ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1027.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1027/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání l) Obce H. m. P., zastoupené advokátem, a 2) Městské části P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 1. 11. 2000, sp. zn. 23 Co 348/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 1/99 (žalobců Obce H. m. P. a Městské části P. proti žalovaným A/ M. A., zastoupené advokátkou, a B/ C. I., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu 7. 1. 1999 se žalobci domáhali, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že dům čp. 1687 v P. s pozemkem parc. č. 2901 a dům čp. 340 v P. s pozemkem parc. č. 2900 jsou ve vlastnictví Obce H. m. P. a jsou svěřeny Městské části P. V žalobě bylo uvedeno, že A. H., matka žalované M. A., uzavřela dne 23. 9. 1991 s Bytovým podnikem v P. dohodu o vydání domu čp. 1687 s pozemkem 2901 v P. a dne 18. 9. 1991 dohodu s Obvodním úřadem v P. o vydání domu čp. 340 v P. s pozemkem parc. č. 2900. Podle názoru žalobců jsou však uvedené dohody (jakož i následná kupní smlouva z 22. 1. 1992 se žalovanou společností C.-I. o prodeji uvedených nemovitostí) neplatné, protože jejich předmětem byly nemovitosti, které byly konfiskovány již v roce 1959 původnímu vlastníku A. P. podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., a to výměrem finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 5. 5. 1959; později bylo vydáno rozhodnutí finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 24. 11. 1959, čj. 3-88/59 maj. 366/674/59, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Uvedené nemovitosti přešly podle ustanovení §3 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví H. m. P. a podle jeho statutu byl tento nemovitý majetek svěřen Městské části P. Žalobci spatřovali naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví v tom, že soudní rozhodnutí se tu stane podkladem pro zápis v katastru nemovitostí a tím se vyřeší rozpory mezi účastníky tohoto řízení, týkající se užívání a správy nemovitostí.
Žalovaná společnost s ručením omezeným C. I. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že tato firma nabyla nemovitosti, uváděné žalobci, v dobré víře kupní smlouvou z 22. 1. 1992, registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu 8 20. 7. 1992 pod sp. zn. 8 R I 328/92; uvedená společnost je také zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Žalovaná společnost C. I. poukazovala také na pravomocné rozhodnutí v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 24/94, jímž byla zamítnuta žaloba Městské části P. o neplatnost dohody o vydání domu čp. 340 (s pozemkem parc. č. 2900) v P., uzavřené mezi Obvodním úřadem v P. a A. H., jakož i o neplatnost kupní smlouvy z 22. 1. 1992, uzavřené mezi A. H. a C. I., s. r. o.
Žalovaná M. A. navrhla rovněž zamítnutí žaloby s tím, že dohody o vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, uzavřené její právní předchůdkyní A. H., nejsou neplatné, a to i když rozhodnutí o registraci dohody vydané bývalým Státním notářstvím pro Prahu 8 dne 20. 7. 1992 pod sp. zn. 8 R I 328/92 bylo později zrušeno. Žalovaná M. A. byla i toho názoru, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení jejich údajných vlastnických práv k domu čp. 1687 a čp. 340 v P. (s pozemky parc. č. 2900 a parc. č. 2901).
Soud prvního stupně se seznámil se spisem Katastrálního úřadu v P. sp. zn. V 6701/94-H., se spisem bývalého Státního notářství pro Prahu 8 sp. zn. 8 R I 328/92 a se spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 24/94 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 4. 6. 1999, čj. 5 C 1/99-42, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované M. A. na náhradu nákladů řízení 5950 Kč a žalované společnosti C. I. s.r.o. rovněž 5950 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku uváděl soud prvního stupně, že dohoda o vydání věcí, uzavřená mezi Obvodním úřadem pro P. a A. H. 18. 9. 1991, kterou měl být vydán dům čp. 340 s pozemkem parc. č. 2900 v P., nebyla registrována a nebyl povolen vklad této dohody do katastru nemovitostí. Soud se za této situace zabýval otázkou, zda rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 29. 4. 1994, kterým byla zrušena registrace této dohody, mohla mít vliv na práva žalované společnosti C. I., když nabyla nemovitosti v dobré víře, a to ještě v době, kdy rozhodnutí o registraci smlouvy nebylo zrušeno. Poukazováno bylo přitom na ustanovení §243 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 519/1991 Sb.), podle něhož právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohly být dotčeny nový rozhodnutím (po zrušení rozhodnutí předchozího na základě dříve v občanském soudním řádu upravené stížnosti pro porušení zákona), ledaže mu porušení zákona muselo být známo. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu žalobců o určení jejich vlastnictví, pokud šlo o dům čp. 340 v P. s pozemkem parc. č. 2900.
Pokud šlo o dům čp. 1687 (s pozemkem parc. č. 2901) v P., byla dohoda o jeho vydání oprávněné osobě A. H. uzavřena 29. 5. 1991 a registrována byla bývalým Státním notářstvím pro Prahu 8 dne 28. 8. 1991 pod sp. zn. 8 RE 248/91, jež ani dodatečně zrušeno nebylo. V této souvislosti se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda skutečnost, že tu nebyly důvody pro vydání věcí podle ustanovení §2 zákona č. 403/1990 Sb., je třeba posuzovat jako neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Soud prvního stupně tu dospěl k závěru, že ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů tu lze použít jen tehdy, když tvrzené důvody neplatnosti nelze podřadit pod ustanovení speciálního restitučního předpisu. Soud prvního stupně měl za to, že přezkum takové dohody o vydání věcí podle ustanovení občanského zákoníku byl možný jen tehdy, kdyby neplatnost dohody spočívala v jiných okolnostech, než které mají na zřeteli ustanovení §1 a §2 zákona č. 403/1990 Sb. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že ani skutečnost, že v době uzavření dohody o vydání věcí nebyly splněny předpoklady podle ustanovení §2 zákona č. 403/1990 Sb. nevede sama o sobě k absolutní neplatnosti dohody a vlastnické právo státu, které přešlo na oprávněnou osobu, zaniklo dohodou o vydání pozemku. Byla proto soudem prvního stupně zamítnuta i žaloba o určení jejich vlastnictví k domu čp. 1678 (s pozemkem parc. č. 2901) v P.
Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn soudem prvního stupně ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze 16. 2. 2000, sp. zn. 23 Cdo 397/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se dostatečně nevypořádal s právní problematikou projednávané právní věci, a to v otázkách, kdy byly sporné nemovitosti vlastnicky odňaty původnímu vlastníku A. P., a pokud se tak stalo podle dekretu č. 108/1945 Sb. již ke dni 30. 10. 1945, potom jaké účinky mohlo mít rozhodnutí finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P., vydané na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a zda vůbec tu mohly být uzavřeny dohody o vydání věcí ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zda mohly být takovou dohodou získané věci platně převedeny kupní smlouvou na třetí osobu a zda na tuto projednávanou právní věc dopadalo ustanovení §243 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 519/1991 Sb.). Odvolací soud podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a/, c/ a odst. 2 občanského soudního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem z 11. 5. 2000, čj. 5 C 1/99-85, znovu žalobu žalobců zamítl. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované M. A. na náhradu nákladů řízení 10.750 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalované C. I., s. r. o., také 10.750 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku z 11. 5. 2000 soud prvního stupně dovozoval především svůj právní závěr, že přesto že nebyly splněny podmínky zákona č. 403/1990 Sb., mohlo dojít k uzavření platných dohod o vydání věci ohledně nemovitostí uváděných v žalobě žalobců; pokud povinná osoba takovou věc vydala, aniž byly tyto podmínky splněny, neznamenalo to neplatnost dohody. Soud prvního stupně dále dovozoval, že ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů lze tu použít jen tehdy, když tvrzené důvody neplatnosti nelze subsumovat pod speciální kriteria zákona č. 403/1990 Sb. Nemovitosti získané na základě dohod o vydání věcí mohly pak být platně převedeny kupní smlouvou na třetí osobu. Soud prvního stupně rovněž poukazoval na ustanovení §243 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 519/1991 Sb.), které chápal jako ustanovení, jímž se chránila práva třetích osob, nabytá v dobré víře; proto i v daném případě práva žalovaných nemohla být dotčena zrušením rozhodnutí bývalého státního notářství o registraci dohody o vydání věci, ani kupní smlouvy, kterou uzavřela následně oprávněná osoba ohledně dohodou získaných nemovitostí s další osobou. Soud prvního stupně byl posléze i toho názoru, že žalovaná M. A. není v této právní věci pasívně legitimována, když není v katastru nemovitostí vedena jako vlastnice sporných nemovitostí a ani netvrdí, že by takový právní vztah k těmto nemovitostem měla. Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvoláních žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně z 11. 5. 2000, čj. 5 C 1/99-85, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 11. 5. 2000, sp. zn. 23 Co 348/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů řízení 2150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil, že se zamítá návrh žalobců na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobců neshledal důvodným. Měl za to, že soud prvního stupně postupoval v intencích předchozího zrušovacího usnesení odvolacího soudu a vyřešil si otázky, na které mu odvolací soud poukazoval. Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně téhož názoru na řešené závěry tohoto soudu, které vyslovil v odůvodnění svého rozsudku, a uváděl, že má totožný názor na právní problematiku tohoto řízení, k níž se vázal nárok uplatněný v řízení žalobci. Odvolací soud měl také za to, že postavení žalované společnosti s ručením omezeným C. I. bylo chráněno ustanovením §243 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 519/1991 Sb.) a vzhledem k tomu nemůže být její postavení jako vlastníka uváděných nemovitostí, vyznačeného v katastru nemovitostí, zpochybněno. Pokud šlo o žalovanou M. A., shledal odvolací soud, že žaloba žalobců vůči ní byla zcela nedůvodná a souhlasil se závěry soudu prvního stupně, které uvedl ohledně jejího postavení v tomto řízení. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému rozsudku, protože své rozhodnutí nepovažoval za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, zejména vzhledem k existenci ustanovení §243 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 519/1991 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří žalobce v řízení zastupovali, dne 22. 12. 2000 a 5. 1. 2001 a dovolání ze strany Obce H. m. P. a ze strany Městské části P. byla podána dne 22. 1. 2001 a dne 2. 2. 2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Oba uvedení dovolatelé navrhovali, aby byly zrušeny rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jako i to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Městská část P. ve svém dovolání vyslovovala především názor, že rozsudky soudů obou stupňů v daném případě se vůbec nezabývaly námitkou žalobců, že při uzavírání dohody z 18. 9. 1991 o vydání domu čp. 340 s pozemkem parc. č. 2900 v P. byl zde na straně vydávajícího Obvodního úřadu pro P. nedostatek právní subjektivity. Dále byl v tomto dovolání vyslovován názor o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů pro nedostatek odůvodnění rozhodnutí; podrobné odůvodnění tu však bylo nezbytné zejména při změně názoru ohledně platnosti dohod o vydání věcí ve srovnání s předchozími rozhodnutími soudů v této právní věci a na druhé straně pak s jejich závěry v rozhodnutích konečných. Dovolávající se Městská část P. měla za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval na tuto projednávanou právní věc ustanovení §243 občanského soudního řádu, které tu ve znění zdůrazňovaném odvolacím soudem již neplatilo v době rozhodování soudu o stížnosti pro porušení zákona, podané proti rozhodnutí bývalého státního notářství. Základní nedostatek rozhodování soudů obou stupňů v daném případě pak spočíval, podle názoru této dovolatelky, v tom, že tu nebyl respektován základní princip občanského práva, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má; tento princip byl tu porušen jak při uzavírání dohod o vydání věcí i při následném prodeji nemovitostí, protože se tu převáděl majetek původního vlastníka A. P., který byl ale již konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Obec H. m. P. ve svém dovolání vyslovovala názor, že soudy obou stupňů zdůvodnily svá rozhodnutí způsobem, který je nepřezkoumatelný, protože jimi vyslovený právní názor není zargumentován ani odkazem na konkrétní právní ustanovení právních předpisů, případně ani na judikaturu soudů. Za nesprávný argument v rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolávající se obec odkaz na dobrou víru nabyvatelů nemovitostí při jejich získání dohodou o vydání věcí nebo kupní smlouvou; dobrá víra při nabytí věci má svůj význam pouze v souvislosti s případným vydržením práva k věci, což v daném případě nepřicházelo v úvahu.V tomto dovolání bylo dále zdůrazněno, že nabytí nemovitostí dohodou o vydání věci, pro jejíž uzavření nebyly zákonné předpoklady, je nutno považovat za úkon absolutně neplatný a v důsledku toho je pak nutno, podle názoru vyjádřeného v tomto dovolání, považovat za neplatnou i následnou kupní smlouvu, uzavřenou nabyvatelkou nemovitostí, jež byly ze strany prodávající získány neplatnou dohodou o vydání věcí; nebylo tu totiž možné převést na nabyvatele práva, která převodce neměl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského zákoníku - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a odvolacím soudem nebylo v jeho rozsudku vysloveno, že se připouští proti jeho rozsudku dovolání.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku č. 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní závěr, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novu s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkou plynoucí z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti je vydat.
Podle ustanovení §243 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před účinností jeho novely provedené zákonem č. 519/1991 Sb., tj. před 1. 1. 1992) právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohly být novým rozhodnutím (po zrušení předchozího rozhodnutí ke stížnosti pro porušení zákona) dotčeny, ledaže mu porušení zákona muselo být známo. Z tohoto ustanovení tedy v uvedené době vyplývalo, že právní poměry dalších osob, které navazovaly na právní poměry účastníků řízení, nesprávně upravené rozhodnutím zrušeným ke stížnosti pro porušení zákona, zůstávaly v důsledku dobré víry těchto osob zásadně nedotčeny (s výjimkou případů, v nichž těmto osobám muselo být porušení zákona známo).
Z těchto citovaných právních závěrů, které pokládá i dovolací soud za použitelné, také v daném případě odvolací soud v podstatě vycházel. Nemohl proto přisvědčit názoru, že by tu ohledně rozhodnutí odvolacího soudu šlo o rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95 ). Potom ovšem dovolací soud nemohl ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) dospět k závěru, že tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a že by tedy bylo možné pokládat dovolání v daném případě za přípustné.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů, jako dovolání nepřípustného (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou společností s ručením omezeným na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku v řízení úspěšnému; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci a k obsahu vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní stanoviska žalované společnosti C. I., uplatněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).
V Brně dne 28. června 2001
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.
předseda senátu