ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2556.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2556/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Ing. J. H. proti žalovanému České republice - Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 4, Jankovcova č. 63, o 134.638,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 37/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. února 2000, č. j. 22 Co 20/2000 – 58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení 134.638,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 13. 2. 1998 do zaplacení, jako náhrady mzdy za období od 1. 7. 1996 do 30. 9. 1997, s odůvodněním, že ačkoli v této době byl zaměstnancem žalovaného, nebyla mu přidělována práce a byla mu vyplácena pouze základní mzda podle mzdového tarifu bez jakýchkoliv příplatků a osobního ohodnocení, které pobírali všichni ostatní kontroloři. Doplacení rozdílu mezi svým příjmem a průměrným příjmem ostatních kontrolorů se proto domáhá soudní cestou.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 9. 1999, č. j. 18 C 37/98-42, ve spojení s usnesením ze dne 17. 4. 2000, č.j. 18 C 37/98-61, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že přiznání žalobcem nárokovaných složek platu je plně v kompetenci žalovaného a žalobce na ně nemá právní nárok. Žalobcem tvrzené překážky v práci na straně zaměstnavatele soud neshledal.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 2. 2000, č. j. 22 Co 20/2000-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8.800,- Kč. Uzavřel, že soud prvního stupně vycházel při rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu a správnými shledal i jeho právní závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť zjištěné počínání žalovaného (žalovaný po určitou dobu nepřiděloval žalobci žádnou práci) mělo být kvalifikováno jako zneužívání práv a povinností plynoucích ze zákoníku práce a pracovní smlouvy, které vedlo ke vzniku škody v žalované výši. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pro případ, že by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že dovolání bude shledáno přípustným, vyjadřuje žalovaný přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska skutkových zjištění, tak i právního posouzení, správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí některou z vad taxativně vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dána již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Podmínky přípustnosti podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř v dané věci nejsou splněny, neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Nenavrhl-li v posuzovaném případě žalobce, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být - jak navrhuje dovolatel - přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uvažována ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla z obsahu spisu zjištěna a dovolatel ani netvrdí, že by jí byl rozsudek odvolacího soudu postižen.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není z hledisek ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 4.125,- Kč a v náhradě hotových výdajů v paušální výši 75,- Kč, tj. celkem náklady ve výši 4.200,- Kč (srov. §7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu