ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1043.99.1
sp. zn. 22 Cdo 1043/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) M. H. a 2) B. H., zastoupeným advokátem, vedené pod sp. zn. 4 C 1746/95 u Okresního soudu v Kolíně, o určení vlastnictví, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1999 čj. 22 Co 633/98-163, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem z 26. 6. 1998, čj. 4 C 1746/95-130, ve spojení s opravným usnesením z 22. 10. 1998, čj. 4 C 1746/95-157, určil, že "vlastníkem pozemků č. 1732, č. 2938 a č. 2937, zapsaných na LV č. 1015 v kat. území K. n. Č. L. u Katastrálního úřadu v K., je žalobce" a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako bezpodíloví spoluvlastníci předmětných pozemků na základě kupní smlouvy, uzavřené 12. 4. 1991 s V. V. Ten odvozoval vlastnictví nabytím dědictví po A. V., nar. 3. 6. 1901, zemř. 14. 4. 1979, jak bylo potvrzeno rozhodnutím bývalého Státního notářství v Kolíně z 8. 3. 1991, čj. D 397/91-13. Toto rozhodnutí bylo však ke stížnosti pro porušení zákona zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 26. 11. 1993, čj. 4 Cz 121/92-14, s odůvodněním, že státní notářství spolehlivě nezjistilo, zda pozemky náležely zemřelé A. V., nar. 3. 6. 1901. Soud prvního stupně usnesením z 22. 9. 1994, čj. D 844/94-24, dědické řízení po zemř. A. V., nar. 3. 6. 1901, zastavil, neboť nebyla ke dni smrti vlastnicí předmětných pozemků. Ty náležely A. V., nar. 14. 1. 1881, která byla přihlášena k trvalému pobytu v N. a "na kartě trvalého pobytu je pouze je záznam o její návštěvě R., odkud se již nevrátila." A. V., nar. 14. 1. 1881, podle výpisu z pozemkové knihy nabyla vlastnictví k parc. č. 857/1 v kat. území K. n. Č. L. (nyní pozemky parc. č. 1732, č. 2938 a č. 2937) z poloviny trhovou smlouvou z roku 1904 a z poloviny dědictvím po manželu B. V. v roce 1937. Soud prvního stupně vzal za prokázáno "z provedených listinných důkazů a z výpovědi žalobce, že byla mezi ním a A. V. sepsána kupní smlouva o převodu pozemku, i když tato smlouva nevyniká formou a není příliš dokonalá." Podle zjištění soudu prvního stupně žalobce vypověděl, "že se v roce 1959 dohodl s tetou A. V., že od ní koupí pozemky popsané v žalobě, dostali souhlas tehdejšího národního výboru a byli s tím u tehdejšího notáře v K. n. Č. l. JUDr. M., sepsali tam zápis. Žalobce zaplatil 3.500 Kč tetě.", Později žalobce uvedl, že "když byla řeč o JUDr. M., měl se vyjádřit tehdy u výslechu, že si s tetou smlouvu napsali a ona řekla, že u JUDr. M. to zařídí sama, on u něho nebyl". Podle potvrzení z 10. 5. 1959 potvrdila A. V., že prodala p. P. V. pozemek v K. n. Č. l. pod č. k. 857/1 a P. V. potvrzuje, že tento pozemek koupil za úřední cenu 2.300 Kč, kterou proplatí u podpisu smlouvy. Rada MNV v K. n. Č. l. dne 14. 5. 1959 vydala potvrzení, v němž "doporučila povolení převedení pozemku č. k. 857/1, 857/3 a 857/4 do vlastnictví V. P.". Žalobce v žalobě označené pozemky užíval, platil z nich zemědělskou daň. V roce 1991 však byl upozorněn žalovaným, že ten pozemky koupil od V. V. Žalobce se obrátil na Generální prokuraturu ČR a dále z jeho podnětu J. R., formou notářského zápisu 16. 11. 1994 prohlásil, že A. V. zemřela v USA a jeho matka M. R., která zemřela 27. 4. 1992, byla jako neteř jediná příbuzná A. V. M. R. chtěla dosvědčit, že byla ohledně předmětných pozemků uzavřena kupní smlouva mezi žalobcem a A. V. Jen z opatrnosti pak sama uplatnila nárok na vydání těchto pozemků v restitučním řízení podle zák. č. 229/1991 Sb. Podle soudu prvního stupně "právě kupní smlouva z roku 1959, i když nebyla sepsána na státním notářství, ale jakási smlouva o tomto převodu byla sepsána mezi A. V. a žalobcem, se stala základem oprávněné držby žalobce ... nejméně od 31. 3. 1983 jeho vztah k pozemkům je třeba považovat za tak zvanou chráněnou držbu podle §132 o. z. ve znění zák. č. 131/1982 Sb. ... žalobce je držitelem oprávněným podle §130 odst. l o. z. ve znění novely zák. č. 265/92 Sb. Z toho tedy vyplývá, že vlastnictví k uvedeným pozemkům vydržel".
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, která ani odvoláním dotčena nebyla. Dokazování však odvolací soud doplnil výslechem žalobce, jak bude ještě dále uvedeno. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce vlastnictví k předmětným pozemkům vydržel "v roce 1993". Podle odvolacího soudu žalobce jednal s A. V. o odkoupení pozemků, čemuž nasvědčuje potvrzení MNV v K. n. Č. L., uzavření kupní smlouvy však prokázáno nebylo. I kdyby žalobce uzavřel s A. V. neplatnou kupní smlouvu, týkající se předmětných pozemků, nemohl být již od roku 1991 v dobré víře, že jeho držba pozemků je oprávněná. Tehdy se dozvěděl od žalovaného, že mu pozemky prodal V. V. Kromě toho žalobce v protokole pod čj. Pc 22/91 Okresní prokuratury v Kolíně dne 1. 8. 1991 výslovně uvedl, že A. V. zamýšlela uvedené pozemky převést na něho, k převodu však nedošlo. Dále žalobce před soudem prvního stupně uvedl, že smlouvu měl sepsat bývalý notář JUDr. M., což před odvolacím soudem upřesnil tak, že neví, zda byla sepsána. Ani z potvrzení z 10. 5. 1959 nelze uzavření předmětné smlouvy dovodit. Tvrzení žalobce jsou rozporná, a proto nepřesvědčující. Jestliže v roce 1991 žalobce pozbyl dobrou víru, že mu pozemky patří, pak neuplynula 10 letá vydržecí doba podle §135a zák. č. 131/1982 Sb., účinného od 1. 4. 1983, podle kterého bylo možno nemovitosti vydržet jen ve prospěch státu a občanu vzniklo právo na uzavření dohody o užívání pozemku v rozsahu podle tehdy platného §200 obč. zák. V odůvodnění výroku o nákladech řízení, jejichž náhradu žalovaným nepřiznal, odvolací soud uvedl, že žalovaní nejsou vlastníky předmětných pozemků, neboť kupní smlouva, kterou uzavřeli s V. V. je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. Jeho matka nikdy nebyla vlastnicí předmětných pozemků, nejde tak o nabytí vlastnictví od nepravého dědice a na žalované se nevztahuje ochrana podle §486 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., dále jen "o. s. ř".) tj. nesprávné právní posouzení věci. Podle obsahu však uplatňuje i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Vytýká totiž odvolacímu soudu v prvé řadě jeho zjištění, že nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a A. V. v roce 1959. Poukazuje na to, že od uzavření smlouvy uplynulo 22 let a v průběhu řízení byla prokázána ingerence příslušných orgánů k převodu zmíněných nemovitostí, že žalobce platil zemědělskou daň a o pozemky se staral. I příslušné státní orgány respektovaly převod nemovitostí na žalobce, a to i poté, kdy A. V. opustila republiku. Všeobecná znalost místních majetkových poměrů vylučuje, že by místní a okresní národní výbory ignorovaly takové nedostatky, jako je neexistence kupní smlouvy. Žalobce proto považuje za správné zjištění soudu prvního stupně, že k uzavření smlouvy došlo. Pokud odvolací soud uvedl, že žalobcova tvrzení jsou rozporná a nepřesvědčující, pak "v průběhu dokazování byla provedena rekonstrukce kupní smlouvy a byly prokázány její podstatné náležitosti, přesto, že se písemné znění smlouvy nedochovalo". Žalobce zdůrazňuje, že námitky proti jeho vlastnickému právu k pozemkům neuplatňuje původní vlastník ani žádný státní orgán, ale žalovaní, kteří i podle odvolacího soudu nejsou vlastníky předmětných pozemků. Vytvořil se tak zvláštní stav, kdy žalobce, který od roku 1959 jako vlastník pozemky užíval, byl těchto věcí zbaven, včetně zápisu v katastru nemovitostí na základě absolutně neplatné kupní smlouvy. Tvrzení žalobce nejsou rozporná, ale možná překotně uváděná od roku 1991, kdy se žalobce dozvěděl o protiprávnímu postupu žalovaných. Žalobce také nesouhlasí se závěrem odvolacího soud, že by jeho i podle odvolacího soudu oprávněná držba pozemků přestala být oprávněnou v roce 1991. Ztráta jeho dobré víry nemohla být spojena s tvrzením žalovaných, že nabyli vlastnictví od osoby, která pozemky nikdy nevlastnila. Žalobce je proto přesvědčen, že odvolací soud nesprávně uvažoval o vydržení podle úpravy platné v roce 1991, ale vydržecí doba běžela ve smyslu §868 obč. zák. i po 1. 1. 1992 a po jejím skončení došlo k nabytí vlastnictví vydržením. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. l, §241 odst. l o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení uvedené v §237 odst. l o. s. ř. ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.) žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Námitce žalobce, že je nesprávné zjištění skutkové odvolacího soudu v otázce, zda došlo k uzavření kupní smlouvy v roce 1959 ohledně předmětných pozemků s A. V., nelze přisvědčit.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v §132 o. s. ř. o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené důkazy nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím tvoří jeden celek.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních §133 až 135 o.s.ř. Nelze -li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.
Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že skutkové zjištění, že žalobce v roce 1959 s Aloisií Vondráčkovou o odkoupení předmětných pozemků jednal, ale k uzavření kupní smlouvy mezi nimi nedošlo, učinil odvolací soud na základě hodnocení ve věci všech shromážděných důkazů, především z výpovědi žalobce, jehož výslech opakoval, a listinných důkazů: potvrzení podepsaného A. V. z 10. 5. 1959 (žalobce ho v dovolání označuje za důkaz, který přispěl k rekonstrukci obsahu kupní smlouvy, která se v písemném vyhotovení nedochovala), potvrzení MNV v K. n. Č. L. ze 14. 5. 1959 a protokolu sepsaného se žalobcem Okresní prokuraturou v Kolíně 1. 8. 1991. Odvolací soud přesvědčivě a úplně zdůvodnil, proč za základ svého skutkového zjištění vzal výsledky dokazovací, zejména když hodnotil provedené důkazy v návaznosti na výpověď žalobce na prokuratuře 1. 8. 1991, kde žalobce sám uvedl, že A. V. na něj pozemky zamýšlela převést, ale k převodu nedošlo, a také s poukazem na rozpory ve výpovědi žalobce o okolnostech, za kterých měla být kupní smlouva uzavřena.
Správný je také závěr odvolacího soudu, že žalobce, i pro případ že by uzavřel v roce 1959 s A. V. neplatnou kupní smlouvu ohledně předmětných pozemků, nemohl vlastnické právo k nim vydržet, neboť by v roce 1991 přestal být oprávněným držitelem pozemků. Žalobce tvrdil, že byl v dobré víře, že mu pozemky patří, od roku 1959. Protože za účinnosti zák. č. 141/1950 Sb. obč. zák., t. j. do 1. 4. 1964, nemohlo k vydržení vlastnictví dojít vzhledem k tomu, že neuplynula desetiletá vydržecí doba, posuzoval odvolací soud správně otázku vydržení dále podle §135a obč. zák. ve znění novely provedené zákona č. 131/1982 Sb. Předpokladem pro vydržení vlastnictví k pozemku podle tohoto ustanovení byla nepřetržitá oprávněná držba po dobu 10 let. Podle §132a obč. zák. ve znění téže novely byl oprávněným držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Jestliže žalovaný v roce 1991 vlastnické právo žalobce zpochybnil a především žalobce sám 1. 8. 1991 do protokolu sepsaného Okresní prokuraturou ve Kolíně prohlásil, že A. V. zamýšlela na něj pozemky převést, ale k převodu nedošlo, pak pokud by vůbec bylo lze o oprávněné držbě pozemků žalobcem uvažovat, rozhodně by v uvedeném roce skončila. Odvolací soud se sice nezabýval otázkou vydržení podle §134 obč. zák. ve znění novely provedené zák. č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992, to však nemělo na správnost jeho rozhodnutí vliv. Předpokladem pro vydržení podle tohoto ustanovení je totiž také oprávněná držba, upravená v §130 odst. l shodně jako v úpravě obč. zák. platné do 31. 12. 1991, a oprávněná držba pozemků žalobcem ke dni l. l. 1992 již netrvala. Na správnosti závěru odvolacího soudu, že žalobce nevydržel vlastnické právo k pozemkům nemůže nic změnit ani to, že žalovaní případně pozemky také platně do vlastnictví nenabyli.
Protože z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. je rozsudek odvolacího soudu správný, bylo dovolání podle §243b odst. l o. s. ř. zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. l, §142 odst. l a §142 odst. l o. s. ř., když žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovaným náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2001
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová