ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1730.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1730/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Michala Mikláše, v právní věci žalobkyně H. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 8 C 224/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 1999 č.j. 19 Co 336/99 - 32, takto:
I. Dovolání žalobkyně se z a m í t á,
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. prosince 1998 č.j. 8 C 224/98 - 15 zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu 3+1 s příslušenstvím č. 8 ve druhém podlaží domu č.p. 5/1326 v Č. B. s tím, že byt bude nadále užívat jako jediný nájemce žalobkyně. Žalovanému bylo současně uloženo tento byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení. V rozhodnutí ve věci samé vycházel především ze zjištění a úvah, že účastníci získali sporem dotčený byt za trvání jejich manželství, kdy jim vznikl společný nájem k tomuto bytu i společné členství v družstvu podle ustanovení §703 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Manželství účastníků bylo poté rozvedeno. Protože mezi účastníky nedošlo k dohodě, soud zrušil právo společného nájmu bytu a určil jej k dalšímu užívání žalobkyni s ohledem na skutečnost, že jí na dobu po rozvodu byly svěřeny do výchovy nezletilé děti účastníků. Otázku bytové náhrady posoudil s přihlédnutím k ustanovení §712 odst. 3 věta druhá o.z. a §705 odst. 1,2 věta druhá téhož zákona. Dovodil, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro něž vázal vyklizení žalovaného z bytu pouze na zajištění náhradního ubytování. Tento důvod shledal v chování žalovaného, když z rozvodového rozsudku účastníků vyplynulo, že příčiny rozvratu jejich manželství spočívaly v agresivním a hrubém chování žalovaného. Podle soudu je taková situace neúnosná pro další klidné žití jejich nezletilých dětí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 23. února 1999 č.j. 19 Co 336/99 - 32 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu družstevního bytu účastníků 3+1 s příslušenstvím č. 8 ve druhém patře domu č. 5/1326 v Č. B. s tím, že byt bude nadále užívat žalobkyně a žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně připomněl, že z hlediska §712 odst. 3 o.z., kdy v případech podle §705 odst. 1,2 věta druhá téhož zákona, má rozvedený manžel právo na náhradní byt, může soud rozhodnout, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Pokud však soud prvního stupně za takovou okolnost shledal chování žalovaného, které vyvozoval z řízení o rozvod manželství, pak byla tato okolnost přeceněna. Nevzal (totiž) dostatečně v úvahu, že žalovaný se zasloužil o získání předmětného družstevního bytu, přičemž s ohledem na jeho zaměstnání není možno připustit, aby mu bylo zajištěno pouze náhradní ubytování. Odvolací soud se proto přidržel zásady, že rozvedenému manželovi v případě vyklizení sporem dotčeného bytu náleží náhradní byt.
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 7. dubna 1999.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala žalobkyně dne 30. dubna 1999 včasné dovolání. Z jeho obsahu vyplývá, že přípustnost tohoto dovolání dovolatelka vyvozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") Uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
Dovolatelka především zdůrazňuje, že odvolací soud při svém rozhodování o formě bytové náhrady nepřihlédl ke všem podstatným okolnostem a nezhodnotil je ve všech souvislostech, jejichž posouzení a zhodnocení je nezbytné pro rozhodnutí ve věci - tedy zejména k chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu, k jeho zásluhám o získání společného bytu a k jeho rodinným, zdravotním a sociálním poměrům. Nové dokazování provedené odvolacím soudem vycházelo pouze z výslechu žalovaného a následně bylo rozhodnutí opřeno pouze o jeden z uvedených aspektů, bez kontextu s dalšími. Sama žalobkyně existenci důvodů zvláštního zřetele hodných (aby vyklizení žalovaného z bytu bylo vázáno pouze na zajištění náhradního ubytování) dovozuje mimo jiné z těchto skutečností: Byt byl získán za trvání manželství účastníků. Již v rozvodovém rozsudku je uvedeno negativní jednání žalovaného. Nezletilé děti byly svěřeny do péče žalobkyně, zatímco žalovaný se touto péčí nezabývá vůbec. Žalobkyně se musela domáhat u soudu stanovení výživného. Chování žalovaného, ani situace v bytě se nezměnily, což má dopad na psychiku žalobkyně i dětí. Žalovaný vyčlenil žalobkyni i dětem k užívání (pouze) dětský pokojík. Žalovaný předmětný byt navštěvuje jen sporadicky. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba uvážit, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalobkyně nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. a dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ téhož zákona.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Může jít o některý z následujících případů, kdy soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
V případě zmíněného dovolacího důvodu však z obsahu dovolání ve skutečnosti nevyplývá výtka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolání obsahuje pouze výtky, zpochybňující správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka tak ve skutečnosti uplatňuje pouze dovolací důvod pouze podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., ač v dovolání, avšak bez jakékoliv obsahové konkretizace, uvádí rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Zde je nutno připomenout, že odvolací soud na daný případ náležitě a v souladu s publikovanou judikaturou vyšších soudů aplikoval a vyložil již zmíněná ustanovení §712 odst. 3 o.z. a §705 odst. 1, 2 věta druhá téhož zákona.
Podle ustanovení §705 odst. 1, 2 o.z. nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Nabyl-li práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem; právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V ostatních případech společného nájmu družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu.
Podle ustanovení §712 odst. 3 věta druhá o.z. v případech podle ustanovení §705 odst.1 a odst. 2 věta druhá o.z. má rozvedený manžel právo na náhradní byt, avšak soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. V tomto případě se pravidelně poukazuje na to (srovnej např. rozsudek NS ČR ze dne 13. února 2001 sp.zn. 26 Cdo 3034/2000), že uvedené ustanovení patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, t.j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V případech, pokud by soud vázal povinnost rozvedeného manžela k vyklizení bytu toliko na zajištění náhradního ubytování, musí vymezit v konkrétní věci okolnosti, jež považuje za důvody zvláštního zřetele hodné pro takový postup.
Soud prvního stupně spatřoval důvod zvláštního zřetele hodný, pro který ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem o.z. vázal vyklizení žalovaného z bytu na zajištění pouhého náhradního ubytování, v (agresivním a hrubém) chování žalovaného k žalobkyni, kdy toto zjištění čerpal z rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Naproti tomu odvolací soud otázku opodstatněnosti užití citovaného ustanovení správně zkoumal v širších souvislostech. Porovnal totiž okolnosti, které by případně mohly odůvodnit řešení, k němuž se přiklonil soud prvního stupně, s okolnostmi svědčícími žalovanému (zde především zásluhovost žalovaného na získání bytu) a dovodil, že s přihlédnutím k zásluze žalovaného na získání bytu soud prvního stupně chování žalovaného k žalobkyni přecenil, pokud právě v něm spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem o.z. Za této situace pak postupoval podle §712 odst. 3 věty druhé před středníkem o.z. a vyklizení žalovaného z bytu vázal na zajištění náhradního bytu. Použil tedy ustanovení, které bez jakýchkoliv podmínek váže vyklizení z bytu na zajištění náhradního bytu. Při posouzení otázky bytové náhrady pro žalovaného tak vyšel ze zásady, která je v těchto situacích pravidlem, a naopak - při absenci důvodů zvláštního zřetele hodných - neaplikoval výjimku, zakotvenou v ustanovení §712 odst. 3 větě druhé za středníkem o.z. a podmíněnou právě existencí důvodů zvláštního zřetele hodných.
Je tedy zřejmé, že ani splnění tohoto dovolacího důvodu v posuzovaném případě dáno nebylo.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelkou uplatněných důvodů dovolání je třeba dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Českých Budějovicích pokládat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 věta první o.s.ř., když žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v.r.
předseda senátu