ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1164.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1164/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) P. M., a B) D. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované H. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 218/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2001, č.j. 18 Co 507/2000-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 16. 1. 1998 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali se žalobci uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat rodinný dům blíže popsaný v petitu. Tvrdili, že jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky této nemovitosti, kterou žalovaná užívá bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 4. 2000, č.j. 18 C 218/99-61, žalobě vyhověl v plném rozsahu. Vyšel ze zjištění, že žalobci se stali podle usnesení Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. D 1468/96 dědici po zůstavitelce R. M., roz. P., která zemřela dne ... Žalobci jsou nyní zapsáni v katastru nemovitostí jako rovnodílní vlastníci předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně dále vyšel z obsahu soudních spisů týkajících se dříve proběhnuvších sporů, zejména pak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 28. dubna 1980, sp. zn. 28 C 304/86, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 1992, č.j. 18 Co 271/92-219, podle něhož darovací smlouva ze dne 28. 4. 1980 a kupní smlouva ze dne 6. 11. 1980, obě týkající se převodu sporné nemovitosti uzavřené mezi A. R. a H. V. byly prohlášeny za neplatné.
Při těchto zjištěních dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalobcům zdařil důkaz o jejich vlastnictví k předmětu vyklizení, žalovaná pak neprokázala žádný právní důvod k užívání předmětné nemovitosti. Podle soudu prvního stupně nemohla žalovaná nabýt nemovitosti ani vydržením ve smyslu §134 o.z., neboť od počátku věděla, že způsob nabytí vlastnictví nemovitosti je zpochybněn a vede se o tom soudní řízení. Pokud žalovaná namítala, že nemovitost zhodnotila, jde o jiný nárok žalované, který může proti žalobcům uplatnit. Za použití ustanovení §126 o.z. uložil žalované povinnost nemovitost vyklidit a lhůtu k vyklizení stanovil v trvání dvou měsíců od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2001, č.j. 18 Co 507/2000-129, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, doplnil je zjištěními z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 10 C 310/82 tak, že zjistil, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne 16. 12. 1985, č.j. 10 C 315/81-106, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 1986, č.j. 16 Co 304/86, bylo zjištěno, že závěť sepsaná dne 3. 4. 1980 zůstavitelkou A. R., podle níž je dědičkou určena žalovaná, je neplatná. Uvedená věc probíhala mezi žalobkyní R. M. a H. V., jako žalovanou. Z obsahu uvedeného spisu jinak odvolací soud učinil dále zjištění z výpovědi žalované v této věci, že v době, kdy se do předmětného domu stěhovala, trvalo její manželství, s manželem do té doby bydlela v garsoniéře v obvodu P., přičemž její manžel zemřel v roce 1981. Z doplnění řízení zjistil rovněž odvolací soud, že příjmy žalované z její podnikatelské činnosti činily v roce 1999 částku 1,306.934 Kč a výdaje 1,288,443.10 Kč.
Odvolací soud se poté ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby na vyklizení. Dospěl k závěru, že v této věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo namístě za použití §3 odst. 1 o.z. vázat vyklizení žalované na zajištění náhradního bytu. V tomto směru odvolací soud zdůraznil, že do doby nastěhování se do nemovitosti uspokojovala žalovaná svou bytovou potřebu ve vlastním bytě, v němž evidentně její manžel zůstal bydlet. Jaký byl další osud tohoto bytu, nebylo předmětem tohoto řízení. Nemovitost užívala po dobu dvaceti let zcela zdarma. Doložené příjmy z podnikání nesvědčí pro závěr o neuspokojivých sociálních poměrech žalované. Příčilo by se dobrým mravům, kdyby postavení žalované mělo být řešeno na úkor žalobců, kteří se ochrany svého vlastnického práva domáhají již patnáct let.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Podle dovolatelky trpěla již dřívější soudní řízení řadou vad, pro která nemůže dovolatelka souhlasit s obsahem v nich vydaných rozhodnutí. Nesouhlasila s právními závěry odvolacího soudu nesoucími se k její sociální situaci a namítala nesprávnost skutkových zjištění, o která odvolací soud své rozhodnutí opřel. Poukazovala na rozsah nákladů, které investovala do údržby a zhodnocení sporné nemovitosti. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\").
Podle §236 ost. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu spisu se nenabízí závěr - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudu s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu. Konečně z obsahu spisu neplyne, že by odvolací soud vyslovil sám přípustnost dovolání v této věci postupem podle §239 odst. 1 o.s..ř, aniž dovolatelka využila možnosti navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného tak vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Na tomto závěru nemění nic ani okolnost, že v den konání odvolacího jednání vznesla žalovaná námitku podjatosti předsedkyně senátu 18 Co JUDr. E. K. s odůvodněním, že tato již dne 19. 8. 1992 rozhodovala o odvolání žalované v jiné věci, t.j. ve věci neplatnosti právního úkonu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Co 271/92. Toto řízení pak bylo podkladem pro další rozhodování o sporu. V souladu s ustanovením §14 o.s.ř. tedy vznesla žalovaná námitku podjatosti s tím, že lze s úspěchem dovodit, že vzhledem k předchozímu rozhodnutí má již soudkyně vytvořen právní názor tak, že je zde důvod pochybovat o její nepodjatosti. Žalovaná proto navrhla, aby soud řízení přerušil do doby, než bude o její námitce rozhodnuto, a z tohoto důvodu se omluvila z nařízeného odvolacího jednání.
Odvolací soud posoudil vznesenou námitku podjatosti, a to podle §15b odst. 1 a 2 o.s.ř. ve znění platném od 1. 1. 2001. Dospěl k závěru, že námitka byla vznesena před jednáním, při němž bylo rozhodnuto, přičemž jde o námitku zcela nedůvodnou. Podle §24 odst. 4 o.s.ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívající v postupu soudce nebo přísedícího v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Takové okolnosti nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, protože v uvedené činnosti se projevuje samotný výkon soudnictví. Odvolací soud proto v řízení pokračoval, omluvu žalované neakceptoval a věc podle §101 odst. 3 o.s.ř. projednal v nepřítomnosti žalované.
Podle části dvanácté (přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I - Přechodná ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změně občanský soudní řád, bodu 1. platí obecně, že není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle bodu 5. těchže přechodných ustanovení o návrzích na vyloučení soudců, zapisovatelů a jiných zaměstnanců soudu, znalců, tlumočníků nebo notářů z úkonů soudního komisaře podaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se rozhodne podle dosavadních právních předpisů, totéž platí, byla-li věc přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona bez návrhu předložena nadřízenému soudu k rozhodnutí o vyloučení soudců. Zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001.
Z uvedených ustanovení je zřejmé, že přechodná ustanovení k části první (hlava I) zákona č. 30/2000 Sb. upravují použitelnost dřívějších a nově platných předpisů v závislosti na taxativním výčtu úkonů a druhů řízení, jak jsou tyto uvedeny v bodech 1 až 29., tedy relativně samostatně, bez toho, že by bylo možno výkladem účinky nového předpisu aplikovat v těch případech, kde přechodná ustanovení ukládají použitelnost dosavadních předpisů. O takový případ jde v případě dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů podle bodu 17. Dosah tohoto ustanovení zahrnuje zřejmě zejména posuzování přípustnosti a vymezení dovolacích důvodů, jakož i způsobu rozhodování dovolacího soudu podle dřívějších ustanovení §236 až §243d o.s.ř. Proti tomu posuzování procesního úkonu, jímž byla v této věci vznesená námitka podjatosti předsedkyně odvolacího senátu, se již z důsledků ustanovení bodu 5. přechodných ustanovení vymyká, když úkon byl uplatněn už za účinnosti nových předpisů, tedy po datu 1. 1. 2001.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý,v.r.
předseda senátu