ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1189.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1189/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. L. G., a 2. L. G., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 14.3.2001, sp.zn. 19 Co 291/99, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 33 C 156/92 (žalobců l. L. G., 2. L. G. a 3. J. S., proti žalované S. n. m. B., státnímu podniku (v likvidaci), o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu dne 31.3.1992, se původní žalobkyně H. G. domáhala, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 83 v B., v N. ul. č. 29 s pozemkem parc. č. 462 (o výměře 294 m2). V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastnicí těchto nemovitostí byla H. H. (která zemřela 28.4.1972), jejíž neteří byla původní žalobkyně H. G.. V žalobě byl uplatněn názor, že uvedené nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když ustanovení vyhlášky č. 303/1952 Úředního listu tu nemohlo být po právu uplatněno vzhledem k ustanovení §2 odst. 2 písm. b/ této vyhlášky.
Žalovaný podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že původní žalobkyně H. G. podala sice výzvu k vydání nemovitostí, ale pak již nevyvinula jakoukoli další součinnost směřující k uzavření dohody o vydání nemovitostí, zejména neprokázala své tvrzení o tom, že nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu, zatím co podle názoru žalovaného šlo o konfiskaci nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb., když původní majitelka nemovitostí byla německé národnosti. Žalovaný byl i toho názoru, že dům čp. 83 v B. ztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter, takže jej nelze vydat podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně vyslechl původní žalobkyni H. G., jako účastnici řízení, provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví, seznámil se s obsahem spisu sp.zn. 3 D 328/72 bývalého Státního notářství B. o dědictví po zůstavitelce H. H. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Městského soudu v Brně z 25.11.1999, čj. 33 C156/92-12, byla žaloba v této právní věci zamítnuta; bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; státu nebyla přiznána náhrada zálohovaných nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně vycházel tento soud ze závěru, že v daném případě došlo k přechodu vlastnického práva z původní majitelky H. H. na stát podle dekretu č. 108/1945 Sb., a to ke dni účinnosti tohoto dekretu k 25.10.1945. Účinnost konfiskace nebyla vázána na provedení výmazu vlastnického práva původní majitelky v pozemkových knihách. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že tu v daném případě došlo k přechodu nemovitostí na stát před rozhodným obdobím, které má na zřeteli ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Proto byla žaloba původní žalobkyně H. G. zamítnuta. Výroky o nákladech řízení byly odůvodněny poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání podanému ještě původní žalobkyní H. G. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 29.5.1996, sp.zn. 15 Co 92/94, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení před ním nebylo plně prokázáno, zda se na majetek původní vlastnice H. H. vztahovala ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb.
V dalším průběhu řízení jednal soud prvního stupně s dědici po původní žalobkyni H. G. (která zemřela 5.7.1995) - s L. G., manželem zůstavitelky, s J. S., dcerou zůstavitelky a s L. G., synem uvedené zůstavitelky. Žalobce L. G. byl vyslechnut v řízení jako účastník řízení. V řízení byl dále vyslechnut svědek H. V. a byl konstatován obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Městského soudu v Brně z 15.3.1999, čj. 33 C 156/92-124, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalované S. n. m. B. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; také státu nebyla přiznána náhrada zálohovaných nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku uvedl soud prvního stupně, že dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro vyhovění návrhu poukazujícího na ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., když tento zákon se vztahuje na zmírnění následků majetkových křivd vzniklých v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, zatím co v daném případě došlo k přechodu nemovitostí na stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. ke dni 30.10.1945, tedy před rozhodným obdobím podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn ustanovením §142 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 14.3.2001, sp.zn. 19 Co 291/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadeném rozsudku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zdůrazňoval, že nemovitosti uváděné v žalobě žalobců byly konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb., a to na základě výměru bývalého Národního výboru z. h. m. B. z 23.12.1946, čj. 269234/46, který nabyl právní moci dne 23.1.1947, takže je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že k přechodu majetku z původní majitelky H. H. na stát tu došlo před 25.2.1948, tedy mimo rozhodné období, jež má na zřeteli ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Byl proto rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Výrok o nákladech odvolacího řízení odpovídal, podle názoru odvolacího soudu, tomu, že žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 29.5.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 13.6.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání odůvodňovali dovolatelé tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali zejména to, že původní majitelce nemovitostí H. H. bylo vydáno potvrzení ředitele Národní bezpečnosti v B. z 24.10.1945, podle něhož na H. H. se zatím nevztahovala platnost nařízení o Němcích, a že dne 19.8.1946 jí bylo vydáno osvědčení o tom, že podala žádost o zachování československého státního občanství podle ustanovení §2 dekretu č. 33/1945 Sb. a že je třeba ji až do vyřízení žádosti považovat za československou státní občanku. Dovolatelé dovozovali, že takto byla H. H. vyňata z opatření proti Němcům a že tedy její majetek nepodléhal zabavení. Dovolatel poukazoval na to, že ještě 18.12.1949 bývalý Krajský národní výbor v B. rozhodoval o žádosti H. H. o zachování čs. státního občanství, což byl tedy pod 25.2.1948, a až do vyřízení její žádosti nemohl být, podle názoru dovolatelů, platně vydán konfiskační výměr; osvědčení o vrácení státního občanství bylo H. H. vydáno 13.11.1950. Žádost o zachování čs. státního občanství H. H. nebyla vyřízena v období před 25.2.1948, v němž by nepochybně došlo ke zrušení i konfiskačního výměru; po 25.2.1948 se však nepromítlo rozhodnutí o zachování státního občanství v přehodnocení konfiskačního výměru, a to vzhledem k politické situaci v tomto období, v níž bylo postupováno v rozporu se zásadami demokratické společnosti, takže H. H. vznikla takto v rozhodném období majetková křivda ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě ze 14.3.2001, sp.zn. 19 Co 291/99 Krajského soudu v Brně, bylo také výslovně poukázáno (na str. 2 odůvodnění tohoto rozsudku) na to, že řízení u odvolacího soudu bylo ve smyslu ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. provedeno podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním, pokud to zákon připouštěl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, anebo byl-li potvrzen rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž dřívější rozhodnutí zrušil.
O žádný z uvedených případů přípustnosti dovolání v daném případě nešlo; nedošlo také k vyslovení přípustnosti dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a také nešlo o případ nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), neboť takový návrh ze strany žalobců nebyl obsažen ani v jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jež bylo jimi sepsáno 4.5.1999, ani z jejich přednesů a vyjádření při odvolacím jednání dne 14.3.2001 (viz čl. 135 spisu Městského soudu v Brně, sp.zn. 33 C 156/92).
Z obsahu dovolání dovolatelů, ani z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp.zn. 33 C 156/92, pak nevyplývaly okolnosti, jež by zakládaly důvody přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nebylo tedy možné posoudit dovolání dovolatelů jako dovolání přípustné. Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).
V Brně dne 26. července 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu