ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1040.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1040/2001
ROZSUDEK
Nevyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání Stavebního podniku M., státního podniku v likvidaci, zast. advokátem podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 15. 11. 2000, sp.zn. 12 Co 531/99 (v právní věci žalobkyň A) M. N. a B) M. W., obě zast. advokátem, proti žalovanému Stavebnímu podniku M., státnímu podniku v likvidaci, zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 6 C 27/92), takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. listopadu 2000 č.j. 12 Co 531/99-362 připustil zpětvzetí žaloby na uzavření dohody o vydání nemovitostí v její části týkající se vyjádření toho, že se předmětné nemovitosti vydávají se všemi součástmi, stavbami, vedlejšími stavbami, příslušenstvím, venkovními úpravami a porosty tak, jak se nacházejí ke dni sepsání této dohody a dále ohledně uzavření dohody o vydání části pozemku p.č. st. 847/1 zast. plocha a ostatního stavebního objektu na této ploše se nacházejícího a to v rozsahu jak tento činí součást původního objektu bydlení čp. 655 a ostatních stavebních objektů nacházejících se na pozemcích p.č. st. 777/9 zastavěná plocha o výměře 431 m2 a p.č. st. 777/10 zastavěná plocha o výměře 63m2, nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 2182 pro obec a katastrální území M. a v důsledku toho v této části zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. března 1999, č.j. 6 C 27/92-229 a řízení v tomto rozsahu zastavil. V dalším, pokud byl žalovaný vyhovujícím výrokem okresního soudu uznán povinným k uzavření dohody o vydání věci ohledně pozemku p.č. 777/2 zastavěná plocha o výměře 512 m2 a ostatních stavebních objektů na tomto pozemku se nacházejících, pozemku p.č. st. 777/9 zastavěná plocha – dvůr o výměře 431m2 a pozemku p.č. st. 777/10 zastavěná plocha – dvůr o výměře 63 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 2182 pro obec pro obec a katastrální území M., krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V zamítavém výroku rozsudku okresního soudu ve věci samé, v jeho části ohledně uzavření dohody o vydání pozemku p.č. st. 847/2 zastavěná plocha o výměře 407 m2 a objektu bydlení č. p. 655 se na tomto pozemku nacházejícím, zapsaných na listu vlastnictví č. 2182 pro obec a katastrální území M., bylo rozhodnutí okresního soudu rozsudkem odvolacího soudu změněno tak, že předmětem dohody vymezené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně jsou kromě nemovitostí, ohledně nichž byl rozsudek okresního soudu potvrzen, i další nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 2182 pro obec a kat. území M., a to pozemek p. č. st. 847/2 zastavěná plocha o výměře 407 m2 a objekt bydlení č. p. 655 na tomto pozemku se nacházející. V zůstávající části zamítavého výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o soudním poplatku krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně přezkoumal rozhodnutí soudu první instance a po doplnění dokazování potvrdil zásadní právní úvahy nalézacího soudu o tom, že v přezkoumávaném případě je restitučním důvodem kupní smlouva uzavřená opravdu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, ale na rozdíl od okresního soudu shledal, že dům č.p. 655 neztratil přestavbou původní stavebnětechnický charakter, a jeho restituci tudíž nebrání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud neshledal žádný důvod k pochybnostem o tom, že právním předchůdcům žalobkyň byla znemožněna realizace plného výkonu vlastnického práva v rozporu se zásadami demokratické společnosti, čímž došlo k majetkové křivdě, která může být zmírněna podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nedochovanou smlouvou ze dne 3. 12. 1951 přešlo na stát vlastnictví k nemovitostem - sloužícím k soukromému podnikání – a k výrobním prostředkům, které již podle tehdy platné ústavy měly sloužit všemu lidu. Nebylo sice sporu o tom, že firma právních předchůdců žalobkyň byla již před rokem 1948 zatížena finančními závazky, avšak její ekonomická situace se výrazně zhoršovala zejména v době zavedení národní správy (od 4. 3. 1948 do 19. 9. 1949) a v následujícím období, kdy byly nemovitosti sloužící provozu firmy pronajaty Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky. Krajský soud proto uzavřel, že prodej nemovitostí realizovaný v prosinci 1951 byl důsledkem dlouhodobějšího procesu ekonomického a politického nátlaku let předcházejících.
Při hodnocení stavu nápadně nevýhodných podmínek v době uzavírání kupní smlouvy rozšířil krajský soud dokazování provedené nalézacím soudem přizváním revizního znalce, který stejně jako znalec předchozí shledal podmínky pro rekonstrukční stanovení kupní ceny převáděných nemovitostí zhruba o 100.000,- Kčs vyšší, než byla skutečná kupní cena v částce 409.001,- Kč. Je sice pravda, že za situace, kdy není zcela přesně znám tehdejší stav nemovitosti a způsob, kterým byla tehdy kupní cena stanovena nelze zpětnému určení přiznat naprostou přesnost, neznamená to ale, že by se žalobkyně při prokazování stavu nápadně nevýhodných podmínek dostaly do neřešitelné důkazní nouze. Zohledněno bylo rovněž neprokázání přímého vyplacení byť jen části kupní ceny přímo původním vlastníkům a stejně tak nepříznivé dopady, které byly spojeny se ztrátou vlastního bydlení. V souhrnu všech výše uvedených okolností pak odvolací soud spatřil dostatečné důvody pro přijetí závěru, že v přezkoumávaném případě došlo k naplnění obou znaků restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně administrativní budovy č.p. 655 na pozemku p.č. 847/2 zaujal odvolací soud – ve vztahu k posouzení ztráty původně stavebnětechnického charakteru stavby (§8 odst. 1 cit. zákona) – stanovisko odlišné od názoru okresního soudu. Při posuzování této otázky se soud – v souladu s příslušnou judikaturou - opíral o posudky ustanovených znalců, když nepřiznal důkazní hodnotu žalovaným předložené listině ze dne 4. 2. 1992, která podle něj prezentuje pouze nekompetentní názor Městského úřadu v M. Soudní praxe se ustálila na názoru, že podmínkou pro závěr o ztrátě původního stavebnětechnického charakteru stavby je situace, kdy alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k jeho výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku stavby. Zároveň však nelze uvedené hledisko absolutizovat, je třeba také přihlédnout k charakteru jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, neboť z hlediska svého významu ve stavbě nejsou rovnocenné, a rovněž se zabývat i tím, zda u některého z prvků nedošlo k prosté výměně v důsledku ztráty životnosti nebo pouhé modernizace. V projednávané věci revizní znalec L. M. upravil některá dílčí zjištění znalce H. Podstatný rozdíl byl zjištěn u krovu, kde revizní znalec stanovil podíl konstrukcí zcela jednoznačně ve prospěch prvků původních. Oba znalci se tedy kromě výpočtů u základů a stropů shodli na tom, že k výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí došlo pouze u jednoho prvku dlouhodobé životnosti stavby a to u schodiště. Zde však odvolací soud vzal v úvahu právě hledisko významu jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti ve stavbě a s ohledem na užitnou důležitost, statický přinos a cenový a objemový podíl tohoto prvku dospěl k závěru, že zjištění o nepochybně zcela novém provedení schodiště v budově až po jejím převzetí státem není natolik výrazným faktorem, aby pouze na základě něj bylo možno učinit spravedlivý závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby. Nadto je dle závěrů revizního znalce celkový podíl všech prvků dlouhodobé životnosti ve stavbě nepatrně vyšší u konstrukcí původních a nezanedbatelným faktorem je i to, že se nikterak výrazně nezměnila funkčnost i způsob užívání objektu. Z těchto důvodů nepovažoval odvolací soud po převzetí státem provedenou přestavbu budovy č.p. 655 za natolik zásadní, aby v důsledku ní stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter. Z toho vyplývá, že ust. §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vydání předmětné stavby žalobkyním nebrání, v důsledku čehož lze pochopitelně vydat i pozemek p.č. 847/2 zastavěnou plochu, na kterém dům č.p. 655 stojí. Odvolací soud tedy ohledně obou uvedených nemovitostí změnil rozhodnutí prvoinstančního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku IV. jeho rozsudku.
Ve vztahu ke zbývajícím nemovitostem zapsaných na LV č. 2943 pro kat. úz. M. byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta se zdůvodněním, že jejich restituci brání ust. čl. II. bod 2 zák. č. 116/1994 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb., neboť tyto nemovitosti byly privatizovány v rámci tzv. velké privatizace v r. 1995. Odvolací soud změnil interpretaci citovaného ustanovení v duchu judikaturou potvrzené zásady, podle které právní změny realizované na základě restitucí mají prioritu před procesy privatizačními. Krajský soud proto odvoláním napadený rozsudek ve vztahu k uvedeným nemovitostem zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu označeným III., IV. a v rozsahu, ve kterém je dovolacími důvody dotčen, i proti výroku označenému jako V., podala žalovaná strana dovolání. Dovolatel ve svém podání uvádí, že odvolací soud nezhodnotil náležitě důkazy provedené ohledně stavu tísně při uzavření kupní smlouvu, z níž je odvozován restituční nárok žalobkyň. Podnik právních předchůdců žalobkyň se do zásadních ekonomických obtíží dostal hned v poválečném období a byl masivně zadlužen již před rokem 1948. Jednání o prodeji podniku byla vedena mezi majitelem podniku a jeho věřiteli, nikoliv na úrovni politických orgánů. Národní správa pak byla krátkodobá a nijak zásadně neovlivnila předluženost podniku.
Ohledně nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy dovolatel upozorňuje na skutečnost, že k přechodu věcí tvořících předmět restitučního nároku došlo nikoliv na základě samostatné kupní smlouvy o převodu nemovitostí, nýbrž na základě smlouvy, kterou se převáděl vlastnicky celý podnik právních předchůdců žalobkyň, který byl tvořen jak věcmi nemovitými, tak movitostmi. Kupní cena byla sjednána jako celek a vzhledem k tomu je možné, že některé položky byly na rozdíl od současné metodiky zohledněny co by věci movité či nemovité. Podle dovolatele by dále bylo - v situaci, kdy nelze přesně určit rekonstrukční cenu – na místě učinit právní závěr o neunesení důkazního břemene, které ohledně této otázky bezpochyby tíží žalobkyně. Žalovaný má dále z účetnictví Stavebního podniku M. za prokázané, že celá kupní cena byla nabyvatelem řádně zaplacena, přičemž přesně určená část byla dle účetních dokladů vyplacena prodávajícímu. Nesprávně zhodnoceny byly i podmínky vydání domu č.p. 655, když nebylo přihlédnuto k v podstatě jedinému právně relevantnímu stanovisku ohledně stavebnětechnického charakteru a způsobu užití nemovitosti, které v rámci své kompetence vydal příslušný stavební úřad. Revizní posudek závěry prvoinstančního soudu nezpochybnil, naopak výslech revizního znalce vyzněl nepřesvědčivě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a/, b/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§24l odst. 3, písm. c/, d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Ve sporné věci jsou napadány některé závěry soudu druhého stupně, podstata věci ovšem plyne z toho, že odvolací soud určitým způsobem zhodnotil výsledky provedeného dokazování a aniž by se dopustil zjevné logické chyby, dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobkyň jednali v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, čímž došlo k naplnění podmínky k restituci zakotvené v ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ani skutečnost, že se odvolací soud ve svých závěrech opřel především o revizní posudek znalce M., a že nepovažoval za dostatečný důvod k vyvrácení znaleckých posudků listinu ze dne 4. 2. 1992 zachycující stanovisko příslušného stavebního úřadu, nemůže být hodnocena jakožto důvod nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. I zde totiž jde o výsledek hodnocení důkazů, které plně příslušelo odvolacímu soudu, jenž postupoval naprosto správně a nedopustil se v tomto směru žádné takové chyby, která by výsledky řízení zpochybňovala.
V řízení o dovolání nelze s úspěchem napadat výsledky provedeného hodnocení důkazů a se zřetelem k tomu, že v dané věci nebylo ani shledáno, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které by nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezbylo, než dovolání žalobkyň zamítnout, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo z uvedených důvodů shledáno správným (§243b odst. l o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo věcně rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podal žalovaný.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., a §l5l odst. l o.s.ř, protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyním náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu