Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.07.2001, sp. zn. 22 Cdo 179/2000 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.179.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.179.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 179/2000 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) A. H. a B) J. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) J. D., 2) J. D., 3) J. K. a 4) M. L., o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 144/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 1999, č. j. 19 Co 257/98-60, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců na nákladech dovolacího řízení částku 475 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. E. V. Odůvodnění: Okresní soud v Prostějově (dále „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 23. ledna 1998, č. j. 7 C 144/97-44, uložil, že žalovaný J. D., nar. 10. 8. 1923 (dále jen „J. D. st.\") je povinen vyklidit pozemek parc. č. 70/1 zapsaný v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 317 pro obec a katastrální území O. a vyklizený žalobcům předat do 15ti dnů od právní moci rozsudku. Dále zamítl „protinávrh žalovaného o určení neplatnosti kupní smlouvy z 25. 7. 1994, jejíž vklad práva byl zapsán do katastru nemovitosti dnem 12. 10. 1995 s právními účinky od 20. 9. 1994\" a rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. dubna 1999, č. j. 19 Co 257/98- 60 připustil zpětvzetí vzájemné žaloby žalovaného J. D. st. o určení neplatnosti kupní smlouvy, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl byla vzájemná žaloba zamítnuta, zrušil a řízení v této části zastavil. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo J. D. st. uloženo, aby předmětný pozemek vyklidil a nahradil žalobcům náklady řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že předmětný pozemek o výměře 43 m2 jako zbořeniště byl vlastnictvím A. F. Ten 29. 5. 1968 zemřel. Dědictví ohledně tohoto pozemku bylo projednáno až dodatečně, z podnětu G. n. p. B. Podle dědické dohody nabyla vlastnictví k pozemku B. Š. Ta nabídla pozemek ke koupi žalovanému J. D. st. a jeho manželce. J. D. st. užíval pozemek od roku 1945 jako dvorek, když spolu s manželkou byli vlastníky sousedních nemovitostí, a to domu čp. 21 s pozemkem parc. č. 69 st. plocha. Tyto nemovitosti rozhodnutím finančního odboru ze 17. 11. 1964 přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Žalovaný J. D., st. i jeho manželka v domě č. 21 nadále bydleli a dům spolu se stavebním pozemkem jim pak byly vydány dohodou ze 14. 1. 1991, uzavřenou podle zákona č. 403/1990 Sb., která byla registrována bývalým Státním notářstvím v Prostějově 14. 3. 1991. J. D. st. a jeho manželka nejprve odmítli s B. Š. o koupi pozemku jednat s tím, že jej stejně nikdo nekoupí, posléze však manželka žalovaného B. Š. 2x navštívila a naléhala na ni, aby jim pozemek prodala. B. Š. pak pozemek prodala kupní smlouvou z 25. 7. 1994 žalobcům. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že zatímco žalobci prokázali nabytí vlastnictví k pozemku kupní smlouvou, nepodařilo se žalovanému J. D. st. prokázat, že nabyl vlastnictví vydržením, že byl oprávněným držitelem pozemku, t.j. že pozemek užíval v dobré víře, že mu patří. Žádný důkazem neprokázal tvrzené uzavření ústní kupní smlouvy s A. F. O tom, že se za vlastníka pozemku nepovažoval, svědčil také zájem jeho manželky o koupi pozemku od B. Š. Odvolací soud poukázal jen na to, že vydržení by nepřipadalo v úvahu podle §130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., jak dovodil soud prvního stupně, ale vzhledem k tvrzenému počátku vydržecí doby v roce 1945, podle obecného občanského zákoníku z roku 1811, resp. zákona č. 141/1950 Sb. Ten stanovil pro vydržení desetiletou vydržecí lhůtu. Dobrá víra držitele, že mu věc patří, musela být založena na konkrétních okolnostech. Takovou okolností může být i kupní smlouva, byť nezapsaná v pozemkové knize. Tu však J. D. st. nepředložil a ani její uzavření neprokázal. Odvolací soud také poukázal na to, že „pozemek nebyl žalovanému J. D. v roce 1960 vyvlastněn\". Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný J. D. st. dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §239 odst. 2 OSŘ. Uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) se však jeho námitky týkaly jen nesprávného právního posouzení věci, neboť namítl, že vydržel vlastnictví k pozemku podle §134 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., a dále, že nebyl aplikován §130 odst. 1 věta druhá tohoto zákoníku, který stanoví, že v pochybnostech se má zato, že jde o držbu oprávněnou. Považoval se za oprávněného držitele pozemku, který užíval od roku 1945 jako dvorek. V roce 1968 ho vybetonoval, o čemž předložil s dovoláním dopis S. s. d. z 29. 8. 1968. Poukázal v této souvislosti na nevěrohodnost výpovědi svědkyně M. F., která uvedla, že úpravy prováděl až po roce 1994, kdy žalobci nabyli vlastnictví k pozemku. Zdůraznil, že jeho vlastnictví k pozemku nebylo nikým zpochybněno, soudy obou stupňů se zaměřily výlučně na otázku písemné kupní smlouvy a nezabývaly se dostatečně ostatními okolnostmi svědčícími pro jeho dobrou víru, zejména tím, že pozemek užíval nerušeně přes padesát let. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu případně soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci jsou přesvědčení, že se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly ustanoveními §130 odst. 1 a §134 odst. 1 ObčZ a dále, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ není dána, neboť otázka vydržení byla rozhodnutím vyšších soudů již opakovaně řešena. Navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. J. D. st. v průběhu dovolacího řízení dne 12. prosince 2000 zemřel. Jeho procesními nástupci jsou, jak vyplývá z usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. dubna 2001, č. j. D 1760/2000-19, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, jako dědici jeho děti, tj. žalovaní, jak jsou označeni v záhlaví tohoto rozhodnutí. Podle bodu 17. hlavy 1., části XII. zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. dubna 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jenOSŘ\"). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v §237 odst. 1 OSŘ (s výjimkou rozhodnutí vyjmenovaných v §237 ost. 2 OSŘ, o takový případ se však v dané věci nejedná). Vady řízení podle §237 odst. 1 OSŘ žalovaní nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není v dané věci přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ OSŘ) nebo podle §239 odst. 1 OSŘ. Rozsudku odvolacího soudu totiž nepředcházelo zrušující usnesení tohoto soudu a odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Podle §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání opřené o §239 odst. 2 OSŘ může být tedy přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají. Dovolací soud nemůže také přihlížet k novému důkazu, který žalovaní v dovolání navrhli. Skutkovým podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen skutečnosti, které účastníci uvedli před soudy obou stupňů nebo vyšly v řízení najevo jinak. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkum správnosti rozsudku odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (§243a odst. 2 věta druhá OSŘ). Právní předchůdce žalovaných před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustnosti dovolání navrhl. Dovolání by proto mohlo být přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba považovat rozhodnutí, které obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Odvolací soud uvažoval o vydržení vlastnického práva k pozemku J. D. st. podle zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, když vydržecí lhůta měla začít běžet v roce 1945. Pokud jde o oprávněnou držbu, jako jeden z předpokladu vydržení vlastnického práva podle §116 odst. l tohoto zákoníku, v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§132 a §135 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Byť se uvedený výklad pojmu oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí věci vydržením týkal §132 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb., je použitelný i pro výklad tohoto pojmu, obsaženého v §145 zákona č. 141/1950 Sb. Ten stanovil, že je -li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. Nejvyšší soud ČR k pojmu oprávněného držitele uvedl v rozsudku z 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 982/98, že „Dobrá víra je psychický stav držitele, takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí.\". Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, rozhodnutí C 158 uvedl, že „Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.\". Při přezkumu rozsudku odvolacího soudu podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl v nalézacím řízení zjištěn a není oprávněn provádět důkazy k věcné správnosti právnosti napadeného rozsudku (§243 odst. l OSŘ). Právní závěr odvolacího soudu, že J. D. st. nebyl oprávněným držitelem předmětného pozemku, resp. že nebyl vzhledem k okolnostem, které byly zjištěny, v dobré víře, že mu pozemek patří, vycházející ze zjištěného skutkového stavu, odpovídá uvedeným rozhodnutím, resp. je v souladu s ustálenou soudní praxí. Sama skutečnost, že J. D. st. užíval předmětný pozemek nerušeně nezakládá dobrou víru a existenci právního důvodu, třebas i domnělého, neprokázal. Přitom i obsah jednání mezi B. Š. a manželkou J. D. st., resp. zájem o jeho koupi, svědčí o nedostatku dobré víry. Pokud jde o aplikaci §130 odst. l věta druhá zákona č. 40/1964 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., zákon č. 140/1951 Sb. obdobnou úpravu neobsahoval. Kromě toho jestliže soud se zřetelem ke všem okolnostem dovodil, že J. D. st. nebyl v dobré víře, že mu pozemek patří, nemohlo by se pravidlo o předpokladu oprávněnosti držby, které platí jen v pochybnostech, uplatnit. Z uvedeného vyplývá, že v dané věci není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ Dovolací soud proto dovolání odmítl [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní, přísluší jim proto podle §243b odst. 1, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Jejich výše vyplývá podle bodu 10, hlavy 1., části XII. zákona č. 20/2000 Sb. z vyhlášky č. 117/1996 ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 484/2000 Sb. Náklady jsou u každého z žalobců dány odměnou advokáta za jeden úkon se snížením za společné zastoupení v částce 400 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč [§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. g), §12 odst. 4, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.]. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. července 2001 JUDr. Marie R e z k o v á , v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/30/2001
Spisová značka:22 Cdo 179/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.179.2000.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18