak zda speciální úprava podle zvláštního zákona aplikaci tohoto ustanovení vylučuje, a zda lze vyklizení nebytových prostor vázat výjimečně na zajištění náhrady za situace, kdy nájemce dlouhodobě využívá tyto nebytové prostory v přesvědčení, že mu svědčí platný právní titul a nedostatky tohoto titulu nezavinil.
Na posouzení první otázky rozsudek odvolacího soudu zjevně nespočívá, neboť spočívá (toliko) na závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor, kterou uzavřeli účastníci sporu, je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu orgánu obce (§3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v době rozhodnutí odvolacího soudu, §39 obč. zák.).
K otázce náhrady za nebytový prostor se odvolací soud výslovně nevyjádřil (maje ji zřejmě za absurdní), implicitní odpověď se nicméně zračí v samotném rozhodnutí (výroku). Tu však dovolatel v dovolání nenapadl; samotná polemika o právní význam rozhodnutí - vedená způsobem citace všeobecných podmínek, které standardně prezentuje Nejvyšší soud, bez vztahu ke konkrétnímu důvodu - uplatněním dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. zjevně není. Tento dovolací důvod (že právní posouzení věci je nesprávné) nelze mít - v obecné rovině - za uplatněný tvrzením, že není konstatní judikatury, jestliže správnost (jakkoli) vyjádřeného závěru odvolacího soudu dovolatel ve skutečnosti nikterak nezpochybnil. Toliko kategorie správnosti nebo nesprávnosti jsou v dovolacím řízení relevantní (srov. §243b odst. 1 o. s. ř.); pouhé vyjádření, že soudy posuzují určitou otázku nejednotně, je oproti tomu z hlediska určení dovolacího důvodu bezcenné (kdyby se však měl Nejvyšší soud v této souvislosti vyjádřit, zněla by odpověď jednoznačně; „náhradu\" za nebytový prostor platné právo prostě nezná).
Ostatní dovolací námitky (s výjimkou těch, které dovolatel podřadil ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., o kterých bude dále řeč) jsou buď nepřípustnými námitkami proti skutkovým zjištěním (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.) nebo vycházejí z tvrzení jiných vad řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. založit nelze, případně jimi dovolatel čelil právním závěrům nikoli soudu odvolacího, ale soudu prvního stupně.
Klíčová otázka podmínky předchozího souhlasu orgánu obce k uzavření nájemní smlouvy spočívá mimo objektivní hranice možného dovolacího přezkumu proto, že ve vztahu k ní dovolatel návrh podle §239 odst. 2 o. s. ř. neučinil. Není tak splněna podmínka, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, jelikož takového návrhu nebylo.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti zakotvené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., které přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) spojuje s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, jež je činí zmatečnými. Přípustnost dovolání není dána již tím, že dovolatel vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda je řízení postiženo vadami, na něž poukazuje dovolatel.
Tvrzení o vadě podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. je nepřípadné evidentně. Nejenže je zcela zjevně nesprávné a vnitřně rozporné (jestliže tytéž skutečnosti dovolatel současně podřadil jiné vadě řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/, §242 odst. 3 o. s. ř., jež zmatečnost nezakládá), ale - nepochopitelně - je spojováno se státem (Českou republikou), který žalobcem v daném řízení není (přitom způsobilost být účastníkem řízení a mít procesní způsobilost v osobě skutečného žalobce - ministerstva vnitra - dovolatel nezpochybnil). Dovolatel, jak již postřehl odvolací soud, znovu vadně (a nepoučeně) identifikoval nedostatek procesní způsobilosti s míněním, že žalobce nebyl subjektem, k uplatnění daného nároku věcně legitimovaným. Aktivní věcná legitimace subjektu ale nemá s jeho procesní způsobilostí, to jest s otázkou, zda může ve věci jednat sám nebo prostřednictvím zástupce, nic společného.
Tvrzení o tom, že soudy rozhodly o něčem jiném, než žádal žalobce, kromě toho, že nemůže obstát, sám dovolatel ztotožnil s (pouhou) jinou vadou řízení (nikoli s vadou podle §237 odst. 1 o. s. ř.), a podobně námitka o nevykonatelnosti vydaného rozhodnutí je nejen nesprávná, ale z postavení dovolatele (žalovaného, jemuž jím byla uložena povinnost) i neuplatnitelná, neboť ani případnou „nevykonatelností\" mu nemohla být způsobena žádná újma v jeho právech.
Ani poslední namítanou vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. řízení netrpí. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu tohoto ustanovení jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jen tehdy, jestliže se (odpovídající) postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu spisu se podává, že při odvolacím jednání zástupce žalobce založil do spisu své vyjádření k odvolání žalovaného, jeho stejnopis byl následně krátkou cestou doručen dovolateli, načež ten požádal o odročení jednání, aby toto podání mohl prostudovat. Odvolací soud - z tohoto důvodu - jednání toliko přerušil (na pět minut), poté vyjádření k dovolání přečetl, a účastníkům poskytl možnost přednesu závěrečných návrhů.
Procesní právo přípravy na jednání, jež dovolatel dovozuje z ustanovení §115 odst. 2 o. s. ř., tím dotčeno nebylo. Okolnost, že při jednání žalobce předložil vyjádření k odvolání, nepovažoval odvolací soud za důvod k odročení jednání právem; obsah a rozsah tohoto podání si jiný procesní prostor k případné oponentuře, než který odvolací soud poskytl, objektivně nežádal. Nebyly v něm tvrzeny ani nové skutečnosti, jež by mohly mít vliv na projednání a rozhodnutí dané věci, ani uváděna právní argumentace, kterou by dovolatel nemohl předjímat. Podmínky pro důslednou ochranu dovolatelova práva a jeho oprávněných zájmů (§1 o. s. ř.) v konkrétní situaci nebyly zpochybněny; jednání je svou podstatou prostředím, jemuž je vlastní, že účastník reaguje bezprostředně.
Řízení tedy vadou podle §237 odst. 1 o. s. ř. postiženo není, pročež dovolání není přípustné ani z hlediska tohoto ustanovení.
Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud dovolání ve smyslu §242b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o. s. ř.; žalobci, jenž by měl nárok na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu