Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2001, sp. zn. 20 Cdo 967/99 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.967.99.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.967.99.1
sp. zn. 20 Cdo 967/99 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Č. o. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ T. j. S., zastoupené advokátem, a 2/ Č. s. t. v., za účasti T. j. S. S., zastoupené advokátem, vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 154/92, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.9.1998, č.j. 11 Co 586/98 - 105, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je první žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 1.075,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) rozhodl o žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. tak, že první žalované uložil navrátit majetková práva k označeným nemovitostem a povinnost uzavřít se žalobkyní o tom dohodu, a tutéž žalobu vůči druhému žalovanému zamítl. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně, že žalobkyni svědčí podmínky, které uvedené zákony uplatněnému nároku stanovily (především je oprávněnou osobou), navrácení majetkových práv řádně uplatnila (výzva ze dne 5.11.1991 byla prokazatelně doručena první žalované dne 6.11.1991, a doručení výzvy z 15.10.1991 potvrdil svědek J. K.), a první žalovaná je ve vztahu k tomuto nároku i osobou povinnou. Pasivní legitimaci této žalované odvolací soud založil coby důsledek zásad vyjádřených v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990, když majetek, o jehož navrácení jde, právě ona fakticky užívala, hospodařila s ním a měla jej ve své evidenci. Proto je právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb., a tomu odpovídajícímu postavení povinné osoby nepřekáží ani okolnost její registrace jako občanského sdružení po dni 30.6.1990. První žalovaná (dále jen žalovaná), zastoupena advokátem, ve včasném dovolání namítla, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Prve uvedeným dovolacím důvodem mínila zpochybnit skutková zjištění ohledně řádného a včasného uplatnění výzvy k navrácení majetkových práv, neboť, jak uvedla, výzva z 5.11.1991 nemůže být považována za platnou, jelikož z ní není "jednoznačně patrno čeho, resp. konkrétně kterých nemovitostí se vyzyvatel domáhá", a tento nedostatek nelze zhojit ani připojeným výpisem z pozemkové knihy. Výzva podle jejího názoru nesplňuje požadavek určitosti ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., jelikož není patrné, zda se týká všech nebo jen některých zde uvedených nemovitostí. Co se týče výzvy ze dne 15.10.1991, zjištění odvolacího soudu, že bývalý předseda tělovýchovné jednoty její převzetí potvrdil, z provedeného dokazování nevyplynulo a ani jinak v řízení nevyšlo najevo. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. pak dovolatelka spatřuje v nesprávném právním posouzení pasivní věcné legitimace; má za to (a cítí se být podporována nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 19/97 ze dne 4.2.1998), že k tomu, aby mohla být považována za právního nástupce zaniklého ČSTV (povinnou osobu), bylo zapotřebí, aby byla registrována ministerstvem vnitra nejpozději do 30.6.1990, což se nestalo (k registraci došlo až 2.7.1990). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř."). Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Vady řízení vyjmenované v §237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolatelkou tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají. Poněvadž jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda žalovaná - ve smyslu dotčených restitučních předpisů - je osobou k navrácení odňatých majetkových práv povinnou, a zda výzva, jíž žalobkyně proti ní tento nárok uplatnila, byla způsobilá vyvolat sledované, a zákonem předvídané, účinky. Dovolání není důvodné. Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Č. s. t. v. vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kriteriím. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tento názor ve svém výsledku respektoval. Z rozhodného hlediska (pro určení nástupce zaniklého ČSTV), stanoveného v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, že sporné nemovitosti splňují podmínku majetku, který byl ve prospěch dovolatelky zapsán u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci, odvolací soud výslovně vycházel, a v dovolání tyto skutkové okolnosti zpochybněny nebyly. Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží dovolatelkou namítaná okolnost pozdější registrace proto, že dnem 30.6.1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Č. s. t. v. odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995). To, že - na rozdíl od dovolatelky - se před 30.6.1990 registroval Č. s. t. v., samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Č. s. t. v. nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV (z něhož sama dovolatelka vychází) by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Č. s. t. v. (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, který byl "zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci", výslovně vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo. I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30.6.1990 registrovala, se lze setkat jen ojediněle. Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění jednoho ze svých nálezů (ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97, na který se poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace České obce sokolské), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný. Nejvyšší soud respektuje zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, současně však nemůže pominout ani to, že sám je povolán - a to již vlastní rozhodovací činností - k tomu, aby sjednocoval soudní praxi. Zastávat jiný právní názor v zájmu jednoty rozhodování obecných soudů se proto zmíněnému ústavnímu principu neprotiví, jestliže takový názor s ústavními předpisy a jim naroveň postavenými prameny práva není v rozporu. Právě tak je tomu v dané věci; Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn. Větší váhu než cokoli jiného pak má to, aby určitý právní názor byl důsledně aplikován. Správnost závěru, že je povinnou osobou, se tedy dovolatelce zpochybnit nepodařilo. Rovněž námitka, jež směřuje proti úsudku odvolacího soudu, že dotčený restituční nárok byl řádně a včas uplatněn, neobstojí. Ohledně výzvy datované 5.11.1991 vychází i tato námitka z dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (byť v této souvislosti dovolatelka odkazuje na důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), neboť otevírá (právní) otázku, jaké (obsahové) podmínky musí splňovat výzva oprávněné osoby, aby vyvolala účinky, jež s ní restituční předpisy spojují. Naopak (skutková) zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, to jest co bylo konkrétním obsahem výzvy, dovolatelka v dovolání nenapadá. Ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 232/1991 Sb. uplatní oprávněná organizace nárok podle §2 zákona č. 173/1990 Sb. písemnou výzvou, k níž připojí doklad o své registraci podle zvláštního předpisu a své stanovy, a doklady prokazující uplatňovaný nárok; jde-li o navrácení majetkových práv k movitým věcem, připojí i doklady prokazující, kde se věc nalézá. Argument proti výzvě ze dne 5.11.1991 spojila dovolatelka s tvrzením, že je obsahově neurčitá (§37 obč. zák.), jestliže z ní není jednoznačně zřejmé, kterých nemovitostí se týká. Písemná výzva, již předpokládá citované ustanovení §2 zákona č. 232/1991 Sb., je jednostranným (adresovaným) hmotněprávním úkonem, jehož smysl tkví v tom, že povinné osobě zprostředkovává okolnost, že někdo jiný (kdo o sobě tvrdí, že je osobou oprávněnou) uplatňuje určité (o restituční předpisy opřené) subjektivní právo, jímž zasahuje do jejího dosavadního právního (majetkového) postavení, a v jakém rozsahu k takovému zásahu dochází (čeho se uplatněné právo týká). Včasná a řádná výzva činí subjektivní právo oprávněné osoby soudně uplatnitelným nárokem. Aby výzva vyvolala tyto následky, musí být logicky právním úkonem platným. Podle §37 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991 je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Také k poměrům před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. se váže obecná výkladová zásada, že právní úkony je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li v rozporu s jazykovým projevem, a současně je třeba chránit dobrou víru toho, komu byl právní úkon určen. Vůle, vtělená do výzvy podle §2 zákona č.232/1991 Sb., je tedy projevena určitě a srozumitelně, je-li výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, jestliže typický účastník v postavení adresáta úkonu tuto vůli může bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. To, čeho se výzvou uplatněné právo týká, lze vyjádřit - jak z uvedeného plyne - jakýmkoli, adresátem výzvy bez rozumných pochybností vnímatelným, způsobem; speciální požadavky, včetně těch, jež kupř. plynou z §5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb., restituční zákony nestanoví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998, sp. zn. 2 Cdon 1873/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 90/1998). Oproti tvrzením dovolatelky tedy není relevantního důvodu pochybovat, že výzva, kterou - podle obsahu listiny datované 5.11.1991 - žalobkyně uplatnila nárok na navrácení majetkových práv "na bývalý sokolský majetek ve smyslu zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.", vyložené požadavky určitosti a srozumitelnosti právního úkonu splňuje. Ve výzvě sice "bývalý sokolský majetek" žalobkyně jednotlivě nespecifikovala, výslovně však uvedla, že své nároky dokládá připojenými výpisy z pozemkových knih, v nichž jsou tyto nemovitosti nejen uvedeny (jako takové), ale jakožto - právě - "bývalý sokolský majetek", což zjevně plyne z identifikace původního vlastníka, totiž (s.) T. j. S. v S. Úsudek, že nebylo patrné, zda se výzva týkala všech takto (ve výpisech) označených nemovitostí nebo jen některých, nelze doložit ani konkrétně ani logicky, a v řízení před soudy prvního a druhého stupně takovou pochybnost dovolatelka nevznesla; že nebylo zřejmé (že nevěděla), o jaké nemovitosti ve výzvě jde, resp. že jde o ty, jež byly posléze označeny v žalobě, dosud netvrdila. Jelikož o doručení výzvy ze dne 5.11.1991 nebylo sporu, odvolací soud nepochybil, jestliže ji posoudil jako úkon, jehož prostřednictvím byla namítaná podmínka restitučního nároku, stanovená ustanoveními §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 zákona č. 232/1991 Sb., splněna. Zabývat se další námitkou, proti zjištění o doručení další výzvy (datované 15.10.1991), podřaditelnou vskutku, jak mínila dovolatelka, dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., je vzhledem k tomuto závěru již bezpředmětné. Lze tudíž shrnout, že správnost rozsudku odvolacího soudu se dovolatelce zpochybnit nepodařilo; v mezích daného dovolacího přezkumu je tento rozsudek ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. správný, a podle téhož ustanovení proto Nejvyšší soud dovolání zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.; žalobkyni přísluší náhrada nákladů právní služby spočívající v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7, §9 odst. 1, 3 písm. b/ (per analogiam) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., ve výši 1.000,- Kč, a v paušální náhradě výdajů podle §13 odst. 3 téhož předpisu v částce 75,- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu. V Brně 31. ledna 2001 JUDr. Vladimír K u r k a, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Romana Říčková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2001
Spisová značka:20 Cdo 967/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.967.99.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18