ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1273.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1273/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání F. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 23. 1. 2001, sp. zn. 1 Co 261/20000, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 47/98 / žalobců 1. F. H., zastoupeného advokátem, a 2. S. K., jíž byla v řízení ustanovena opatrovnice B. Z., proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad štolou č. 3, o ochraně osobnosti /, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou /v průběhu řízení upravovanou/, aby žalovanému státu - Ministerstvu vnitra ČR bylo uloženo, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku byla jím uveřejněna v denících P. a B. omluva /v žalobci navrženém znění/ za údaj sdělený sdělovacím prostředkům o úspěšném zásahu z 9. 12. 1995 Policie ČR, provedeném speciální zásahovou jednotkou proti F. H., podezřelému ze závažné trestné činnosti, o níž však v dalším průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že k žádné takové činnosti nedošlo; při zákroku, provázeném i střelbou a vážným zraněnim uvedeného F. H. došlo také ke způsobení zranění, stresu a psychické újmě u žalobců F. H. a S. K. jako členů rodiny /syna a družky/ F. H. Dále se žalobci domáhali, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jim každému z nich 10 milionů Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo zdůrazněno, že trestní stíhání F. H. pro podezření z trestného činu pokusu vraždy bylo zastaveno dne 9. 5. 1996 a trestní stíhání F. H. pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění bylo zastaveno dne 11. 3. 1997, takže údaj poskytnutý Policií ČR sdělovacím prostředkům ohledně zásahu z 9. 12. 1995 nebyl pravdivý.
Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo vnitra ČR zamítnutí žaloby; zásah zásahové jednotky Policie ČR byl totiž oprávněný, jak to bylo konstatováno i orgány činnými v trestním řízení / jak to vyplývá z usnesení Krajského úřadu vyšetřování v sp.zn. ČVS:KVV-46/10-96/. Nešlo tu o neoprávněný zásah do práva žalobců na ochranu osobnosti. Tvrzení o vážném zásahu do soukromé sféry psychiky žalobců i o vážném narušení jejich soukromí je podle názoru žalovaného neprůkazné. V poskytnutých údajích o zásahu z 9. 12. 1995 Policie ČR nebylo zveřejněno plné jméno a příjmení F. H. s označením za pachatele trestné činnosti; nebyla také zveřejněna jména a příjmení žalobců F. H. a S. K.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce F. H. jako účastníka řízení, seznámil se s obsahem spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 4/98 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze z 10. 4. 2000, čj. 36 C 47/98-56, byla žaloba žalobců zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku vycházel soud ze závěrů pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze z 29. 2. 2000, sp. zn. 1 Co 71/99, k nimž dospěl uvedený soud v řízení o žalobě F. H. proti České republice - Ministerstvu vnitra ČR o ochranu osobnosti, vedeném v právní věci sp. zn. 36 C 4/98 Krajského soudu v Praze, že totiž dne 9. 12. 1995 při činnosti zásahové jednotky Policie České republiky v Ch., okres B. /na pozemku a v chatě F. H./ nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti F. H. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že tu nemohlo dojít ani k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců F. H. a S. K., který tito žalobci vážou na porušení povinností zásahové jednotky a dalších příslušníků Policie ČR při zásahu dne 9. 12. 1995; soud prvního stupně poukazoval také na to, že se žalobcům nepodařilo ani žádnými jinými důkazy doložit, že došlo k neoprávněnému zásahu do jejich práva na ochranu osobnosti. Byla proto žaloba žalobců zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn tím, že ze strany žalované došlo ke vzdání náhrady nákladů řízení.
O odvolání žalobce F. H. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní sodu v Praze rozsudkem z 23. 1. 2001, sp.zn. 1 Co 261/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v tom znění, že se zamítá žaloba, aby žalovaný stát - Ministerstvo vnitra ČR zaslalo žalobci F. H. písemnou omluvu ve znění navrženém tímto žalobcem v jeho podání z 22. 1. 2001. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především poukazoval na to, že žalobce F. H. v průběhu řízení změnil svůj žalobní návrh a tuto změnu odvolací soud připustil svým usnesením z 23. 1. 2001. Dále pak poukazoval odvolací soud na to, že ve vztahu k žalobkyni S. K. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen ve smyslu ustanovení §206 odst. 2 občanského soudního řádu.
Odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně byl toho názoru, že odvozuje-li žalobce F. H. neoprávněný zásah do svých osobnostních práv od jednání Policie ČR vůči F. H. -otci žalobce F. H., přičemž Vrchní soud v Praze svým rozsudkem z 29. 2. 2000, sp. zn. 1 Co 71/99 / vydaným v právní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 4/98 / dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv F. H. nedošlo, nedošlo pak ani k neoprávněnému zásahu do práva žalobce F. H. a nešlo tu tedy o neoprávněný zásah do osobnostního práva tohoto žalobce. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně /napadený odvoláním žalobce F. H. / odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jen s úpravou odpovídající změně žalobního návrhu žalobce F. H., obsažené v jeho podání soudu z 22. 1. 20001. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce F. H. v řízení zastupoval, dne 28. 2. 2001 a dovolání bylo podáno na poště k doručení dovolání dovolacímu soudu dne 29. 3. 2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění zákona č. 30/2000 Sb./.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. K odůvodnění svého dovolání dovolatel poukazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Dovolatel nepokládal za správný postup odvolacího soudu / jakož i soudu prvního stupně / v řízení, když v podstatě nebylo prováděno dokazování a oba uvedené soudy se spokojily se závěry obsaženými v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 71/99, vydaném v právní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 4/98. Nevypořádaly se tedy soudy obou stupňů se všemi provedenými důkazy a s důkazními návrhy, které byla před nimi žalobci vzneseny. To se týkalo zejména provedení důkazu videozáznamem rekonstrukce zásahu policie dne 9. 12. 1995 na pozemku a v chatě žalobcova otce F. H. ve Ch., okres B. Žalobce F. H. usiloval o to, aby členové zásahové jednotky byli v řízení slyšení jako svědci, aby tak bylo možné jim klást otázky a jejich odpovědi konfrontovat s uvedeným videozáznamem. Zatím byly výpovědi zásahové jednotky, učiněné v trestním řízení, ryze účelové, aby se totiž vyhnuli eventuálně možnému jejich trestnému stíhání. Dovolatel v této souvislosti zdůrazňoval, že pochybení Policie ČR spočívá v tom, že vstoupila na pozemek F. H. bez předchozího souhlasu soudu nebo státního zástupce, když věc již nenesla nebezpečí z prodlení; policie tedy svým postupem vybočila z respektování nedotknutelnosti obydlí a z mezí požadavků kladených na ni ustanoveními zákona o Policii ČR / zejména nebyli policisté při zásahu označeni identifikačním číslem a také příslušnost policii neprokázali zákonem stanoveným způsobem /. Podle názoru dovolatele byli při zásahu Policie ČR dne 9. 12. 1995 porušeny právní předpisy vnitrostátní, jakož i ustanovení mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána / např. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod/. Při správném právním posouzení věci nemohly soudy v daném případě dospět k závěru o nedůvodnosti podané žaloby.
Ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 23. 1. 2001, sp.zn. 1 Co 261/2000 Vrchního soudu v Praze poukazoval dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu s tím, že v daném případě odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně aplikovaly ustanovení hmotného práva.
Bylo tedy třeba především posoudit, zda je tu dána přípustnost dovolání proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, vydanému již po účinnosti zákona č. 30/2000 Sb./ tj. po 1. 1. 2001/, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád, přičemž z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu a z ustanovení v něm citovaných nevyplývalo, že by v odvolacím řízení při posuzování podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně hodnotil odvolací soud důvodnost odvolání jmenovitě podle ustanovení občanského soudního řádu v jejich znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. / srov. k tomu bod 17 hlavy první přechodných ustanovení v dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb./.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu /ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb./ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně / přičemž nejde o rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí pro vázanost právním názorem odvolacího soudu, jenž dřívější rozhodnutí zrušil/, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má pak podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu po právní stránce zásadní význam, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud důvodnost odvolání žalobce F. H. posuzoval z toho hlediska, zda soud prvního stupně posoudil tuto právní věc podle ustanovení těch právních předpisů, která se projednávané věci týkala, tj. zejména ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku, a zda soud prvního stupně zhodnotil v řízení provedené důkazy ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu, aby tak bylo možné mít za to, že toto rozhodnutí bylo věcně správné / §219 občanského soudního řádu/. Odvolací soud při hodnocení v řízení provedených důkazů vycházel v podstatě z týchž závěrů jako osud prvního stupně. Výtky dovolatele tedy směřovaly proti hodnocení dokazů odvolacím soudem, zejména pokud vycházel ze závěrů pravomocného rozhodnutí téhož soudu, vydaného v právní věci sp. zn. 36 C 4/98 Krajského soudu v Praze.
Tvrzení o nesprávném hodnocení důkazů soudem, které soudu náleží podle ustanovení §132 občanského soudního řádu /zakotvujícího zásahu tzv. volného hodnocení důkazů soudem / však nejsou a nebyla v občanském soudním řádu upravena jako dovolací důvod proti rozhodnutí odvolacího soudu /jak to bylo již dříve vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Nešlo tu tedy o řešení právní otázky, která by dosud nebyla v judikatuře soudů / zejména dovolacího soudu / vyřešena nebo by byla soudy rozhodována rozdílně, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Přitom aplikace a výklady ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku ohledně neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti nebyly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny v rozporu se slovním zněním a obsahem citovaných hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku /srov. k tomu např. výklad v rozhodnutí uveřejněném pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž \"uveřejnění jen nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby zakládá neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti\"/.
Nebylo tedy možné dospět v daném případě přesvědčivě k závěru, že je tu dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, tj. že by tu byl splněn zákonný předpoklad, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam / ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu/.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatele, jež nebylo shledáno přípustným, podle ustanovení §243c odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/20001 Sb./.
V Brně dne 26. července 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu