ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2911.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2911/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. K., o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 8 C 600/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 1999 č. j. 7 Co 2251/99 - 50, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 1999 č. j. 7 Co 2251/99 - 50 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 3. 6. 1999 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 60.000,- Kč se 17% úrokem od 1. 1. 1995 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně z výpovědi žalobce, žalovaného a z trestního spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 1 T 95/96 zjistil, že v roce 1994 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, na základě níž žalobce koupil od žalovaného za dohodnutou kupní cenu 60.000,- Kč osobní automobil Ford Escort. Vozidlo však nemohlo být zapsáno do evidence motorových vozidel, neboť podle zjištění Dopravního inspektorátu Policie ČR v S. došlo neoprávněným zásahem prodávajícího ke změně číselného označení karoserie. Dne 7. 1. 1996 účastníci uzavřeli ústní dohodu, podle které se žalovaný zavázal žalobci vrátit kupní cenu auta, a žalobce se zavázal předmětný automobil žalovanému vydat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce je dán do základu i do výše; námitku promlčení nepovažoval za důvodnou, neboť přisvědčil argumentaci žalobce, že podle dohody účastníků z ledna 1996 byla lhůta k vrácení ponechána buď na vůli dlužníka (analogicky dle §564 obč. zák.) a v takovém případě by promlčecí lhůta ještě nezačala běžet, případně lhůta k plnění nebyla vůbec dohodnuta (§563 obč. zák.), a pak by obecná tříletá promlčecí doba skončila až dne 7. 1. 1999. Podle názoru okresního soudu lze na danou věc aplikovat i ust. §107 odst. 3 obč. zák., které dopadá též na případy vrácení vzájemného plnění, které podle zrušené či neplatné smlouvy účastníci nabyli. Neakceptoval však názor žalobce, že z obsahu písemného protokolu o výslechu žalovaného vyšetřovatelem dne 8. 1. 1996 je možno dovodit písemné uznání dluhu dle ust. §110 odst. 1 obč. zák., neboť tato výpověď postrádá obsahové i formální náležitosti takového úkonu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9. 1999 č. j. 7 Co 2251/99 - 50 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, dospěl však k odlišným závěrům právním. Dovodil, že došlo-li mezi účastníky v lednu 1996 k dohodě o odstoupení od kupní smlouvy a o vrácení si vzájemného plnění, byla tímto kupní smlouva zrušena od počátku (§48 obč. zák.), takže sporný nárok je závazkem z bezdůvodného obohacení, kdy počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku odstoupení od smlouvy. V posuzované věci proto promlčecí doba počala běžet nejpozději dnem 8. 1. 1996 a uplynula dnem 8. 1. 1998, z čehož je zřejmé, že ke dni zahájení řízení byl nárok žalobce promlčen. Za důvodnou považoval též námitku žalovaného, že „v daném případě měla být žaloba koncipována tak, aby odpovídala synallagmatickému závazku, který mezi účastníky v důsledku odstoupení od kupní smlouvy vznikl\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm.d/ o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že za stavu, kdy podle shodných výpovědí účastníků došlo mezi nimi dne 7. 1. 1996 k uzavření dohody, podle které žalobce vrátí žalovanému předmětný automobil a žalovaný zaplatí žalobci 60.000,- Kč, měl být běh promlčecí lhůty posuzován buď podle ust. §563 obč. zák., takže obecná tříletá objektivní lhůta by skončila až dnem 7. 1. 1999, a nárok uplatněný žalobou dne 11. 6. 1998 není promlčen, nebo podle §564 obč. zák., a v takovém případě by promlčecí lhůta ještě nezačala běžet. Odvolacímu soudu dále vytýká i nesprávnou aplikaci ust. §107 odst. 1 obč. zák., neboť v daném případě se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení, které se promlčí za 10 let ode dne, kdy k němu došlo. V této souvislosti poukazuje na to, že žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 3. 1996 č. j. 1 T 95/96 - 51 odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle ust. §176 odst. 1 tr. zák., trestný čin poškozování cizích práv podle ust. §209a odst. 1 tr. zák., a pro trestný čin podvodu dle ust. §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se dopustil tím, že v roce 1993 v úmyslu dosáhnout schválení technické způsobilosti osobního automobilu zn. Ford Escort XR 3, rok výroby 1983, který zakoupil v Německu a dovezl do ČR, přepsal v celním výměru Celnice v Č. rok výroby auta na rok 1985 a ve stejném dokladu upravil stejným způsobem i označení čísla karoserie, jenž přerazil, a tímto jednáním dosáhl, že mu dne 1. 4. 1994 byl vystaven technický průkaz k tomuto vozidlu; to pak v březnu 1995 prodal žalobci za částku 60.000,- Kč, přičemž mu zatajil údaj o skutečném roku výroby a docílil tak nadhodnocení kupní ceny o 30.000,- Kč, neboť reálná cena vozidla vyrobeného v roce 1983 činila 30.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že uvedené trestné činnosti se žalovaný dopustil v roce 1993, skončil by běh desetileté promlčecí lhůty koncem roku 2003. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. §240 odst. 1 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného posouzení právní povahy uplatněného nároku a též počátku běhu a délky promlčecí doby.
Odvolací soud věc po právní stránce posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo okamžikem, kdy mezi účastníky došlo dne 7. 1. 1996 k uzavření ústní „dohody o odstoupení od smlouvy a o vrácení předmětného vozidla oproti zaplacení částky 60.000,- Kč\", kteréžto plnění si poskytli na základě kupní smlouvy uzavřené mezi nimi v roce 1994. S tímto názorem, z něhož pak dovodil, že nárok žalobce je ve smyslu ust. §107 odst. 1 obč. zák. promlčen ve dvouleté subjektivní promlčecí době, která počala běžet okamžikem odstoupení účastníků od smlouvy (tj. nejpozději k datu 8. 1. 1996), a jež uplynula dnem 8. 1. 1998, se dovolací soud neztotožňuje.
V dané věci ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 7. 1. 1996 uzavřeli účastníci ústní dohodu, podle které se žalobce zavázal vrátit žalovanému osobní automobil zn. Ford Escort, který od něj koupil, a žalovaný se zavázal zaplatit žalobci 60.000,- Kč jako kupní cenu tohoto vozu z důvodu, že vozidlo, které bylo předmětem kupní smlouvy z roku 1994, nemohlo být zapsáno do evidence motorových vozidel. Jde tedy o dvoustranný právní úkon, z jehož obsahu vyplývá závazek žalobce vydat (vrátit) žalovanému předmětné auto a žalovanému závazek zaplatit žalobci 60.000,- Kč. Proto požadavek žalobce na zaplacení uvedené částky je třeba posoudit jako nárok na plnění z této dohody, která je samostatným právním důvodem vzniku závazku, jenž obstojí bez ohledu na to, zda kupní smlouva účastníků byla zrušena či nikoliv. Domáhá-li se žalobce splnění povinnosti, k níž se žalovaný dohodou zavázal, jde o nárok ze závazku (z dohody účastníků ze dne 7. 1. 1996), a nikoliv o nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a 457 obč. zák., tedy toho, co každý z účastníků kupní smlouvy podle ní dostal, jak se odvolací soud mylně domnívá..
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Pro promlčení nároku na plnění z dohody platí tříletá promlčecí doba (§101 obč. zák.) počítaná od okamžiku, kdy právo mohlo být - objektivně posuzováno - vykonáno (uplatněno) poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno vykonat podáním žaloby u soudu, neboli, kdy je actio nata. Actio nata nastává ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním.
Doba splnění (splatnost) může být určena dohodou, stanovena právním předpisem (např. §97 odst. 1 zák. o rodině) nebo určena v rozhodnutí (např. §564 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou, ani jinak stanovena, je dlužník povinen podle §563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán, neboli dne, který následuje po vzniku právního vztahu a dluhu sjednaného na neurčitou dobu. Pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu. Bylo-li však dohodnuto, že dobu splnění určí dlužník (splatnost dluhu byla ponechána na vůli dlužníka podle §564 obč. zák.), nezačne promlčecí doba běžet, ledaže věřitel navrhl, aby splatnost určil soud. Jestliže tak soud svým pravomocným rozhodnutím učiní, začne běh promlčecí doby dnem následujícím po uplynutí lhůty splatnosti určené soudem.
Zda se však v daném případě jedná o situaci, kdy doba splnění závazku žalovaného byla dohodnuta (případně i tak, že doba plnění byla podle §564 obč. zák. ponechána na vůli žalovaného jako dlužníka - v takovém případě by ovšem byla žaloba předčasná) či nikoli, se odvolací soud v důsledku svého nesprávného názoru na otázku právní povahy uplatněného nároku nezabýval a v tomto směru si ostatně ani neopatřil dostatek skutkových zjištění; to se týká i okolnosti, zda se účastníci případně dohodli na plnění ke stejnému okamžiku, tedy z ruky do ruky, neboť jen v takovém případě by se jednalo o synallagmatický závazek, ohledně nějž by zřejmě (s ohledem na dosavadní skutková zjištění) přicházela v úvahu aplikace ust. §575 odst. 1 obč. zák. o následné nemožnosti plnění.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na otázku právní povahy uplatněného nároku a též počátku a délky promlčecí doby, není správný.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze -li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný, dovolací soud jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu