Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2001, sp. zn. 20 Cdo 701/99 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.701.99.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.701.99.1
sp. zn. 20 Cdo 701/99 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Č. o. s. proti žalované Tělovýchovné jednotě Sokol B., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o navrácení majetkových práv a vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 890/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.6.1998, č.j. 28 Co 644/97 - 126, takto: Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 30.6.1998, č. j. 28 Co 644/97 - 126, a Okresního soudu v Nymburce ze dne 14.12.1995, č. j. 6 C 890/92 - 69, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv k "parcele č. 7/2 zastavěné s objektem bydlení čp. 23 a parc. č. 7/3 zastavěná plocha bez domu" zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 115 pro obec a katastrální území B., a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Odvolací soud připustil částečné zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně v odpovídající části zrušil a řízení zastavil, a ve zbývající části (ve "správném" znění, jež formuloval), jíž byla žaloba o uzavření dohody o navrácení majetkových práv podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. zamítnuta, rozsudek potvrdil. Ustanovení usnesení mimořádného sjezdu Č. ze dne 25.3.1990, rozhodná pro určení subjektu k navrácení majetkových práv povinného, je podle jeho názoru třeba vykládat tak, že na tělovýchovnou jednotu přechází majetek zaniklého Č. (a proto se stává povinnou osobou) jen tehdy, jestliže byla registrována jako občanské sdružení do 30.6.1990, a tato podmínka na straně žalované splněna není. Jestliže tělovýchovná jednota do uvedeného data registrována nebyla, nestala se samostatným subjektem a nemohla se stát ani vlastníkem dotčeného nemovitého majetku (byť v její prospěch zapsaného v tehdejší evidenci nemovitostí). K tomu nemohlo dojít ani na základě hospodářské smlouvy uzavřené dne 31.12.1991, poněvadž platnému převodu z Č. na žalovanou bránilo blokační ustanovení §2a zákona č. 247/1991 Sb. Nesvědčí jí tedy postavení nástupnické organizace Č., jak pro povinnou osobu vyžaduje zákon č. 173/1990 Sb., a sporné nemovitosti přešly podle §100 odst. 2 hospodářského zákoníku do vlastnictví Č. Restituční předpisy sice označují "mimo vlastníka věci" jakožto povinnou osobu i toho, kdo věc drží, uvedl odvolací soud, podmínkou toho ale je, že má právní subjektivitu a právo s tímto majetkem disponovat vlastním jménem; žalovaná tělovýchovná jednota, "i když ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. nemovitosti spravovala", však byla jen organizační složkou Č., a právní subjektivitu neměla. Zákon č. 173/1990 Sb. vymezil povinnou osobu od těchto restitučních zákonů odlišně, a to tak, že touto osobou je vlastník, nikoliv pouhý držitel. Návrh na připuštění dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku (co do otázky pasivní hmotné legitimace) odvolací soud zamítl, maje za to, že byla (shodně) vyřešena v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 19/97. Žalobkyně (za niž jedná její zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu především namítala, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obsáhle polemizovala se závěrem, kdo je ve vztahu k uplatněnému nároku osobou pasivně legitimovanou, dokládajíc, že podmínkou přechodu nemovitého majetku na tělovýchovnou jednotu její registrace do 30.6.1990 nebyla, a to již proto, že přechod majetku na Č., který uvažoval odvolací soud, usnesení mimořádného sjezdu Č. neumožňovalo. Nesprávný je podle dovolatelky i argument, že neregistrované tělovýchovné jednoty neměly právní subjektivitu, a že osobou povinnou dle zákona č. 173/1990 Sb. je pouze vlastník a nikoli i držitel sporných nemovitostí. Rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s konstantní soudní judikaturou, a i nález Ústavního soudu, jehož se odvolací soud dovolával, byl překonán nálezem pléna téhož soudu, uveřejněným pod č. 24/1997 Sb. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř."). Posouzení důvodnosti dovolání dovolacím soudem předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští. Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, nebyly dovolatelkou v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení §238 odst. písm. a/ o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí (výrok) není rozhodnutím měnícím ale potvrzujícím. Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ , §239 odst. 1 o.s.ř., jež se týkají právě výroků potvrzujících, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně (a rozsudkem, který byl potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil. Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Předesílá se, že dovolatelka při odvolacím jednání navrhla, aby odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání "ve věci pasivní legitimace žalovaného", a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě pro posouzení otázek právních. Jestliže §239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat jen o takové otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné (v případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, aniž je v úplném výčtu konkretizoval, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na kterých své rozhodnutí založil). Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu. Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal. K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Pojem "zásadního významu po právní stránce" podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit. Se způsobilou (objektivně otevřenou přezkumu a současně dovolatelkou fakticky namítanou) otázkou výkladu povinného subjektu podle restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. se závěr o zásadním významu po právní stránce vskutku pojí, a to proto, že ji odvolací soud posoudil nesprávně, resp. v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 34/1997), jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Č. vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kritériím. Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží (oproti názoru odvolacího soudu) okolnost pozdější (po 30.6.1990) registrace proto, že tímto dnem (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato tělovýchovná jednota jako subjekt práva nezanikla, jak se odvolací soud domníval, ale byla nositelkou, byť od Č. odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To, že se Č. registroval - na rozdíl od příslušné tělovýchovné jednoty - před 30.6.1990, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Č. též nezdůvodňuje, není-li řečeno, jaká kritéria nástupnictví, stanovená usnesením mimořádného sjezdu Č. ze dne 25.3.1990, by mu mohla svědčit. Toto usnesení totiž nástupnictví Č. (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, jenž byl "zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu", výslovně vyloučilo, a o takový majetek - podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud převzal - v dané věci šlo. I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny již v odůvodnění publikovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutích dalších. Úsudek, že právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. je naopak Č., vycházející z vazby na předpoklad, že osoba povinná k navrácení majetkových práv se identifikuje vlastnictvím věci, k níž se tato práva připínají, neobstojí už proto, že citovaná ustanovení restitučních zákonů za povinnou osobu nepovolávají vlastníka věci, ale osobu specificky určeného "právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/l956 Sb.". Obdobně i pozdější restituční předpisy nespojují (zásadně) povinnou osobu s vlastnictvím, ale její určení zakládají na tom, kdo příslušným nárokem dotčenou věc drží (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §5 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Spojitost s nimi odvolací soud vyloučil - jak je výše doloženo - jen na základě nesprávného argumentu, že neregistrované tělovýchovné jednoty nebyly nositeli způsobilosti mít práva a povinnosti. Tím pak pozbývá argumentační hodnoty i závěr o zvláštním důvodu, pro který se tělovýchovná jednota nemohla stát vlastníkem (§2a zákona č. 247/1991 Sb.), resp. o jeho významu z hlediska určení, kdo je osobou povinnou k navrácení majetkových práv. Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96). Je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento odlišný názor, který i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97 (na který se poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace Č. o. s.), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný. Nejvyšší soud respektuje zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, současně však nemůže pominout ani to, že sám je povolán - a to již vlastní rozhodovací činností - k tomu, aby sjednocoval soudní praxi. Zastávat jiný právní názor v zájmu jednoty rozhodování obecných soudů se proto zmíněnému ústavnímu principu neprotiví, jestliže takový názor s ústavními předpisy a jim naroveň postavenými prameny práva není v rozporu. Právě tak je tomu v dané věci; Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn. Větší váhu než cokoli jiného pak má to, aby určitý právní názor byl důsledně aplikován. Z odůvodnění napadeného rozsudku, jmenovitě jím přijatého závěru o osobě povinné k navrácení majetkových práv, vyplývá, že se odvolací soud právním názorem Nejvyššího soudu neřídil; jinak řečeno, názor, který v dané věci uplatnil, je nesprávný. Ve světle výše uvedeného výkladu §239 odst. 2 o.s.ř. je tak kromě návrhu účastníka, jemuž odvolací soud nevyhověl, splněna i podmínka, že rozhodnutí (výrok) odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jestliže tento zásadní význam je založen na tom, že právní posouzení věci, na kterém toto rozhodnutí (výrok) spočívá, je nesprávné, je dovolání nejen přípustné, ale logicky i důvodné (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn právem). Rozsudek odvolacího soudu je tedy - v napadeném výroku - rovněž nesprávný, a Nejvyšší soud jej v tomto rozsahu podle §243b odst. 1 o.s.ř. zrušil, a jelikož důvody této nesprávnosti platí (v korespondující části) i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil (v této části) i jej, a podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. ledna 2001 JUDr. Vladimír K u r k a, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Romana Říčková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2001
Spisová značka:20 Cdo 701/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.701.99.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18