ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1043.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1043/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyň A) L. Ž., zastoupené advokátem, B) A. B., zastoupené advokátem proti žalovanému P. fondu ČR, o vydání věci, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod. sp. zn. 9 C 317/95, o dovolání obou žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2001, č.j. 20 Co 547/99-124, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2001, č.j. 20 Co 547/99-124, se zrušuje ve výroku v odstavci prvém, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 9. 1998, č.j. 9 C 317/95-80, tak, že byl zamítnut návrh první žalobkyně na uložení povinnosti P. fondu ČR, jako povinné osobě k uzavření dohody o vydání věci, kterou měl být první žalobkyni vydán do vlastnictví pozemek p.č. 869/12 v kat. území L. o rozložení 1.200 m2, a to k jedné ideální polovině, a na základě takové dohody měla být první žalobkyně L. Ž. zapsána v katastru nemovitostí pro kat. území L. jako spoluvlastnice ideální jedné poloviny tohoto pozemku.
II. Uvedený rozsudek se zrušuje rovněž ve výrocích odstavce druhého a čtvrtého, pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi první žalobkyní a prvním žalovaným.
III. Zrušuje se rovněž rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 9. 1998, č.j. 9 C 317/95-80, a to v odstavci prvém a druhém, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě první žalobkyně proti prvnímu žalovanému o uložení povinnosti prvnímu žalovanému uzavřít s první žalobkyní dohodu o vydání pozemku tam blíže uvedeného a vyznačení první žalobkyně v katastru nemovitostí jako vlastnice ideální jedné poloviny tohoto pozemku, jakož i ve výroku v odstavci třetím o nákladech řízení mezi první žalobkyní a prvním žalovaným.
IV. V uvedeném rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
V. Dovolání druhé žalobkyně A. B. se odmítá.
VI. Ve vztahu mezi druhou žalobkyní a prvním žalovaným se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 25. 10. 1995 u Okresního soudu ve Zlíně, domáhaly se L. Ž. a A. B. uložení povinnosti žalovaným, a to P. fondu ČR a České republice, zastoupené Okresním úřadem ve Z., uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných v žalobě, a to podle zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 9. 1998, č.j. 9 C 317/95-80, uložil P. fondu povinnost vydat oběma žalovaným nemovitosti popsané ve výroku rozsudku, a to každé z nich k jedné ideální polovině. Žalobu proti druhému žalovanému zamítl.
K odvolání prvního žalovaného a první žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh obou žalobkyň na uložení povinnosti vydat jim nemovitost uvedenou ve výroku rozsudku. Potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba proti druhému žalovanému.
Odvolací soud vyšel z toho, že obě žalobkyně jsou a byly, zejména v době od 1. 4. 1991 do doby vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, českými státními občankami. Stejně tak vyšel ze zjištění, že oběma žalobkyním, respektive první žalobkyni a právní předchůdkyni druhé žalobkyně, byly nemovitosti odňaty, resp. propadly státu v důsledku emigrace žalobkyň do ciziny v roce 1948. Dovodil proto, že je dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.
Z hlediska pasívní legitimace vyslovil odvolací soud, že žalobkyně se staly oprávněnými osobami až nálezem Ústavního soudu ku dni 1. 11. 1994. Uvedený nález však nezměnil ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona věc drží.
Odvolací soud vyšel z výsledků doplnění řízení výpisem z katastru nemovitostí a dalších listinných důkazů a zjistil, že předmětná nemovitost (pozemek) byla v době od 1. 4. 1966 do roku 1994 vlastnicky zapsána na LV č. 69 pro kat. území L., přičemž jakož vlastník byly uvedeny S. l. l., s.p. Ve stejném období tento pozemek užíval nájemce A. Š. Na P. fond byl pozemek převeden až v roce 1994. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku dále odvolací soud zjistil, že S. l. l. L., s. p. byl zapsán do obchodního rejstříku dne 1. 7. 1990, zrušen byl bez likvidace v důsledku splynutí do B. P., s.p., se sídlem L. 15, P., na základě rozhodnutí ministra zdravotnictví ČR ze 4. 3. 1997. Proto ani jeden z těchto subjektů nebyl účastníkem tohoto řízení. Navíc ani na jeden z těchto subjektů se navíc žalobkyně neobrátily se žádostí o vydání nemovitostí do 6 měsíců od účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. v době od 1. 11. 1994 do 30. 4. 1995. Podle §5 odst. 2 tak jejich nárok jako oprávněných osob zanikl. Pokud bylo vyhověno žalobkyní ve vztahu k 1. žalovanému, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto směru zamítl. Ve výrocích, jímž byla žaloba zamítnuta vůči druhému žalovanému České republice, zastoupené Okresním úřadem ve Z., rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci první žalobkyně dne 19. 3. 2001, právnímu zástupci druhé žalobkyně rovněž dne 19. 3. 2001. První žalobkyně zastoupená svým advokátem podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k poštovní přepravě dne 30. 3. 2001. Druhá žalobkyně, rovněž zastoupena svým advokátem, podala dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu k poštovní přepravě dne 18. 5. 2001.
Podle první žalobkyně je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení (zřejmě podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.). Dovolatelka tvrdila, že v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. byl držitelem sporné nemovitosti státní podnik S. l. L. V rozporu s ustanovením §9 odst. 1 tohoto zákona stát nemovitosti převedl do držení prvního žalovaného. Tento krok byl v rozporu i s ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. Přesto došlo k vkladu vlastnického práva pro prvního žalovaného i do katastru nemovitostí. Ještě ve výpisu z katastru nemovitostí ze dne 6. 6. 1994 byl vlastnicky zapsán ohledně tohoto pozemku shora uvedený státní podnik, ve výpisu ze dne 18. 10. 1994 však již byl uveden první žalovaný. První žalobkyně, která uplatnila svůj nárok až po vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., vycházela tudíž z aktualizovaného výpisu z katastru nemovitostí a uplatnila svůj nárok proti subjektu, který nemovitost držel. Právní závěr zaujatý odvolacím soudem se příčí smyslu nálezu Ústavního soudu a vede fakticky k znemožnění realizace restitučních nároků těch osob, které teprve tímto nálezem byly zrovnoprávněny s osoba bydlícím trvalen na území republiky. Dovolatelka poukazovala na neudržitelnost závěrů odvolacího soudu v této věci, kdy stát na jedné straně formálně dodatečně restituentce zpřístupnil restituční práva, avšak současně nezákonným rozhodnutím o převodu práva hospodaření na jiný subjekt jí realizaci těchto právě chtěl znemožnit. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalobkyně ve svém dovolání uplatnila zhruba stejnou argumentaci s tím, že nesouhlasila s právními závěry odvolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud nepřihlédl k její dobré víře v obsah zápisů v katastru nemovitostí, k tomu, že nemohla před rokem 1995 žádat o vydání pozemku subjekt, který jej v té době již nedržel a konečně k tomu, že převod na P. fond ČR byl v rozporu se zákonem. Odkazovala na závěry nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 177/95 ze dne 5. 11. 1996. Navrhla rovněž zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vztahu k datu podání dovolání v této věci poukazovala druhá žalobkyně na důsledky plynoucí ze zákona č. 30/2000 Sb. s tím, že byla oprávněna podat dovolání již v delší dovolací lhůtě, stanovené zmíněnou novelou o.s.ř.
Vyjádření k dovoláním nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\").
Podle §236 odst. 1 věty první o.s.ř. lze dovoláním napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval v druhém stupni. Podle §240 odst. 2 věty první o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout.
Z uvedených ustanovení tak vcelku přehledně vyplývá závěr, že dovolání druhé žalobkyně podané k poštovní přepravě dne 18. 5. 2001, bylo podáno po uplynutí shora uvedené zákonné lhůty. Z hlediska vymezení předmětu řízení, které se vztahovala k vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí, která představuje samostatný předmět řízení s důsledky samostatného postavení obou žalobkyň, bylo třeba totiž dovolání druhé žalobkyně posuzovat samostatně, z hlediska jejího postavení, které nelze podřadit pod pojem nerozlučných společníků v řízení (§91 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. musel toto dovolání odmítnout, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v něm uvedených. O nákladech dovolacího řízení mezi druhou žalobkyní a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Druhá žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a prvnímu žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Ve vztahu k dovolání podaném první žalobkyní zjistil dovolací soud, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem. Přípustnost dovolání proti měnícímu zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolání obsahuje dostatečné vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený měnící zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se této žalobkyně a žalovaného P. fondu ČR v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst.1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání první žalobkyně nelze upřít opodstatnění.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
K povinnosti soudu, došlo-li v průběhu restitučního řízení ke změně v určení povinných osob, vyjádřil Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 346/98, (Sbírka nálezů a usnesení, č. 122, svazek č. 12) tento závěr: Podala-li žalobu o vydání věcí nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, oprávněná osoba, která podala u právnické osoby (organizace, orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení na straně žalovaného postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. Odlišný závěr odvolacího soudu o prekluzi nároku v projednávané věci označil Ústavní soud v tomto nálezu za závěr odporující zásadám logiky.
V usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 171/97, (Sbírka. nálezů a usnesení, č. 21, svazek 13) byl vysloven tento závěr: Nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 164/1994 Sb. umožnil uplatnit nárok na restituci majetku jen oněm osobám, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, resp. v následující šestiměsíční lhůtě, sice byly českými státními občany, kterým však právě tehdejší podmínka trvalého pobytu na území České republiky znemožnila své nároky účinně uplatnit. Tímto nálezem byla otevřena dostatečná lhůta pro uplatnění nároků pouze těchto osob. Těm osobám, které již v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy k 1. 4.1991, a ve lhůtě k uplatnění jejich nároků, která činila šest měsíců ode dne účinnosti zákona, byly občany ČSFR (ČR), nesplňovaly však podmínku trvalého pobytu na jejím území, uplatnit své nároky v nové lhůtě šesti měsíců ode dne vykonatelnosti nálezu, t.j. od 1. 11. 1994.
K otázce pasívní legitimace povinné osoby uvedl Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 177/95 (Sbírka nálezů a usnesení, č. 115, svazek 6): Z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, lze učinit pouze jediný závěr, totiž že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží - stát nebo jinou právnickou osobu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr, podle něhož podala-li žalobu o vydání věci neb o žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci (§5 odst. 1 tohoto zákona), a to u té právnické osoby, o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem soudního řízení na straně žalovaného postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě vad či k doplnění žalobního návrhu nebo k jinému odstranění jeho nedostatků.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl vysloven právní závěr: jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (§5 odst. 1 zákona).
Z obsahu spisu se jinak nabízí závěr, podle něhož první žalovaná uplatnila svůj nárok na vydání nemovitosti výzvou ze dne 15. 3. 1995 adresovanou P. fondu ČR, okresnímu pracovišti Z.. Okolnost doručení výzvy, ovšem bez uvedení konkrétního dne, kdy se tak mělo stát, se naznačuje z odpovědi P. fondu, územního pracoviště Z., obsažené v dopise ze dne 25. 5. 1995, jímž je první žalovaná vyzývána k předložení potřebných dokladů.
S přihlédnutím k tomu, co bylo výše uvedeno, nelze dospět k spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z přípustnosti dovolání v této věci, bylo možno považovat za správné. Dovolatelce nelze upřít, že vyvinula náležitou míru pečlivosti při opatřování si podkladů potřebných k rozhodnutí o tom, na kterou organizaci (právnickou osobu či orgán) se má obrátit se svou výzvou k vydání nemovitosti a proti níž, po marném uplynutí lhůty k uzavření smlouvy, má podat žalobu u příslušného soudu. Důsledky plynoucí z měnících se údajů v katastru nemovitostí, které odvolací soud hodnotil výše uvedeným způsobem jako absenci včasné výzvy u příslušné povinné osoby a nedostatek pasívní legitimace na straně subjektů označených v žalobě, měly dojít v průběhu tohoto restitučního řízení výrazu postupem podle §43 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. Na újmu řádného uplatnění nároku tak nemohlo být ani uplatnění výzvy u osoby, o níž se oprávněná osoba (první žalobkyně) důvodně domnívala, že je subjektem, který drží věc podléhající vydání.
Uvedené skutečnosti odůvodňují závěr o prokázání dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jakož i zjištění vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek napaden dovoláním a podle §243b odst. 2 o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Protože vada řízení podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. zatěžuje rovněž řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně, a sice v poměru mezi první žalobkyní a prvním žalovaným, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu rovněž i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení mezi první žalobkyní a prvním žalovaným rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( §243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. července 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu