Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2001, sp. zn. 26 Cdo 1888/2000 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1888.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1888.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1888/2000 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně městské části P., proti žalované M. N., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 293/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000, č. j. 17 Co 627/99-54, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000, č. j. 17 Co 627/99-54, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. června 1999, č. j. 12 C 293/95-43, ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu „bytu o velikosti 2+1, IV. kategorie, č. bytu 10, ve 4. podlaží domu B. 16, P.“, ve výroku, podle něhož tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a ve výroku o stanovení povinnosti žalované byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni, se odmítá. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000, č. j. 17 Co 627/99-54, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. června 1999, č. j. 12 C 293/95-43, „ve výroku o lhůtě k vyklizení tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů ode dne, kdy jí bude poskytnuto přístřeší“, se zamítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) – poté, co ve vztahu k žalované vyhovující rozsudek ze dne 19. února 1997, č. j. 12 C 293/95-18, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 1998, č. j. 51 Co 391/97-28, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 23. června 1999, č. j. 12 C 293/95-43 opětovně žalobě (ve vztahu k žalované) vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu o velikosti 2+1, IV. kategorie, č. bytu 10, ve 4. podlaží domu B. 16, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. února 2000, č. j. 17 Co 627/99-54, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o lhůtě k vyklizení a o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů ode dne, kdy jí bude poskytnuto přístřeší, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni z titulu náhrady nákladů řízení částku 2.495,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Soudy obou stupňů shledaly žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu důvodnou. Na základě učiněných zjištění totiž dovodily, že v důsledku neplacení nájemného žalovanou po dobu delší než tři měsíce je naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jenobč. zák.“); přitom jeho použití žalobkyní nelze – s přihlédnutím k učiněným zjištěním – pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Zatímco soud prvního stupně uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt, odvolací soud – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. (v rodině žalované není nezletilé dítě, jak odvolací soud výslovně uvedl) – rozhodl o splnění její vyklizovací povinnosti do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude poskytnuto přístřeší. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jeno.s.ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnila především správnost zjištění, že dlužila nájemné za dobu delší než tři měsíce. Odvolacímu soudu současně vytkla, že při posouzení věci pominul právně významná skutková zjištění, která vyplynula z provedených důkazů. Šlo o zjištění, že „realitní kancelář, která z pověření žalobce zajišťuje správu domu, jí dlouhodobě nesprávně účtovala náklady za služby spojené s nájmem bytu“. Tak poplatky za úniky vody při haváriích rozpočítávala na čtyři osoby, ačkoliv v bytě bydlely pouze osoby tři, a poplatky za úklid společných prostor účtovala v plné výši a přitom úklid nebyl řádně zajišťován. Rovněž nájemné účtovala v maximální výši, kterou umožňovaly předpisy upravující tzv. regulované nájemné, byť užívání bytu bylo trvale podstatně zhoršeno. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. dovolatelka napadla správnost právních závěrů o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a o vázanosti vyklizení bytu na poskytnutí přístřeší, jsou-li „dcery (žalované) již zletilé“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. února 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání neopomenul, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaná povinna byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázku přípustnosti dovolání dovolací soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku a zvlášť ohledně výroku měnícího (výroku o bytové náhradě – přístřeší je bytovou náhradou svého druhu /srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura/), byť jde o výroky, jejichž sepětí je vymezeno ustanovením §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce bytové náhrady. Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a / a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. S přihlédnutím k charakteru právního posouzení otázky bytové náhrady odvolacím soudem a se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o výklad ustanovení §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák., konkrétně pak o odpověď na otázku, zda v případě, kdy v bytě bydlí tři zletilé osoby, lze vyklizení bytu po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vázat na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, jak – vzhledem k obsahu dovolání – míní žalovaná, či zda v takovém případě lze jako bytovou náhradu (svého druhu) přiznat vyklizovanému podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. pouze přístřeší, jak dovodil odvolací soud. Dovoláním nebylo zpochybněno, že v předmětném bytě žijí tři osoby, tj. žalovaná a její dvě zletilé dcery. Podle §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/ (obč. zák.), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/ (obč. zák.), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.); tento postup – a to i s přihlédnutím k ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním – je namístě i za situace, kdy ve vyklizovaném bytě žijí tři (zletilé) osoby. Z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vyplývá sice možnost soudu i v tomto případě rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku totiž dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“. Uvedený postup, tj. postup podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., tedy nepřipadá v úvahu za situace, kdy v bytě žijí pouze zletilé osoby, byť jde, jako v daném případě, o tři (zletilé) osoby. Z výše uvedeného vyplývá, že nejde-li v případě žalované o „rodinu s nezletilými dětmi“, nelze vyklizení bytu vázat ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu; je přitom za této situace nerozhodné, zda jsou případně dány důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudcích ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, a ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl v tomto ohledu použit opodstatněně. Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce bytové náhrady se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl ve výroku o bytové náhradě změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu by mohlo být přípustné pouze podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť, jak je uvedeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, vady řízení taxativně uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. (vady, při jejichž naplnění je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu /s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o.s.ř./) nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde. Podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že u soudu prvního stupně bylo ve vztahu k žalované potvrzenými výroky rozhodnuto stejně jako v předcházejícím zrušeném rozsudku. Podle §239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Nenavrhla - li žalovaná vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Po zohlednění výše uvedených závěrů a s přihlédnutím k tomu, že je správný měnící výrok napadeného rozsudku o bytové náhradě, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. prosince 2001 JUDr. Miroslav Ferák , v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2001
Spisová značka:26 Cdo 1888/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1888.2000.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§712 odst. 5 předpisu č. 40/1964Sb.
§712 odst. 5 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18