ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1033.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1033/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 26.739,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 398/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. září 1999 č. j. 12 Co 272/99-38, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. září 1999 č. j. 12 Co 272/99-38, s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 4.336,- Kč s příslušenstvím, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 21. 1. 1999 č. j. 10 C 398/97-13 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 26.739,30 Kč s 19% úrokem z prodlení od 5. 11. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 12. 1994 č. j. 1 T 453/93-58 uznána vinnou trestným činem porušování předpisů o oběhu zboží s cizinou podle §124 odst. 1 tr. zák. a byl jí uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč s náhradním trestem dvou měsíců odnětí svobody. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 1995 č. j. 4 To 70/95-64 a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 11. 1995 č. j. 1 T 453/93-73, jímž byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle §226 písm. e) tr. řádu, byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 1996 č. j. 4 To 69/96-89, kterým bylo znovu rozhodnuto tak, že žalobkyně (tehdy obžalovaná) se zprošťuje obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalované podle §1 odst. 1 a §2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon\"), neboť žalobkyni v souvislosti s trestním řízením, jehož výsledkem byl zprošťující rozsudek, vznikla škoda v částce 26.739,30 Kč, kterou žalobkyně na nákladech obhajoby zaplatila advokátu JUDr. V. D. podle smlouvy o právní pomoci ze dne 13. 11. 1992. Šlo o smluvní odměnu dle §5 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb. (dále též jen „advokátní tarif\"), zahrnující paušální odměnu 25.000,- Kč, výdaje spojené s poskytováním právní pomoci ve výši 466,- Kč a DPH (5 %) 1.123,30 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 9. 1999 č. j. 12 Co 272/99-38, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 3. 2000 č. j. 12 Co 272/99-55, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované ohledně částky 4.336,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku ohledně zbývající částky 22.403,30 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. s tím, že nárok na náhradu nákladů obhajoby přísluší bez ohledu na to, zda šlo o obhajobu nutnou či nikoliv. Za nesprávné považoval právní posouzení výše škody s tím, že je třeba odlišit otázku možnosti ujednání o smluvní odměně mezi klientem a advokátem od otázky náhrady škody ve vztahu mezi žalobkyní a státem. Na náhradě škody lze přiznat jen částku potřebnou a účelně vynaloženou, tedy odpovídající tzv. mimosmluvní odměně podle advokátního tarifu, v daném případě za devět úkonů právní pomoci po 400,- Kč, devětkrát režijní paušál po 30,- Kč a hotové výdaje advokáta ve výši 466,- Kč, celkem 4.336,- Kč. Zbývající částka podle odvolacího soudu převyšovala nutné náklady, přičemž žalobkyni nic nebránilo, aby případně požádala o právní pomoc za mimosmluvní odměnu jiného advokáta. Zároveň odvolací soud vyslovil pochybnost, zda požadavek šestinásobku mimosmluvní odměny vůči státu není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně podle odvolacího soudu není oprávněna uplatňovat v rámci nároku na náhradu škody ani DPH z odměny, neboť zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ani jiný právní předpis, nezná přenesení daňové povinnosti z plátce na jinou fyzickou či právnickou osobu.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 22.403,30 Kč, podala žalobkyně dovolání odůvodněné tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že pro posouzení věci je rozhodující, že v její majetkové sféře nastala újma v částce 26.739,30 Kč, kterou vynaložila na zaplacení odměny svého obhájce v trestním řízení; úvahy odvolacího soudu ohledně účelnosti či potřebnosti sjednané smluvní odměny naopak považuje za irelevantní, neboť „jednala zcela v souladu s advokátním tarifem\" a dohodnutá smluvní odměna zahrnovala veškerou činnost advokáta, včetně úkonů právní pomoci oceňovaných advokátním tarifem, ale i jeho další aktivity, které mnohdy nejsou ze spisu patrné. Odměna paušální částkou má navíc své opodstatnění zejména na počátku trestního řízení, kdy nelze určit rozsah budoucí právní pomoci. Žalobkyně v řízení bez pochyb prokázala, že v souvislosti s trestním řízením, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, uhradila na nákladech obhajoby uvedenou částku, přičemž zákon neumožňuje soudu náhradu škody snížit (s výjimkou práva na regres). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek v napadené části a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolací námitky ve věci samé nepovažuje za důvodné, ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje proto, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.\"). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek ve výroku, jímž jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 22.403,30 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Právním posouzením věci se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože rozhodnutí, od něhož se odvozuje nárok žalobkyně na náhradu škody, bylo vydáno v trestním řízení vedeném přede dnem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem nabyl právní moci dne 29. 4. 1996), je podle ustanovení §36 citovaného zákona třeba aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jak ostatně soudy obou stupňů správně učinily.
Zákon č. 58/1969 Sb., který obsahuje zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, neupravuje rozsah náhrady škody. Podle §20 zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto při řešení otázky rozsahu náhrady škody je třeba vycházet z ustanovení §442 obč. zák.
Podle ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
60
Skutečnou škodou je míněna újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Odškodnitelnou újmou podle zákona č. 58/1969 Sb. tak mohou být i náklady, které obviněný v trestním řízení vynaložil na obhajobu, jsou-li v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě či trestu nebo rozhodnutím jim na roveň postaveným (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu SR a Nejvyššího soudu SSR publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 1992 a pod číslem 20, ročník 1981). Je-li podmínkou odpovědnosti státu, aby mezi nezákonným rozhodnutím a škodou byl vztah příčiny a následku, je u škody spočívající ve vynaložení prostředků na náklady obhajoby potřeba především zvážit, co bylo bezprostřední příčinou toho, že poškozenému takové náklady vznikly.
Podle §33 odst. 1 věty třetí tr. řádu obviněný má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Podle §38 odst. 1 tr. řádu jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§36 a §36a), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven. Obviněný si může obhájce zvolit buď sám, nebo prostřednictvím osob uvedených v ustanovení §37 odst. 1 tr. řádu.
Příčinná souvislost je bezpochyby založena v případech nutné obhajoby (§36 a 36a tr. řádu), kdy obviněný je ze zákona povinen obhájce mít a kdy nemá možnost vykonávat právo na obhajobu sám bez advokáta. To platí i v případě, že obviněný nečeká, až mu obhájce ustanoví soud, a využije svého práva daného ustanovením §38 odst. 1 tr. řádu a sám si jej zvolí (případně si zvolí obhájce poté, co mu byl soudem ustanoven) a uhradí mu sjednanou odměnu za zastoupení; i tehdy jde o náklady vyvolané procesními předpisy, které v případech naplnění důvodů nutné obhajoby vylučují vést trestní řízení proti obviněnému, který nemá obhájce. Oproti tomu nejsou-li důvody nutné obhajoby dány, záleží rozhodnutí o případném zvolení obhájce zcela na vůli obviněného (způsob, jakým bude realizovat své právo na obhajobu, je pouze v jeho rukou), z čehož vyplývá, že bezprostřední příčinou snížení jeho majetkového stavu je právě rozhodnutí obviněného zvolit si obhájce (byť učiněné pod vlivem probíhajícího trestního stíhání), a nikoliv samo nezákonné rozhodnutí orgánu státu.
Za předpokladu, že byly vynaloženy náklady na nutnou obhajobu, je dovolatelce třeba přisvědčit v tom, že právní úprava obhajoby v trestním řádu ani ustanovení o odměnách advokátů v advokátním tarifu nedávají podklad pro závěr, že rozsah náhrady skutečné škody je omezen částkami mimosmluvní odměny upravené advokátním tarifem.
Podle §1 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., advokát poskytuje právní pomoc za odměnu, jejíž výše a způsob jejího určení se řídí ustanoveními této vyhlášky. Podle §2 odst. 1 vyhlášky odměňují se jednotlivé úkony právní pomoci, nebo úplné vyřízení věci, anebo poskytování právní pomoci v určitém rozsahu po určitou dobu. Podle §3 odst. 1 vyhlášky při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci se může advokát dohodnout s tím, kdo jej požádal o poskytnutí právní pomoci (dále jen \"klient\") na a) druhu smluvní odměny, b) případném snížení nebo zvýšení základní sazby hodinové odměny nebo na výši paušální či podílové odměny. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, má se za to, že se advokát dohodl s klientem na odměně určené podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní odměně. Podle §23 odst. 1 věty první před středníkem vyhlášky při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se přiznává klientovi proti jiné fyzické či právnické osobě, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní odměně (§12 a násl). Podle §23 odst. 2 vyhlášky ustanovení odstavce 1 první věta platí i pro výši odměny advokáta ustanoveného prokurátorem nebo soudem.
Z uvedeného vyplývá, že způsob určení odměny zvoleného obhájce není stanoven a že její výše se řídí v první řadě smlouvou advokáta s klientem, aniž by byla regulována. Ustanovení o mimosmluvní odměně se uplatní jednak v případech, kdy mezi advokátem a klientem k výslovnému sjednání výše odměny nedošlo, jednak v případech, kdy o výši odměny rozhoduje soud (příp. jiný orgán) jako o součásti nákladů řízení, jejichž náhradu ukládá některému z účastníků řízení; mimosmluvní odměna je konečně výslovně stanovena pro odměnu advokáta, který zastupuje klienta na základě ustanovení soudem (dříve i prokurátorem), a jemuž tedy odměnu hradí stát. V trestním řízení se tedy mimosmluvní odměna uplatní při určování odměny obhájce ustanoveného soudem (§151 odst. 2, 3 tr. řádu) a při rozhodování o povinnosti odsouzeného nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem [§152 odst. 1 písm. b) ve spojení s §155 tr. řádu] a nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku v tzv. adhezním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce (§154 a §155 tr. řádu). Mezi tyto případy však nelze podřadit nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť zde se již v samostatném a od původního trestního procesu odlišném řízení rozhoduje o reparační povinnosti státu vůči osobě, která v důsledku nezákonného rozhodnutí vynaložila náklady, např. i formou odměny za právní zastoupení v řízení před soudem. Tyto výdaje sice poškozenému vznikly v předchozím trestním řízení, avšak procesní předpis nedává prostor, aby o nich soud rozhodl v rámci původního řízení, naopak zákon č. 58/1969 Sb. ve spojení s ustanovením §442 odst. 1 obč. zák. je nepovažuje za pouhý procesní nárok, nýbrž za škodu, takže vzhledem k této odlišnosti nákladů vynaložených obviněným na nutnou obhajobu od nákladů řízení, jejichž náhrada se přiznává klientovi proti jiné fyzické či právnické osobě ve smyslu ustanovení §23 odst. 2 advokátního tarifu, nelze o aplikaci mimosmluvní odměny uvažovat. Zatímco nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesních předpisech a vzniká až na základě konstitutivního rozhodnutí soudu, nárok na náhradu škody je nárokem hmotněprávním. Rozhodující proto je výše škody (majetkové újmy), která poškozenému vznikla, a kterou, je-li v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, je třeba odškodnit.
61
Na těchto závěrech nic nemění ani úvaha odvolacího soudu, že dohoda je věcí svobodné vůle účastníků, a že žalobkyně si mohla zvolit jiného advokáta, který by se spokojil s tzv. mimosmluvní odměnou. Umožňuje-li trestní řád obviněnému, aby si sám zvolil obhájce, než mu bude ustanoven soudem (§38 odst. 1 tr. řádu), a nestanoví-li zákon č. 58/1969 Sb. ani jiný předpis účinný před 15. 5. 1998 rozsah, v jakém se hradí škoda, spočívající v nákladech vynaložených na nutnou obhajobu (na rozdíl od ustanovení §31 odst. 4 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, účinného od 15. 5. 1998, které výši nároku na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na zastoupení advokátem výslovně odvozuje právě od ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně), je třeba přisvědčit dovolací námitce, že rozsah náhrady škody v takovém případě není omezen výší tzv. mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu. Proto i částka zaplacená na dohodnuté smluvní odměně advokáta za nutnou obhajobu splňuje znaky skutečné škody ve smyslu ustanovení §442 obč. zák. a není podstatné, jakým způsobem byla rozepsána na faktuře a jakou část v ní tvoří daň z přidané hodnoty.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z nesprávného právního názoru, že rozsah náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. je u škody spočívající v zaplacených nákladech obhajoby omezen výší mimosmluvní odměny (§23 odst. 2 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, a §1 odst. 2, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb). Odvolací soud veden nesprávným názorem, že součástí nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. jsou náklady spojené s obhajobou jak v případě obhajoby nutné, tak i tzv. fakultativní, nezabýval se tím, zda v daném případě byly důvody nutné obhajoby podle §36 a §36a tr. řádu dány. Protože dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčených výrocích zru-šil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a vrátil věc v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení se soud bude zabývat též otázkou příčinné souvislosti a zjistí, zda a případně v jaké části trestního stíhání žalobkyně trvaly důvody nutné obhajoby. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního ří-zení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. června 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu