Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2001, sp. zn. 28 Cdo 1013/2001 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1013.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1013.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1013/2001 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl o dovolání M. R., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 1. 2001, sp. zn. 16 Co 379/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 166/95 (žalobce Bytového podniku v P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1/ M. R., zastoupené advokátkou, 2/ V. R., a 3/ V. P., o určení práva hospodaření k nemovitostem), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: O žalobě žalujícího bytového podniku, podané u soudu 17. 8. 1995, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem z 30. 10. 1997, čj. 23 C 166/95-103, tak, že určil neplatnost dohody z 19. 11. 1991, o vydání pozemků parc. č. 663/2 a parc. č. 663/3 v P. žalovaným M. R. a V. P., dále určil, že je neplatná kupní smlouva z 29. 12. 1993, uzavřená mezi V. R. a V. P. ohledně ideální třetiny pozemků parc. č. 663/2 a parc. č. 663/3 v P., a posléze určil, že žalující Bytový podnik v P., s. p. (v likvidaci), má právo hospodaření k pozemkům parc. č. 663/2 a parc. č. 663/3 v P. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl změněn rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 4. 1998, sp. zn. 35 Co 12/98, tak, že žaloba žalujícího bytového podniku byla zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího soudu z 18.5.2000, 23 Cdo 2237/98, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 30. 4. 1998, sp. zn. 35 Co 12/98, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 30. 10. 1997, čj. 23 C 166/95-103, tak, že byla zamítnuta rovněž žaloba o určení, že žalobce má právo hospodaření k pozemkům parc. č. 663/2 a parc. č. 663/3 v P; v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Dovolací soud s poukazem na právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku možnosti naléhavého právního zájmu na straně žalujícího státního podniku domáhat se určení, že má právo hospodaření k nemovitostem, jejichž vlastníkem je Česká republika. V dalším průběhu řízení Městský soud v Praze rozsudkem z 9. 1. 2001, sp. zn. 16 Co 379/2000, rozhodl tak, že potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 30. 10. 1997, čj. 23 C 166/95-103, ve výroku (označeném III.), určujícím, že žalovaný Bytový podnik v P., státní podnik (v likvidaci), má právo hospodaření „k nemovitostem parc. č. 663/2 a parc. č. 663/3 (oba o výměře 36 m2 - zastavěná plocha), zapsaných u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území L. na listu vlastnictví č. 1645; potvrzen byl i výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený IV.), jímž nebyla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení odvolacího a dovolacího. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se zamítá návrh žalované M. R. na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval na to, že ani odvolatelé ve svém odvolání nezpochybňovali skutkové závěry soudu prvního stupně a ani jejich argumentaci proti závěrům soudu prvního stupně po právní stránce neshledal odvolací soud důvodnou. Odvolací soud nesdílel pochybnosti odvolatelů o tom, zda žalobcem uváděné pozemky jsou „věcmi v soukromoprávním smyslu\". Odvolací soud měl za to, že předmětem řízení jsou tu pozemky jako části zemského povrchu, které jsou konkrétní a ohraničené, jakož i identifikovatelné; mají určitou výměru, druh a zobrazení v katastrální mapě a určité parcelní číslo; jsou tedy ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 a §119 odst. 2 občanského zákoníku existujícími nemovitými věcmi, předměty občanskoprávních vztahů. Odvolací soud také shodně se soudem prvního stupně zastával názor, že v daném případě žalující bytový podnik nebyl jako pouhý hospodář oprávněn vydávat oprávněným osobám státní majetek, který se podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nevydává; ustanovení §8 odst. 5 téhož zákona pak zakládá jen nárok na poskytnutí finanční náhrady oprávněným osobám. Žalovaným nesvědčí vlastnické právo k pozemkům sporným mezi účastníky tohoto řízení. Žalující bytový podnik svým žalobním návrhem na určení jeho práva hospodaření nesměřuje k navrácení majetku, nýbrž jen k deklaraci existujících právních poměrů. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to včetně výroku o nákladech řízení. Odvolací soud neshledal také důvody pro připuštění dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, neboť měl za to, že tu nejde o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovanou M. R. v řízení zastupovala, dne 19. 2. 2001 a dovolání ze strany této žalované bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 14. 3. 2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolatelka ve svém dovolání (s nímž se ztotožnili, jak písemně uvedli, oba další žalovaní) navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu v již uvedeném znění). Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že z obecného právního závěru vyjádřeného v rozsudku dovolacího soudu, vydaného v této právní věci, že totiž státní podnik má právo domáhat se určení, že mu náleží právo hospodaření, dovozoval bez dalšího i to, že státnímu podniku vždy svědčí také naléhavý právní zájem na takovém určení. Nezabýval se tedy odvolací soud námitkami odvolatelky M. R., že v této právní věci neexistuje ani ohrožení, ani nejistota o právních poměrech žalobce, tedy není splněna podmínka naléhavého právního zájmu; dovolatelka zdůrazňovala v této souvislosti, že „ohrožení práva vlastnického tu nestává.\" Rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě vytvořilo situaci, že do katastru nemovitostí bude sice zapsáno právo hospodaření žalobce, přičemž právo vlastnické se z rozsudku soudu jen „dovodí\", neboť ve výroku rozsudku soudu o něm nic uvedeno není. Proto podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil, ponechal-li otázku vlastnictví pozemků nepovšimnutou a nezabýval se tedy otázkou v této právní věci nejvýznamnější, tj. otázkou platnosti či neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, uzavřené mezi oprávněnými osobami a povinnou osobou. Dovolatelka dovozovala dále z ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. svůj právní názor, že ustanovení §8 odst. 3 téhož zákona neznamená bezvýjimečnou nemožnost vydání zastavěných pozemků bez ohledu na to, jakého druhu vlastnictví je vydávaná nemovitost. Dovolatelka posléze připojovala svůj názor, související s projednáváním této právní věci, že totiž „k řešení kontraktačního pochybení smluvní strany slouží jiné instituty právního řádu, než jakým je určovací žaloba\". Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novu, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudu v obdobných případech. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: „Státní podnik není oprávněn jednat v občanském soudním řízení za stát (jménem státu). Státní podnik nemůže mít naléhavý právní zájem na určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu), že stát je vlastníkem; může se však domáhat určení, že státní podnik má ke sporným věcem právo hospodaření\". V rozsudku Nejvyššího soudu z 18. 5. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2237/98, vydaném v řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této právní věci, bylo v souvislosti s úvahou dovolacího soudu o naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení uvedeno také (na str. 5 v odstavci prvním): „Uplatní se proto obecný závěr, že tam, kde právní otázka (zde platnost dohody a kupní smlouvy), o nichž má být rozhodnuto žalobou na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení oné předběžné otázky, lze-li, tak jako v dané věci, přímo žalovat na určení samotného práva (zde práva hospodaření ke sporným pozemkům)\". Z těchto právních závěrů, které jsou podle názoru dovolacího soudu plně použitelné i v této právní věci, odvolací soud ve svém rozsudku v podstatě vycházel (s respektováním i své vázanosti právním názorem dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Nebylo možné přisvědčit závěru, že by toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím odchylujícím se od ustálené judikatury nebo přinášejícím judikaturu novou (viz k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95). Potom však nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je dovoláním dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, jež by mělo ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) zásadní právní význam a že tedy je tu přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Nezbylo proto dovolacímu soudu, než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 4 a 5 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.). V Brně dne 28. června 2001 JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2001
Spisová značka:28 Cdo 1013/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1013.2001.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18