ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1668.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1668/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně E. K., spol. s r. o., proti žalované R., spol. s r. o., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 46/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2000, č. j. 28 Co 98/2000-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března 2000, č. j. 28 Co 98/2000-52, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (soudu prvního stupně) ze dne 4. ledna 2000, č. j. 3 C 46/99-40, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. uložil žalované povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku vyklidila a vyklizené žalobkyni předala „nebytové prostory v přízemí domu čp. 74 v P. ulici v R., t. j. provozovnu sestávající ze dvou místností, prodejny a skladu o výměře 91 m2“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastnic. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání se zdůvodněním, že neřešil otázky zásadního právního významu.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 30. prosince 1996 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemkyní sjednána smlouva o pronájmu předmětných nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva ze dne 30. prosince 1996“), že citovaná smlouva byla uzavřena bez předchozího souhlasu Městského úřadu v R., a že o uvedený souhlas požádala žalovaná dne 30. listopadu 1998. Na základě uvedených zjištění odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že žalovaná užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 30. prosince 1996 je absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), v důsledku absence předchozího souhlasu Městského úřadu v R. (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.). Námitce, že výkon práva na vyklizení nebytových prostor je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“), jestliže se žalobkyně jako právní nástupkyně původní pronajímatelky dovolává neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 30. prosince 1996 pro absenci předchozího souhlasu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. přesto, že neplatnost byla způsobena nepoctivostí původní pronajímatelky (její právní předchůdkyně), která uvedený předchozí souhlas nezajistila, odvolací soud nepřisvědčil. V této souvislosti totiž především dovodil, že byť žalobkyně jako právní nástupkyně původní pronajímatelky vstoupila do všech práv a povinností, vyplývajících z nájemní smlouvy ze dne 30. prosince 1996, nelze - za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - klást k její tíži okolnost, že citovaná nájemní smlouva byla uzavřena bez předchozího souhlasu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Následně pak rovněž dovodil, že je-li nájemní smlouva ze dne 30. prosince 1996 v důsledku absence uvedeného předchozího souhlasu absolutně neplatná, „byla by aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. obcházením zákona“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Námitkou, že žádost o udělení předchozího souhlasu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. byla Městskému úřadu v R. doručena již dne 29. listopadu 1996, zpochybnila - v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. - správnost skutkového zjištění, že o uvedený souhlas požádala žalovaná až dne 30. listopadu 1998. Na naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. usuzuje z toho, že k otázce doručení zmíněné žádosti již dne 29. listopadu 1996 nebyli v řízení vyslechnuti svědci. Šlo o zaměstnankyně podatelny a sekretariátu starosty, tajemníka městského úřadu a vedoucího odboru správy majetku městského úřadu. Pro případ správnosti skutkového zjištění, že o předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. požádala žalovaná až dne 30. listopadu 1998, napadla - prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - správnost právního posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti především uvedla, že výkon práva žalobkyně na vyklizení nebytových prostor, tj. práva, které na ni přešlo v důsledku právního nástupnictví, je v rozporu s dobrými mravy, jestliže jej žalobkyně opírá o neplatnost nájemní smlouvy, jednoznačně zaviněnou postupem její právní předchůdkyně, která navíc žalovanou o udělení předchozího souhlasu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ujistila. Poté vyslovila názor, že rovněž práva, vyplývající z absolutní neplatnosti právních úkonů, nesmí být vykonávána v rozporu s dobrými mravy. Proto aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu i při výkonu těchto práv. Jestliže se totiž relativní neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (§40a věta druhá obč. zák.), „pak výkladem lze dospět k závěru, že tím více musí tato zásada platit i pro neplatnost absolutní“. Připouští-li judikatura aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve věcech nájmu bytů (např. také výkon práva dát výpověď z nájmu bytu nemůže být v rozporu s dobrými mravy), nelze aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vyloučit ani ve věcech nájmu nebytových prostor. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. března 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobkyní v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaná přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřela.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Především je zapotřebí zdůraznit, že podle §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají.
Námitka, týkající se doručení žádosti o udělení předchozího souhlasu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Městskému úřadu v R. již dne 29. listopadu 1996, je zpochybněním správnosti skutkového zjištění, že o uvedený souhlas požádala žalovaná až dne 30. listopadu 1998 (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1400/99, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 9 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Jde proto o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. a nikoliv právní otázku, natož zásadního právního významu, ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhla vyslovení přípustnosti dovolání a za otázku zásadního právního významu (§239 odst. 2 o.s.ř.) pokládala „otázku posouzení uplatnění absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor tím z účastníků, který tuto neplatnost sám zavinil, jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy“. Objektivní hranice dovolacího přezkumu mohou být - s přihlédnutím k takto formulované otázce, k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - vymezeny pouze právním závěrem, že „aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. by v daném případě byla obcházením zákona“, tudíž je - jinak řečeno - v případě absolutní neplatnosti právního úkonu vyloučena.
S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaná v dovolání napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V projednávané věci jde o vyklizení žalované z nebytových prostor, užívaných v důsledku neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 30. prosince 1996 pro nedostatek předchozího souhlasu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. (§3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.), bez právního důvodu. Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatelka zpochybnila, je otázka, zda i ve vztahu k absolutní neplatnosti právního úkonu lze uvažovat o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Závěr, že „aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. by v daném případě byla obcházením zákona“, a je proto v tomto případě vyloučena, by mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť rovněž na jejím řešení toto rozhodnutí spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Výklad ustanovení §39 obč. zák. (v daném případě šlo o absolutní neplatnost nájemní smlouvy ze dne 30. prosince 1996 ve smyslu citovaného ustanovení pro rozpor se zákonem) je v soudní praxi i v odborné literatuře (srov. Občanský zákoník. Komentář, 2. vydání 1994, C. H. BECK/SEVT) ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena za použití §3 odst. 1 obč. zák., jak se dovolatelka mylně domnívá. Absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák.) totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu podle §40a obč. zák.), jež by bylo možno - v souladu s dikcí §3 odst. 1 obč. zák. - charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy. Proto zde nelze uvažovat o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), natož o výkonu, který by byl - podle citovaného ustanovení - v rozporu s dobrými mravy. Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§40a věta druhá obč. zák.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Miroslav Ferák , v.r.
předseda senátu