ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.43.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 43/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce I. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 5/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2000 č.j. 1 Co 58/2000 - 99, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2000 č.j. 1 Co 58/2000 - 99, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 1999 č.j. 32 C 5/98 - 60 určil, že žalobce byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen "lustrační zákon") a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. března 2000 č.j. 1 Co 58/2000 - 99 změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v označené věci zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů.
Z odůvodnění dotčeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru, než soud prvního stupně, když především zdůraznil skutečnost, že z dochované části svazku bývalé Státní bezpečnosti vedeného na žalobce pod reg. č. 7714 vyplývá, že jeho součástí je i závazek (žalobce) ke spolupráci (s federální československou kontrarozvědkou). Odvolací soud mimo jiné připomněl, že tento závazek byl žalobcem podepsán a opatřen jeho vlastnoruční poznámkou: "K prvnímu odstavci: jen v rozsahu konzultanta, podle ústního pohovoru 28.10.1975 se s. D. a s. Č. a podle mých omezených osobních možností.". Podle odvolacího soudu z toho vyplývá, že se žalobce zavázal dne 25. 11. 1975 ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností, byť jen v určitém na závazku jím uvedeném rozsahu. Podle soudu je však takové omezení spolupráce pro posouzení samotné existence závazku nerozhodné, stejně tak, jako posouzení toho, zda žalobce skutečně také se Státní bezpečností spolupracoval či nikoliv. Závazek žalobce ke spolupráci pak obsahuje jak prvek utajení, tak prvek konspirativní. Ač svazek vedený tehdy na žalobce jinak obsahuje nesrovnalosti, které věrohodnost svazku zpochybňují, zpochybněna není existence zmíněného závazku žalobce ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností, což zakládá oprávnění evidence v materiálech tohoto orgánu.
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 26. dubna 2000.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 15. května 2000 včasné dovolání, doplněné podáními ze dne 30. června 2000 a ze dne 13.listopadu 2000. V rámci uplatněných dovolacích důvodů odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a dále to, že toto rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel zejména zdůrazňuje, že napadený rozsudek žalobce označuje jako oprávněně evidovaného tajného spolupracovníka (Státní bezpečnosti), ač jak z obsahu torsa svazku vedeného na žalobce, tak i ze všech výpovědí před soudem nebylo prokázáno, že by žalobce splnil podmínky pro zapsání do evidence tajných spolupracovníku Státní bezpečnosti.
Žalovaný, kterým je od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. (tj. od 1. ledna 2001) Česká republika (srovnej §3, §51 a §52 odst. 1 cit. zákona), se k podanému dovolání nevyjádřil.
Podané dovolání žalobce je důvodné.
Dovolací soud úvodem vlastních úvah konstatuje, že s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), Nejvyšší soud České republiky věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (v tomto rozhodnutí je proto aplikován o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Složení senátu dovolacího soudu se řídí ustanovením §27 zákona o soudech a soudcích ve znění zmíněné novely se současným přihlédnutím k části dvanácté, hlavě třetí citovaného zákona č. 30/2000 Sb.
Za tohoto stavu dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž akcentuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání je v jejich podstatě nutno přisvědčit, takže z tohoto zorného úhlu není možno dovoláním napadené rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Je nepochybně nutno souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že skutečnost neoprávněné evidence (fyzické osoby) v materiálech Státní bezpečnosti představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv takové osoby chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku. Ztotožnit je třeba se i s tím, že základní otázkou, jež byla ve sporu řešena, proto bylo, zda evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, byla oprávněná či nikoliv. Přitom za neoprávněnou evidenci by bylo nutno považovat tu, která by byla v rozporu s tehdy platnými předpisy právního předchůdce žalovaného. Z dalších úvah soudu druhého stupně však již není zřejmé, zda skutečně také takto věc důsledně posoudil.
V případě, že se žalobce domáhá určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, je nutno především vycházet z faktu, že toto ustanovení spojuje právní následky s faktem, že občan byl či nebyl v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. S ohledem na vymezení předmětu žaloby a jeho vztahu k uvedenému ustanovení lustračního zákona je proto nezbytné náležitě uvážit, zda žalobce byl skutečně důvodně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků. Proto význam z hlediska posouzení předmětné žaloby má nikoliv zjištění oprávněnosti jakékoliv evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, ale pouze ověření jeho případné oprávněné evidence v zařazení do některé z již zmíněných kategorií.
Odpověď na otázku, zda byl žalobce skutečně důvodně či nedůvodně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona však podle názoru dovolacího soudu napadené rozhodnutí nepodává, a to právě za situace, když žalobce měl svým dovětkem v závěru listiny označené jako "Závazek", její text modifikovat a svůj vztah k orgánům Vojenské kontrarozvědky, a tím ke Státní bezpečnosti, tak zřejmě vymezit. Odvolací soud zde fakticky nevysvětluje (a na případných ustanoveních předpisů právního předchůdce žalovaného nedokumentuje) důvod proč by měla být evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, a to právě v některé z uvedených kategorií vyjmenovaných lustračním zákonem, důvodná.
Nezbývá proto, než konstatovat, že dané rozhodnutí soudu druhého stupně není možno za popsaného stavu pokládat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) dovoláním žalobce napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková