ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1008.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1008/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a sodců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky,CSc., o dovolání 1. J. G. a 2. V. G., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci z 30.1.2001, sp. zn. 35 Co 9/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 584/95 /žalobců : A. F. P. a B. M. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným J. G. a V. G. o vydání nemovitostí a o určení vlastnictví/, takto:
I. Dovolání dovolatelů se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 28.4.1995, aby žalovaným bylo uloženo vydat jim dům čp. 92 v D. S. /obec H./ a pozemky parc. č. 42/1 /o výměře 425 m2 / a parc. č. 104 /o výměře 856 m2 /. Domáhali se pak také v průběhu řízení určení svého vlastnictví k těmto nemovitostem. V žalobě bylo uvedeno, že žalobci byli rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 12.6.1980, sp. zn. 1 T 41/80, odsouzeni vedle trestu odnětí svobody i k propadnutí veškerého majetku; tento rozsudek byl zrušen usnesením Okresního soudu v Liberci z 15.2.1991, sp. zn. 4 Rt 604/91, podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Žalovaní byli vyzváni písemně k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že neobdrželi od žalobců žádnou výzvu k vydání nemovitostí. Nemovitosti uváděné žalobci nabyli kupní smlouvou z 29.12.1979, v níž byla kupní cena stanovena na základě posudku znalce, přičemž jiní zájemci o koupi těchto nemovitostí v té době nebyli. Nešlo tu proto o získání nemovitostí v rozporu s právními předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a žalovaného J. G., vyslechl svědkyně D. M., M. B., H. K. a M. P., jakož i svědky V. K., K. C. a Z. K. a konstatoval obsah listinných dokladů předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 1.9.1999, č.j. 21 C 584/95-45, byla žaloba žalobců zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., ale dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k tomu, že žalobci neprokázali doručení včas uplatněné výzvy k vydání nemovitostí, učiněné vůči žalovaným podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., takže nesplnili základní podmínku stanovenou citovaným zákonem. Proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn tím, že žalovaní náhradu nákladů řízení nežádali.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením z 15.2.2000 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v důsledku svého nesprávného právního závěru ohledně řádného doručení výzvy k vydání nemovitosti /zaslané na adresu, která vyplývala ohledně bydliště žalovaných ze zápisu v katastru nemovitostí/ se nezabýval dalšími předpoklady pro vyhovění žalobě.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Liberci rozsudkem z 15.9.2000, čj. 21 C 584/95-65, rozhodl jednak, že nepřipouští změnu žaloby rozšířením o žalobní návrh na určení, že žalobci jsou vlastníky domu čp. 92 s pozemky parc. č. 42/1 a parc. č. 104 v D. S., a dalším výrokem rozsudku pak zamítl žalobní návrh na vydání těchto nemovitostí.
V odůvodnění tohoto svého rozsudku z 15.9.2000 uváděl soud prvního stupně, že setrvává na svém původním názoru, že tu nebylo prokázáno doručení výzvy žalobců žalovaným k vydání nemovitostí v zákonem stanovené lhůtě a dále byl i toho názoru, že žalobci v řízení neprokázali protiprávní zvýhodnění žalovaných ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; z výpovědi svědka V. K. pokládal za zjištěno, že nabídka domu čp. 92 v D. S. k prodeji byla řádně vyvěšena a žalovaní byli jedinými žadateli o koupi; soud prvního stupně měl také za to, že nebylo doloženo tvrzení žalobců, že se o koupi domu ucházela dcera žalobců a její manžel.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem z 30.1.2001, sp. zn. 35 Co 9/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovaní jsou povinni vydat žalobcům dům čp. 92 v D. S. /obec H./, s pozemky parc. č. 42/1 a parc. č. 104, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále odvolací soud rozhodl, že připouští změnu žaloby žalobců i o další žalobní návrh na určení jejich vlastnictví k uvedeným nemovitostem; avšak tuto žalobu na určení vlastnictví zároveň zamítl. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 8.960,- Kč a na náhradu nákladů řízení odvolacího 2.150,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a ža žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona. Odvolací soud byl stále toho názoru, že poslali-li žalobci včas výzvu k vydání nemovitostí na adresu žalovaných, jež vyplynula ze zápisu z katastru nemovitostí, byla tato výzva učiněna řádně, i když byla vrácena bez doručení. Naproti tomu ohledně žalovaných dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva, kterou nabyli v roce 1980 nemovitostí uváděné v žalobě žalobců, byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy; kupní smlouva žalovaných s bývalým Místním národním výborem v Ch. byla uzavřena 29.12.1979 a registrována byla bývalým Státním notářstvím v Liberci dne 24.1.1980 /pod sp. zn. R I 33/80/. Avšak stát nabyl tyto nemovitosti až právní mocí rozsudku o propadnutí majetku žalobců, tj. 26.7.1980; kupní smlouva o prodeji nemovitostí žalovaných ze strany státu nemohla tedy být po právu uzavřena před tímto dnem. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě žalobců o vydání nemovitostí ze strany žalovaných bylo vyhověno. Odvolací soud pak poukazoval na to, že žaloba o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. je podkladem pro provedení záznamu v katastru nemovitostí, takže za této situace nebyl dán na straně žalobců naléhavý právní zájem ještě na určení jejich vlastnictví k vydávaným nemovitostem; tato žaloba o určení vlastnictví byla proto zamítnuta. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 15.3.2001 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu v Liberci dne 4.4.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu/.
V dovolání dovolatelů bylo především zdůrazňováno, že bylo povinností žalobců doložit doklad o doručení jejich výzvy k vydání nemovitostí /podle ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb./ a prokázat tak včasnost doručení této výzvy, což se jim nepodařilo. Odvolací soud tu naopak „vytvořil fikci doručení úvahou, že Č. p. doručuje zásilky v L. způsobem a v čase, o kterém se odvolací soud domnívá, že je obvyklý\".
Dovolatelé dále zdůrazňovali, že odvolací soud nesprávně si vyložil otázku, od kdy mohl stát podle dříve platných ustanovení právních předpisů nakládat s majetkem žalobců po jejich odchodu do emigrace v roce 1979. S poukazem na dříve platná ustanovení §453a a §507a občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 131/1982 Sb./ byli dovolatelé toho názoru, že stát byl podle tehdy platných předpisů oprávněn nakládat s nemovitostmi žalobců jako vlastník od okamžiku, kdy odešli do ciziny bez souhlasu tehdejších státních orgánů.
Dovolatelé měli také za to, že si odvolací soud nesprávně vyložil otázku platnosti a účinnosti kupní smlouvy z 29.12.1979, kterou nabyli žalovaní uváděné nemovitosti po registraci této smlouvy rozhodnutím bývalého státního notářství dne 24.1.1980 : dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že tato smlouva byla platně uzavřena, její účinnost nastala registrací smlouvy a k datu registrace měl bývalý Místní národní výbor v Ch. oprávnění disponovat s nemovitostmi.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů /tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé dovozovali ve svém dovolání, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis a nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží /viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 1, §4 odst. 2, §5 odst. 1 a 2, §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, případně zda bylo třeba posoudit věc ještě podle jiných ustanovení právních předpisů.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami vůči uvedeným oprávněným osobám, rehabilitovaným podle zákona č. 119/1990 Sb., také fyzické osoby, pokud nabyly věci od státu, který k nim získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Nabytí vlastnictví bylo podle ustanovení §133 občanského zákoník /ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb./ bylo možné rozhodnutím státního orgánu. Toto ustanovení bylo vykládáno tak, že nabývalo-li se vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývalo se vlastnictví dnem v rozhodnutí určeným a nebyl-li tento den určen, pak dnem právní moci rozhodnutí /jak je to nyní výslovně uvedeno v §132 občanského zákoníku/.
Zákona č. 131/1982 Sb., který zakotvil v občanském zákoníku nové ustanovení §453a, nabyl účinnosti 1.4.1983. Ustanovení §507a /později označené jako §865/ občanského zákoníku bylo vykládáno jako tzv. nepravá zpětná účinnost.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo na str. 119 /253/ vyloženo, že „při posouzení toho, zda věc přešla na stát podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku /srov. §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb./, když se občan zdržoval v cizině, je třeba vycházet z toho, zda bylo vydáno opatření finančního odboru bývalého okresního národního výboru o realizaci tohoto majetku pro stát\". Takové opatření mohlo být učiněno za účinnosti ustanovení §453a občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb.
Jestliže oprávněná osoba vyzvala k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů /zejména písemných operátů evidence nemovitostí/ důvodně domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci /§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb./ /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 13/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Z těchto právních závěrů, vyplývajících z citovaných ustanovení právních předpisů a z rozhodnutí a stanovisek, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, které dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě, odvolací soud v podstatě vycházel. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb/.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu /v již citovaném znění/.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb./.
V Brně dne 28. června 2001
JUDr. Milan Pokorný, CSc.,v.r.
předseda senátu