ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2992.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2992/2000
sp. zn. 21 Cdo 3043/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného L., výrobní družstvo, proti povinné T. C., spol. s r. o., vyklizením nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. E 3045/99, o dovoláních povinné proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. srpna 2000 č. j. 29 Co 390/2000-91 a ze dne 25. srpna 2000 č. j. 30 Co 387/2000-121, takto:
I. Dovolání povinného se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 19. 7. 2000 č. j. E 3045/99-63 zamítl (v pořadí již druhý) návrh povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitostí došlý Okresnímu soudu v Liberci dne 18. 7. 2000, a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu na povolení odkladu výkonu\". Dospěl k závěru, že návrh povinné na obnovu nalézacího řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 23 Cm 141/94, jímž povinná zdůvodnila opodstatněnost odkladu provedení výkonu rozhodnutí, je pouze účelovým podáním, neboť „v něm není označen jediný konkrétní důkaz, rozhodnutí či skutečnosti, které povinná nemohla bez své viny použít v nalézacím řízení a které by jí mohly přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci\".
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. srpna 2000 č. j. 29 Co 390/2000-91 k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 2000 č. j. E 3045/99-63 potvrdil. Poté, kdy neshledal důvodnou námitku podjatosti, kterou povinná ve svém odvolání uplatnila vůči soudkyni JUDr. J. Š., dovodil odvolací soud, že v posuzovaném případě není splněna podmínka pro povolení odkladu provedení výkonu rozhodnutí, neboť nelze očekávat, že výkon rozhodnutí bude nutno zastavit.
Usnesením ze dne 2. srpna 2000 č. j. E 3045/99-88 Okresní soud v Liberci zamítl (v pořadí již třetí) návrh povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitostí, který „došel Okresnímu soudu v Liberci dne 28. 7. 2000\" (správně 19. 7. 2000); zamítl rovněž její návrh na přerušení řízení o výkon rozhodnutí došlý soudu dne 28. 7. 2000. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zamítnutí návrhu na další odklad provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitostí odůvodnil opět tím, že návrh na obnovu řízení, který povinná podala dne 13. 7. 2000 a který postrádá náležitosti řádného podání, je podáním účelovým, které má vést k tomu, aby vyklizení nemovitostí nebylo realizováno. Návrh povinné na přerušení řízení soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že ustanovení §254 odst. 2 o. s. ř. přerušení řízení o výkon rozhodnutí výslovně vylučuje.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání povinné usnesením ze dne 25. 8. 2000 č. j. 30 Co 387/2000-121 usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. srpna 2000 č. j. E 3045/99-88 ve výroku o zamítnutí návrhu na přerušení řízení potvrdil; ve výroku o odkladu provedení výkonu rozhodnutí jej zrušil a řízení o odkladu provedení výkonu rozhodnutí zastavil. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ani další námitku podjatosti soudkyně JUDr. J. Š. neshledal odvolací soud důvodnou s tím, že ze způsobu, jakým uvedená soudkyně v řízení pokračuje, nelze bez návaznosti na existenci některého z důvodů stanoveného v §14 odst. 1 o. s. ř. dovozovat její podjatost. Shodně jako soud prvního stupně odvolací soud zhodnotil návrh povinné na přerušení řízení o výkon rozhodnutí. Protože v pořadí již třetí návrh povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitostí byl odůvodněn stejným způsobem jako předchozí návrh na odklad provedení výkonu rozhodnutí, který povinná uplatnila již dne 18. 7. 2000, a o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto, uzavřel odvolací soud, že projednání v pořadí již třetího návrhu na odklad provedení výkonu rozhodnutí brání překážka věci pravomocně rozsouzené; zrušil proto usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odkladu provedení výkonu rozhodnutí a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Proti oběma shora uvedeným usnesením odvolacího soudu podala povinná dovolání. V dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. srpna 2000 č. j. 29 Co 390/2000-91 vytýká odvolacímu soudu, že jeho „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť usnesení se dostatečně nezabývá skutkovou podstatou celé věci. Dále „odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neboť jí byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem prvního stupně\". V dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2000 č. j. 30 Co 387/2000-121 povinná odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí „spočívá v nesprávném posouzení věci (§241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), neboť se dostatečně nezabývá skutečnou podstatou celé věci, ... výkon rozhodnutí vyklizením nemovitostí byl prováděn a ukončen přes tu skutečnost, že povinná žádala po nařízeném výkonu rozhodnutí o odklad tohoto rozhodnutí a dále podala návrh na zastavení výkonu rozhodnutí\". Povinná navrhla, aby obě dovoláním napadená usnesení odvolacího soudu byla zrušena a aby věc byla vrácena k novému projednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2000 č. j. 30 Co 387/2000-121 bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího soudu nebo dovolacího soudu.
Jednoměsíční lhůta pro podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou. Ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. končí běh této lhůty uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce; připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
V posuzovaném případě bylo ze spisu zjištěno, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2000 č. j. 30 Co 387/2000-121 bylo doručeno zástupci oprávněného JUDr. V. U. dne 27. 9. 2000 a zástupci povinné JUDr. V. B. dne 11. 10. 2000 a že dovolání povinné proti tomuto usnesení, datované dnem 24. 11. 2000, bylo podáno k poštovní přepravě na poště Ú. n. L. jako doporučená zásilka pod R 028393 dne 27. 11. 2000.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2000 č. j. 30 Co 387/2000-121 nabylo právní moci dnem 11. 10. 2000 (§159 odst. 1 ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 a §211 o. s. ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1a 2 o. s. ř. dnem 13. 11. 2000. Protože dovolání proti tomuto usnesení bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. srpna 2000 č. j. 29 Co 390/2000-91 bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (povinnou) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo o jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za provedené úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
191
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.). Dovolání však není podle §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině (239 odst. 3 o. s. ř.).
Povinná svým dovoláním ze dne 4. 9. 2000 napadla usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, b/, c/, e/ a f/ o. s. ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o. s. ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. v dané věci nejsou splněny, protože odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího usnesení přípustnost dovolání nevyslovil. Uvažovat přípustnost dovolání v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. je vyloučeno již proto, že dovolatelka neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., nastává tehdy jestliže rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou skutečně trpí.
Povinná sice ve svém dovolání výslovně odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. konstatujíc, že jí byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, obsahově však nerozvádí v čem spatřuje naplnění této vady způsobující zmatečnost řízení.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při rozhodování.
Jak již bylo výše zmíněno, povinná obsahově nerozvádí, jakým postupem soudu jí měla být odňata možnost jednat před soudem, a z obsahu spisu nevyplývá, že by povinné soud znemožnil realizaci procesních práv, která jsou jí jako účastníku řízení občanským soudním řádem přiznána; námitka povinné, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. tak není důvodná.
Existenci jiných vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. povinná netvrdí a tyto se z obsahu spisu ani nepodávají.
Protože usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. srpna 2000 č. j. 29 Co 390/2000-91 není z hledisek ustanovení §237 odst. 1, §238a a §239 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné směřující proti tomuto usnesení podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl; ve smyslu ustanovení §243a odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl bez jednání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť povinná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu