Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2001, sp. zn. 21 Cdo 830/2000 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.830.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.830.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 830/2000 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Ing. I. V. proti žalovanému S. - B., akciová společnost, o 35.174,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 86/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 1999 č.j. 39 Co 570/98-37, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 35.174,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 11.3.1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 13.1.1995 uzavřela se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru, v níž se mimo jiné dohodli, že jí žalovaný "po uzavření reklamace u S. T." uhradí telefonní účet "za období 10/1994" (správně září a říjen 1994) ve výši 35.174,- Kč. Tento závazek žalovaného vyplýval z jeho písemného prohlášení ze dne 29.4.1991, kterým se zavázal hradit žalobkyni v plné výši náklady spojené s využíváním soukromé telefonní linky žalobkyně k výkonu práce. Přestože reklamační řízení skončilo dne 10.3.1995 (pravomocným rozhodnutím Č. t. u. nebylo vyhověno žádosti o snížení telefonního účtu), žalovaný telefonní účet odmítá uhradit. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13.8.1998 č.j. 18 C 86/98-22 žalobě vyhověl a uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na náhradě nákladů řízení 8.308,- Kč "na účet zástupce žalobkyně". Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný se k úhradě hovorného z telefonní linky žalobkyně zavázal dohodou ze dne 29.4.1991 uzavřenou "dle ustanovení §244 z.p. k zajištění povinností zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §139 ZP, tj. vytvoření pracovních podmínek pro výkon práce žalobkyně". Ke změně této dohody - přes nesouhlas žalovaného s výší hovorného - nedošlo a žalovaný navíc svůj závazek potvrdil v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 13.1.1995 a zavázal se jej splnit "po uzavření reklamačního řízení". Protože telefonní účet za období září a říjen 1994 zaplatila za žalovaného žalobkyně, vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši 35.175,- Kč. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.2.1999 č.j. 39 Co 570/98-37 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek změnil "jen tak", že výše těchto nákladů činí 6.583,- Kč, "jinak" jej v tomto výroku potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 3.450,- Kč "na účet" advokátky. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že se žalovaný v dohodě ze dne 29.4.1991 zavázal k úhradám telefonních účtů "za telefonickou účastnickou stanici č. 24539 (nyní 3224539)" v plné výši, "aniž by byly jakkoli blíže specifikovány telefonické hovory či byla stanovena maximální výše poplatků za ně". Protože žalovaný neprokázal, jak to namítal v odvolacím řízení, že by tuto dohodu vypověděl, ale "cítil se jí naopak vázán i nadále", a protože se navíc v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 13.1.1995 zavázal zaplatit i telefonní účet za listopad 1994, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok je důvodný. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a ze "závěrečné části" rozsudku odvolacího soudu. Namítal, že závěr soudů obou stupňů o tom, že žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, není správný, neboť soudy při rozhodování "rigorózně a dogmaticky" vycházely pouze ze smluvního vztahu účastníků "bez připuštění souvztažných okolností rozhodných pro vývoj kauzy". Poukázal na okolnost, že v období září-říjen 1994 byla dohoda ze dne 29.4.1991 ze strany žalobkyně - přes výtky žalovaného - porušována (hovorné překračovalo "obvyklý rámec" a "řada" telefonních hovorů byla uskutečněna během služebních cest žalobkyně, kdy nemohla telefonní linku používat), což žalovaného přimělo dohodu "ústně" ukončit. Zdůraznil, že se "nikdy necítil vázán dohodou o hovorném a naopak svým pozitivním a velkorysým způsobem chtěl uhradit částky, které odpovídaly průměrnému stavu dle minulých měsíců". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není již proto dovolání přípustné, neboť změna rozsudku soudu prvního stupně (navíc ve prospěch žalovaného) pouze v akcesorickém výroku o nákladech řízení, nezakládá přípustnost dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu. Oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání přípustné nebylo, svěřuje ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. odvolacímu soudu za předpokladu, že jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a z odůvodnění napadeného rozsudku - byl rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Odvolací soud však ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku (nad rámec ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř.), že "za podmínek uvedených v ust. §237 až §241 o.s.ř. lze proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, a to do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu", pak šlo jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Takové upozornění nemůže samo o sobě založit v posuzované věci přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Protože žalovaný nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 31. ledna 2001 JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Romana Říčková

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2001
Spisová značka:21 Cdo 830/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.830.2000.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18