ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2640.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2640/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. L. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Školnímu statku K., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 253/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2000, č. j. 21 Co 206/2000-144, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27. 11. 1998 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává „na základě §46 odst. 1 písm. c) ZP\" výpověď z organizačních důvodů.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou v řízení před soudem prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 11. 1998 daná žalovaným žalobci dle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že výpovědní důvod je „konstruován nepravdivě\", protože zaměstnavatel se neruší a ani nedochází k rušení jeho místa z organizačních důvodů. Žalobce má řádně uzavřenou pracovní smlouvu na funkci technik, která nebyla zrušena ani změněna, ve skutečnosti však vykonává funkci zástupce ředitele pro školní statek. Ke dni 1. ledna 1999 byl do pracovního poměru (do funkce technika) přijat J. M., který zastává a zajišťuje stejné úkoly, jaké plnil do obdržení výpovědi z pracovního poměru žalobce.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 30. 4. 1999, č. j. 7 C 253/98-84, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 3.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. K. Vycházeje z toho, že pracovní poměr žalobce u žalovaného vznikl dnem 20. 3. 1996, kdy byl přijat na funkci technika, že však ve skutečnosti již od počátku existujícího pracovního poměru zastával funkci vedoucího školního statku (tj. zástupce ředitele), do níž byl ústně jmenován (a písemně odvolán dopisem ze dne 11. 12. 1998), dovodil, že žalovaný prokázal, že na základě změny organizačního řádu z 30. 10. 1998 došlo s účinností od 1. 1. 1999 u školního statku k organizační změně, v důsledku které byla mimo jiné zrušena funkce zástupce ředitele, a že tato změna způsobila nadbytečnost žalobce. Tvrzení žalobce, že Ing. M. nastoupil na jeho místo, považoval soud prvního stupně za neprokázané, protože Ing. M. byl přijat na místo technika střediska služeb, které bylo od 1. 1. 1999 nově vytvořeno. Dospěl proto k závěru, že všechny podmínky pro výpověď z pracovního poměru, která byla žalobci dána dne 27. 11. 1998 z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, byly splněny.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 10. 1999, č. j. 17 Co 416/99-107, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že u žalovaného došlo dne 30. 10. 1998 s účinností od 1. 1. 1999 k organizační změně, že žalobce jako technik byl v té době pověřen zastupováním ředitele pro školní statek a že o tom, který „pracovník\" je pro „organizaci\" nadbytečným, rozhoduje zaměstnavatel výlučně sám. Soudu prvního stupně však vytknul, že se nezabýval splněním podmínek platnosti výpovědi z hlediska ustanovení §46 odst. 2 zák. práce; skutečnost, že působnost organizačních změn u žalovaného nastala až po podání výpovědi žalobci, nemá na povinnost postupu zaměstnavatele podle tohoto ustanovení vliv a právě naopak tento postup plně odůvodňuje, pokud zaměstnanec zásadně jakékoli existující jiné vhodné zaměstnání neodmítá. Soudu prvního stupně uložil, aby dokazování z hlediska splnění náležitostí postupu žalovaného podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce doplnil.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 28. 1. 2000, č. j. 7 C 253/98-117, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení 5.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. K. Po doplnění dokazování výslechem žalobce, Ing. J. M. (ředitele žalovaného) a svědka Ing. J. R. (bývalého ředitele žalovaného) dovodil, že žalovaný neměl možnost žalobce dále zaměstnávat, neboť v době dání výpovědi v místě výkonu práce a bydliště žalobce neměl jiné pro něj vhodné místo (neměl pro něj ani práci, jež by již neodpovídala jeho kvalifikaci, např. v dělnické profesi). Uzavřel, že byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, včetně podmínky pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 6. 2000, č. j. 21 Co 206/2000-144, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru z 27. 11. 1998 daná žalobci podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám „jeho zástupce\" do 3 dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.300,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 3.150,- Kč. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „okresní soud odvodil svůj závěr o neexistenci jiného pracovního místa pro žalobce v místě výkonu práce nebo v místě jeho bydliště jen z výpovědi účastníků a svědků, které ale obsahují pouze povšechné údaje, z nichž nelze logicky vyvodit jednoznačný a nezpochybnitelný úsudek o splnění či nesplnění podmínky pro výpověď, kterou stanoví §46 odst. 2 písm. a) zák. práce\". Proto dokazování doplnil mimo jiné přehledem volných míst zpracovaným Úřadem práce v J. Z tohoto přehledu zjistil, že ke dni 27. 11. 1998 měl žalovaný na úřadu práce požadavek na dvě volná místa s pracovním zařazením pěstitel polních plodin a s kvalifikačním předpokladem základního vzdělání + „praktická škola\", který byl zrušen až dne 14. 12. 1998; z uvedeného důkazu dovodil, že zmíněná dvě volná pracovní místa mohl žalobce i s ohledem na svou vysokoškolskou kvalifikaci zastávat, nebyla mu však nabídnuta. Vycházel přitom z toho, že za nevhodnou práci z hlediska splnění podmínek ustanovení §46 odst. 2 zák. práce je možno považovat jen práci, na kterou je požadována vyšší kvalifikace, než má zaměstnanec, o něhož jde, a nelze ji získat ani předchozí průpravou, tj. zaškolením, nebo kvalifikace jiného druhu a zaměření, a nebo je nevhodná z důvodů spočívajících v osobě samého zaměstnance, např. z důvodu jeho zdravotního stavu. Skutečnost, že nabídnutou prací by nebylo plně využito té nejvyšší kvalifikace žalobce (vysokoškolské), nezakládá podle názoru odvolacího soudu sama o sobě „nevhodnost\" práce ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce. Námitku žalovaného, že zmíněná dvě místa byla pouze „brigádnická\" (že tedy šlo o pracovní poměry na dobu určitou), k němuž navrhl důkaz „pracovními smlouvami\", odmítl proto, že žalovaný „nebyl sto sdělit, o čí pracovní smlouvy by mělo jít a nesdělil ani jiné identifikační údaje o těchto místech, aby příslušné pracovní smlouvy mohly být vyžádány, ani jiné konkrétní skutečnosti, pro které by tato místa nebyla pro žalobce vhodná\". Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ke dni podání výpovědi žalobci (27. 11. 1998) byla prokázána existence dvou volných pracovních míst, která by žalobce podle své dosažené (vysokoškolské) kvalifikace mohl zastávat, že nebyly prokázány skutečnosti, pro které by tato místa nebyla pro žalobce vhodná, a že tedy není prokázáno splnění podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce pro výpověď danou žalobci z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že bylo porušeno právo účastníka vyjádřit se k provedeným důkazům zakotvené v ustanovení §123 o. s. ř., neboť odvolací soud u jednání, k němuž byla obeslána pouze zástupkyně žalovaného (a nikoli žalovaný jako účastník řízení), provedl důkaz zprávou Úřadu práce v J. o tom, že žalovaný měl na úřadu práce požadavek na dvě volná místa, zrušená až 14. 12. 1998, a nepřihlédl k její námitce, „že se k tomuto důkazu nemůže kvalifikovaně vyjádřit, neboť nepředpokládala, že účast jejího klienta bude při jednání nutná, jelikož o této listině nevěděla\". Tuto nabídku dalších míst podle zprávy úřadu práce podané odvolacímu soudu žalovaný sice nezpochybňuje (musela být učiněna zřejmě osobně či telefonicky), odvolacímu soudu však vytýká, že nepřipustil zástupkyní žalovaného navržený důkaz, „aby si vyžádal od žalovaného, jaké pracovní smlouvy byly na základě nabídky adresované úřadu práce ve skutečnosti uzavřeny\" (protože nemohla „v tuto chvíli\" sdělit, o jaké konkrétní pracovní smlouvy mělo jít, navrhovala jejich vyžádání za celý rok 1998), a že vycházel jen z administrativního zrušení požadavku na tato místa u úřadu práce; tím „odňal žalovanému možnost prokázat neexistenci volného pracovního místa v inkriminovaném období a porušil princip rovnosti stran v možnosti navrhnout důkaz k prokázání opaku\". Dovolatel také namítá, že skutkové zjištění odvolacího soudu, spočívající v závěru, že „existovala dvě volná pracovní místa\", nemá oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru zpráva Úřadu práce v J., která pouze obsahuje požadavek žalovaného na dvě volná místa, zrušená až 14. 12. 1998, nemůže být sama o sobě důkazem o tom, že tato volná místa v době dání výpovědi žalobci skutečně existovala a že nebyla do této doby obsazena. Důkazem by byla jen skutečnost, že žádní pracovníci, jejichž přijímání řeší žalovaný uzavíráním smluv „na sezónu\", tj. na dobu určitou, nebyli po skončení sezónních prací přijati. Až v dovolacím řízení předkládá žalovaný seznam pracovníků přijatých do zaměstnání v roce 1998 po 20. 5. 1998 s tvrzením, že žádní jiní pracovníci nebyli od září 1998 nejméně do skončení výpovědní lhůty, která žalobci uplynula k poslednímu únoru 1999, přijati. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že „si nesprávně vyložil unesení či neunesení důkazního břemene\" v souvislosti s provedením důkazu zprávou Úřadu práce v J.; souhlasí sice s tím, že je povinností žalovaného prokázat, že volná místa neexistovala, ale podle jeho názoru „tento požadavek nelze vykládat absolutně, když je podstatně složitější dokázat neexistenci než existenci určité skutečnosti\", a proto bylo naopak na žalobci, aby své tvrzení o existenci volných míst prokázal. Odvolací soud podle dovolatele také nesprávně vyložil ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, když dospěl k závěru, že „nepovažuje za nevhodné to, že nabídnutou prací by nebylo plně využito té nejvyšší kvalifikace, kterou zaměstnanec má\". Je naopak toho názoru, že sezónní dělnická místa, i kdyby existovala, by byla pro žalobce nevhodná vzhledem k jeho vysokoškolské kvalifikaci; za nevhodnou sice nepovažuje takovou práci, která je nabídnuta v nižší kvalifikaci, ale je přesvědčen, že by mělo jít o práci s kvalifikací jen o jeden stupeň nižší (např. středoškolské místo), nikoli o naprosté nevyužití kvalifikace zaměstnance vysokoškoláka (v daném případě bývalého přednosty Okresního úřadu v J.), který by měl vykonávat nekvalifikovanou práci na poli. Dovolává se přitom i názoru odvolacího soudu v této věci (vysloveného ve zrušovacím usnesení ze dne 22. 10. 1999), že zaměstnavatel je povinen nabídnout zaměstnanci volné pracovní místo přiměřené jeho kvalifikaci (zdravotnímu stavu a schopnostem). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř. (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolací soud přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaný v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že bylo porušeno právo účastníka vyjádřit se k provedeným důkazům zakotvené v ustanovení §123 o. s. ř., protože odvolací soud u jednání, k němuž byla obeslána pouze zástupkyně žalovaného a nikoli žalovaný jako účastník řízení, u kterého provedl důkaz zprávou Úřadu práce v J. (na č. l. 131 spisu), „nepřihlédl k její námitce, že se k tomuto důkazu nemůže kvalifikovaně vyjádřit, neboť nepředpokládala, že účast jejího klienta bude při jednání nutná, jelikož o této listině nevěděla\". V rámci tohoto dovolacího důvodu žalovaný odvolacímu soudu také vytýká, že „nepřipustil zástupkyní žalovaného navržený důkaz, aby si vyžádal, jaké pracovní smlouvy byly na základě nabídky adresované úřadu práce ve skutečnosti uzavřeny, a protože nemohla v tuto chvíli sdělit, o jaké konkrétní pracovní smlouvy mělo jít, navrhovala jejich vyžádání za celý rok 1998\"; v tomto postupu odvolacího soudu spatřuje „odnětí možnosti prokázat neexistenci volného pracovního místa v inkriminovaném období a porušení principu rovnosti stran v možnosti navrhnout důkaz opaku\".
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo jinou vadou (než vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná např. tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř.. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. Důkazní břemeno (§120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, je-li určován výsledkem provedeného dokazování, znamená, že účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů.
Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací (a takovým řízením bylo i řízení v této věci), mají účastníci povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a označit důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Účastníci tedy mají povinnost tvrzení (§101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§120 odst. 1 o. s. ř.); o těchto procesních povinnostech je soud povinen účastníky poučit (§5 o. s. ř.). Pokud účastník nabídne soudu důkaz, je povinen uvést k němu skutečnosti, které mají být tímto důkazem prokázány; jinak se vystavuje nebezpečí, že navržený důkaz, u kterého nebude patrno, jaká skutečnost jím má být prokázána, nebude proveden. Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o. s. ř.). Ani zásada vyjádřená v ustanovení §18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv) neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků.
Podle ustanovení §123 o. s. ř. účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny.
Zástupce, kterému byla účastníkem udělena plná moc pro celé řízení (advokátům lze - ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 věty druhé a §28 odst. 2 věty prvé o. s. ř. - udělit pouze plnou moc pro celé řízení), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení činit účastník. Svá procesní práva v takovém případě účastník řízení realizuje prostřednictvím svého zástupce.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaného v řízení zastupovala na základě plné moci ze dne 5. 3. 1999 advokátka JUDr. Z. K. (tedy zástupkyně s plnou mocí pro celé řízení). Předvolání k jednání před odvolacím soudem nařízenému na den 28. 6. 2000 bylo doručováno (a dne 17. 5. 2000 řádně doručeno) jen této zástupkyni žalovaného, která se také jednání osobně účastnila (§49 odst. 1 o. s. ř.).
Z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2000 vyplývá, že v průběhu jednání, poté, co byly provedeny listinné důkazy - mimo jiné též „zprávou Úřadu práce v J. na č. l. 131 spisu\" (přehledem volných míst zpracovaným úřadem práce) - se zástupkyně žalovaného vyjádřila k provedenému dokazování; vyjádřila se tak, že „pokud ke dni podání výpovědi byly na úřadu práce požadavky na pracovní síly, jednalo se o brigádníky\", a následně k dotazu soudu tak, že „dvě pracovní místa, která podle sdělení úřadu práce na č. l. 131 byla zrušena až 14. 12. 1998 a jedno místo na č. l. 132 rovněž dne 14. 12. 1998, byly pracovní poměry na dobu určitou\".
Žalovanému tedy bylo v odvolacím řízení umožněno vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny, protože advokátka JUDr. Z. K. (jeho zástupkyně) byla oprávněna činit za žalovaného všechny přednesy a tvrzení o rozhodných skutečnostech, a to jak z vlastní iniciativy, tak i na výzvu soudu, se stejnými důsledky, jako by je učinil přímo žalovaný; tohoto práva také využila. Úspěšně nelze argumentovat ani tím - jak to činí žalovaný v dovolání - že jeho zástupkyně o listinném důkazu (zprávě Úřadu práce v J.) nevěděla, a proto se k němu nemohla „kvalifikovaně\" vyjádřit, neboť otázka případného projednání dalšího procesního postupu v řízení před soudem nenáleží k procesním právům účastníka řízení, ale je věcí vzájemného vztahu zástupce a zastoupeného. Ostatně z obsahu vyjádření zástupkyně žalovaného, ohledně kterého nebyla správnost protokolace zpochybněna ani v dovolání, nevyplývá, že by vůbec takto formulovanou námitku („že se k tomuto důkazu nemůže kvalifikovaně vyjádřit, neboť nepředpokládala, že účast jejího klienta bude při jednání nutná, jelikož o této listině nevěděla\") u jednání odvolacího soudu vznesla.
Za důvodnou nelze považovat ani námitku žalovaného, že odvolací soud mu odňal možnost prokázat neexistenci volného pracovního místa a že porušil princip rovnosti stran v možnosti navrhnout důkaz opaku, protože nepřipustil jeho zástupkyní navržený důkaz, „aby si vyžádal, jaké pracovní smlouvy byly na základě nabídky adresované úřadu práce ve skutečnosti uzavřeny\" (navrhovala jejich vyžádání za celý rok 1998, protože nemohla v tuto chvíli sdělit, o jaké konkrétní pracovní smlouvy mělo jít).
Podle obsahu spisu odvolací soud přípisem ze dne 15. 5. 2000 (doručeným zástupkyni žalovaného dne 17. 5. 2000) žalovaného vyzval, aby do 10 dnů předložil listinné důkazy nebo navrhl jiné důkazy mimo jiné „o stanovených předpokladech pro jiná volná místa včetně míst dělnických, byla-li ke dni 27. 11. 1998 u školního statku k dispozici\", a zároveň ho poučil podle ustanovení §5 o. s .ř. o tom, že je povinností účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout k nim důkazy, neboť jinak soud rozhodne podle skutkového stavu zjištěného z dosud provedeného dokazování. Žalovaný podáním ze dne 24. 5. 2000 (doručeným odvolacímu soudu dne 29. 5. 2000 i s listinnými důkazy) sdělil, že „ke dni 27. 11. 1998 nebylo žádné volné místo ani v dělnické profesi\", a následně podáním ze dne 6. 6. 2000 (doručeným odvolacímu soudu dne 7. 6. 2000) se vyjádřil k odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně; na výzvu odvolacího soudu „k navržení jiných důkazů\" v něm nereagoval. Z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2000 vyplývá, že po provedení listinných důkazů a poté, co se k nim účastníci vyjádřili (žalovaný prostřednictvím zástupkyně výše uvedeným způsobem), navrhl žalovaný důkaz - „vyžádání pracovních smluv s pracovníky přijatých na tyto místa\", s dodatkem, že „není však sto sdělit jména těchto pracovníků\".
Jestliže za této situace žalovaný, přestože byl o procesních povinnostech tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout k jejich prokázání důkazy odvolacím soudem předem řádně podle ustanovení §5 o. s. ř. poučen, sice navrhl provedení důkazu „vyžádáním pracovních smluv s pracovníky přijatých na tyto místa\", avšak zároveň dodal, že „není sto sdělit jména těchto pracovníků\" (z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu nevyplývá, že by navrhoval „vyžádání pracovních smluv za celý rok 1998\"), učinil tak zcela nekonkrétní a neúplný důkazní návrh, z něhož navíc objektivně nebylo možno usoudit, jaké konkrétní skutečnosti jím mají být prokázány. Proto odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §120 odst. 1 věty druhé a §211 o. s. ř., když žalovaným takto navržený důkaz neprovedl. Odvolacímu soudu, který v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nebyl tento důkaz proveden (žalovaný „nebyl sto sdělit, o čí pracovní smlouvy by mělo jít a nesdělil ani jiné identifikační údaje o těchto místech, aby příslušné pracovní smlouvy mohly být vyžádány, ani jiné konkrétní skutečnosti, pro které by tato místa nebyla pro žalobce vhodná\"), nelze tedy důvodně vytýkat, že odňal žalovanému možnost prokázat neexistenci volného pracovního místa a že porušil princip rovnosti stran v možnosti navrhnout důkaz opaku.
Tvrdí-li žalovaný až v dovolání, že dvě volná pracovní místa (zrušená až 14. 12. 1998) v době dání výpovědi žalobci neexistovala proto, že „zrušení míst nahlášených u úřadu práce se provádí až se značným časovým zpožděním, většinou na základě telefonického dotazu úřadu práce, zda nabídka ještě trvá\", a proto, že „žádní jiní pracovníci nebyli od září 1998 nejméně do skončení výpovědní lhůty, která žalobci uplynula k poslednímu únoru 1999, přijati\", uvádí tak jiné údaje, než které přednesla jeho zástupkyně advokátka JUDr. Z. K. při jednání před odvolacím soudem dne 28. 6. 2000. Rovněž až v dovolání nabízí k těmto tvrzením důkazy „zprávou Úřadu práce v J. ze dne 17. 8. 2000\" a „seznamem pracovníků přijatých do zaměstnání k žalovanému na sezónní práce po 20. 5. 1998\".
K těmto novým tvrzením žalovaného ani k navrženým listinným důkazům dovolací soud nemohl přihlédnout. Z přezkumné činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. ustanovení §205 odst. 2 o. s. ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly uplatněny, nebo důkazům, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také právní úprava (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen.
Žalovaný podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu také proto, že skutkové zjištění odvolacího soudu spočívající v závěru, že ke dni výpovědi dané žalobci existovala u žalovaného dvě volná pracovní místa, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť zpráva Úřadu práce v J., která obsahuje požadavek žalovaného na dvě volná místa, zrušená až 14. 12. 1998, nemůže být sama o sobě důkazem o tom, že volná místa skutečně existovala a že nebyla do této doby obsazena, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, či věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
V posuzované věci byl výpovědí žalovaného ze dne 27. 11. 1998 rozvázán pracovní poměr se žalobcem podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou, pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Protože splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce je jednou z podmínek platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, je pro posouzení věci z tohoto hlediska významné mimo jiné skutkové zjištění o tom, zda žalovaný měl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště žalobce, volná pracovní místa, která mohl žalobci nabídnout, ke dni dání výpovědi (srov. například Rozbor a zhodnocení rozhodování soudů o skončení pracovního poměru a o nárocích z toho vyplývajících, Cpj 198/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 130, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 54, ročník 1998).
Soud prvního stupně při zkoumání platnosti výpovědi z pracovního poměru z tohoto hlediska dospěl - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ke skutkovému závěru, že žalovaný neměl možnost žalobce dále zaměstnávat, neboť v době dání výpovědi v místě výkonu práce a bydliště žalobce neměl jiné pro něj vhodné místo (neměl pro něj ani práci, jež by již neodpovídala jeho kvalifikaci, např. v dělnické profesi). Tento svůj závěr učinil na základě provedených důkazů (výslechem žalobce, Ing. J. M. - ředitele žalovaného a svědka Ing. J. R. - bývalého ředitele žalovaného).
Odvolací soud naproti tomu dovodil, že ke dni podání výpovědi byla prokázána existence dvou volných pracovních míst, která mohl žalobce i s ohledem na svou vysokoškolskou kvalifikaci zastávat. Vycházel přitom pouze z písemného přehledu volných pracovních míst zpracovaného Úřadem práce v J., z něhož zjistil, že ke dni 27. 11. 1998 měl žalovaný na úřadu práce požadavek na dvě volná místa s pracovním zařazením pěstitel polních plodin a s kvalifikačním předpokladem základního vzdělání + „praktická škola\", který byl zrušen až dne 14. 12. 1998; tento přehled si sám vyžádal a provedl jím důkaz v souladu s ustanovením §129 o. s. ř. jako důkaz listinou. Ve vztahu k důkazům provedeným k této skutkové otázce soudem prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozsudku toliko to, že „okresní soud odvodil svůj závěr o neexistenci jiného pracovního místa pro žalobce v místě výkonu práce nebo v místě jeho bydliště jen z výpovědi účastníků a svědků, které ale obsahují pouze povšechné údaje, z nichž nelze logicky vyvodit jednoznačný a nezpochybnitelný úsudek o splnění či nesplnění podmínky pro výpověď, kterou stanoví §46 odst. 2 písm. a) zák. práce\".
Uvedený závěr odvolacího soudu však zatím nemůže obstát, protože odvolací soud procesně konformním způsobem nehodnotil všechny důkazy, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti) a které byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím, ale jen okolnosti svědčící ve prospěch jím zaujatého skutkového závěru, tj. listinný důkaz - přehled volných pracovních míst zpracovaný Úřadem práce v J.
Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (§125 věta první o. s. ř.). Důkaz listinou (§129 o. s. ř.) - a takovým důkazem byl i přehled volných pracovních míst zpracovaným Úřadem práce v J., z něhož odvolací soud vycházel - je třeba při jeho hodnocení uvažovat ve stejné rovině jako jiné důkazní prostředky. Z těchto důvodů mělo být odvolacím soudem hodnoceno nejen, co prokazuje tento listinný důkaz jako jeden z důkazů, nýbrž i to, co prokazují (či neprokazují) všechny provedené důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Stranou úvah odvolacího soudu při zkoumání skutkového stavu nemohly zůstat ani další důkazy provedené v řízení, především výpovědi žalobce, Ing. J. M. - ředitele žalovaného a svědka Ing. J. R. - bývalého ředitele žalovaného, na kterých stavěl své skutkové závěry soud prvního stupně. To zejména za situace, kdy uvedený listinný důkaz sám o sobě - jak důvodně namítá žalovaný v dovolání - závěr o tom, že u žalovaného existovala dvě volná pracovní místa také ke dni 27. 11. 1998, neumožňuje.
Protože odvolací soud při hodnocení důkazů uvedené důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně pominul, a dospěl pouze na základě jediného listinného důkazu - přehledu volných míst zpracovaného Úřadem práce v J. - ke skutkovým závěrům opačným, jsou jeho skutkové závěry pro svoji předčasnost nepodložené.
Jen pro úplnost je třeba dodat, že při prokazování, že ke dni výpovědi z pracovního poměru dané žalobci neměl žalovaný volné pracovní místo [§46 odst. 2 písm. a) zák. práce], případně, že žalobce nebyl ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu žalovaný nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti nebo podrobit se předchozí průpravě [§46 odst. 2 písm. b) zák. práce], má povinnost tvrzení a povinnost důkazní a jim odpovídající břemeno tvrzení a břemeno důkazní zaměstnavatel, tedy žalovaný; to ostatně připouští v dovolání i sám žalovaný. Naproti tomu tvrzení i prokazování, že ke dni výpovědi měl žalovaný volná pracovní místa, je procesní obranou žalobce.
To, že dovolací soud nemohl přihlédnout k novým tvrzením žalovaného a k důkazům navrženým v dovolání, samozřejmě neznamená, že by k těmto tvrzením v dalším řízení nemohl být žalovaný vyslechnut, nebo že by neměly být provedeny důkazy jím navržené.
Protože rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2001
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu