ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1194.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1194/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce V. Z., Spolková republika Německo, proti žalovanému V. Z., o určení neexistence důvodu vydědění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 98/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2000, č.j. 18 Co 556/99-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že nejsou dány důvody pro jeho vydědění otcem V. Z., zemřelým dne 11.4.1997 v P., uvedené v závěti ze dne 30.6.1996.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 29.4.1999, č.j. 12 C 98/98-33, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uzavřel, že žalobce naplnil důvod vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč.zák.") tím, že se po dobu nejméně dvou a půl roku před smrtí o svého otce (zůstavitele) vůbec nezajímal, aniž k tomu měl vážný důvod, a nejméně od roku 1994 jej nekontaktoval, ani mu nepomáhal, přestože zůstavitel vzhledem ke svému stáří a zdravotnímu stavu pomoc potřeboval.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2000, č.j. 18 Co 556/99-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, kdy se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v něm, že i když měl právního zástupce, nemohl ze zdravotních důvodů (trpí hypertenzí, bolestmi páteře a nespavostí) přijet k jednání odvolacího soudu a je tak "naplněna podmínka §237 písm. f/ o.s.ř." (správně §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř). Dále namítá, že "rozhodnutí trpí rovněž vadami podle ustanovení §241 odst. 1, 2 písm. b/, c/ d/ o.s.ř."...že "odporuje judikátu Evropského soudního dvoru, legislativě, ale i zákonům Spolkové republiky Německo, kde toto vůbec není možné a právním jistotám, které jsou v zásadních rozporech s Vašimi (rozuměj českými) zákony". Dovolatel je přesvědčen, že došlo rovněž k zásadní nerovnosti stran, kdy důkazy, které předložil on, byly bagatelizovány a věc nebyla posouzena objektivně, v kontextu s tím, že žalovaný jej zcela záměrně neseznámil s nemocí otce, ani s jeho závětí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí některou z vad taxativně vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Nenavrhl-li v posuzovaném případě žalobce, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uvažována ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad v tomto ustanovení uvedených; nastává pouze tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo zúčastnit se jednání ve věci, činit přednesy, navrhovat provádění důkazů apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování. Nejde-li o případy, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Ve skutečnosti, že odvolací soud dne 21. 1. 2000 ve věci jednal jen za účasti zástupce žalobce advokáta JUDr. J. J., nelze spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Podle ustanovení §24 o.s.ř. se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Svá procesní práva a povinnosti pak vykonává prostřednictvím tohoto zástupce. Zástupce, kterému byla účastníkem udělena plná moc pro celé řízení (advokátům lze - ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 věty druhé a §28 odst. 2 věty prvé o.s.ř. - udělit pouze plnou moc pro celé řízení), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (srov. §28 odst. 2, větu druhou o.s.ř.). Jestliže má účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje soud písemnosti pouze tomuto zástupci. Nejenom zástupci, ale i účastníku řízení se písemnost doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat, tedy např. dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod. (srov. §49 odst. 1 o.s.ř.). Není-li důvodu účastníka osobně předvolávat k ústnímu jednání (tak tomu bude zpravidla tehdy, jestliže již byl v řízení vyslechnut), soud vyrozumí o ústním jednání vždy jen zástupce s plnou mocí pro celé řízení. Svá procesní práva v takovém případě účastník řízení realizuje prostřednictvím svého zástupce.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v řízení zastupoval na základě plné moci ze dne 25. 5. 1998 advokát JUDr. J. J. (tedy zástupce s plnou mocí pro celé řízení). Předvolání k jednání před odvolacím soudem nařízenému na den 21. 1. 2000 bylo doručováno (a dne 26. 11. 1999 řádně doručeno) jen tomuto zástupci žalobce, který se také jednání osobně zúčastnil; z obsahu protokolu o jednání plyne, že zástupce žalobce o odročení jednání pro nepřítomnost žalobce nežádal. Odvolacímu soudu proto nic nebránilo jednat v nepřítomnosti žalobce, jehož osobní účast sám nepovažoval za nezbytnou. V průběhu jednání bylo zástupci žalobce umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k provedenému dokazování. Žalobci tedy bylo (prostřednictvím jeho zástupce) umožněno uplatnit všechna procesní práva, která mu zákon jako účastníku řízení poskytuje.
S odkazem na shora uvedený výklad lze uzavřít, že v tom, že se žalobce osobně nezúčastnil jednání před odvolacím soudem dne 21.1.2000, nelze spatřovat postup, kterým by žalobci byla odňata možnost jednat před soudem; důvody, pro které se k soudu nedostavil, jsou pro posouzení věci z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. irelevantní.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že žalobce není srozuměn se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů, neboť podle jeho názoru byly jím předložené důkazy bagatelizovány a věc nebyla posouzena objektivně. To, že soudy na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení dospěly k jiným skutkovým zjištěním a že učinily právní závěry, se kterými žalobce nesouhlasí, nelze považovat za postup nesprávný, kterým byla žalobci jako účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. Soudy totiž při hodnocení provedených důkazů nejsou vázány názorem účastníka řízení nebo jeho zástupce (srov. §132 o.s.ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně tohoto, co uvedli účastníci). Námitky dovolatele v tomto směru představují dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř., k nimž může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení §238 o.s.ř., popřípadě §239 o.s.ř., což v posuzovaném případě splněno nebylo.
Protože potvrzující rozsudek odvolacího soudu není dovolatelem namítanou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. postižen a dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení trpělo jinými vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení §238 o.s.ř. případně z hlediska ustanovení §239 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.. Žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, žádné náklady v tomto řízení nevznikly a žalobce (dovolatel) na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová