ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1930.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1930/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání žalobkyně M. F., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2000, sp. zn. 8 Co 942/2000 (v právní věci žalobkyně M. F., zast. advokátem, proti žalovanému ČR - Okresnímu úřadu v J. H., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 5 C 705/99) takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 8. února 2000 pod č.j. 5 C 705/99 - 15 zamítl návrh, aby bylo určeno, že vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí byl ku dni svého úmrtí právní předchůdce žalobkyně.
Protože jde o žalobu podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, musel se soud předně zabývat tím, zda je dán naléhavý právní zájem na určení, jehož se navrhovatelka domáhá. Pro vymezení naléhavosti právního zájmu platí zásada, že nelze žalovat na určení tam, kde lze žalovat na plnění. Žalobou sui generis na plnění byla podle přesvědčení soudu žaloba podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, kterou také žalobkyně po nabytí účinnosti tohoto zákona dne 15. 11. 1991 podala. K tomu je třeba poznamenat, že soud neuplatnil zásadu věci rozsouzené, neboť je nyní žalováno z jiného důvodu než v řízení o restitučním nároku. V existenci rozhodnutí o žalobě na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání těchže nemovitostí však soud I. instance spatřuje nedostatek naléhavého právního zájmu na předmětném určení.
K odvolání žalobkyně se věcí zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 25. května 2000 napadené rozhodnutí potvrdil, protože stejně jako soud I. instance neshledal naplnění předpokladů pro určovací žalobu dle §80 písm. c) o.s.ř. pro absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Vzhledem ke konkurenci restitučních předpisů a obecného předpisu je nutné v každém konkrétním případě zkoumat okolnosti toho kterého restitučního případu včetně uplatněného restitučního důvodu. V dané věci je třeba zdůraznit, že žalobkyně v uzavřeném restitučním řízení uplatnila svůj nárok na vydání týchž nemovitostí dle zák. č. 87/1991 Sb. s tím, že jako restituční důvod uplatnila jak důvod dle §6 odst. 1 písm. d) cit. zákona, tj. přechod věci na stát smlouvou o darování nemovitosti uzavřenou dárcem v tísni, tak i dle §6 odst. 2 téhož zákona, tj. převzetí věci státem bez právního důvodu. Jestliže se nyní žalobkyně domáhá určení, že její právní předchůdce byl ke dni smrti vlastníkem předmětných nemovitostí s odůvodněním, že nebyly předmětem darovací smlouvy ze dne 14. 1. 1963, ale stát je převzal bez právního důvodu, pak jde o stejný důvod, jaký byl již uplatněn v předcházejícím řízení a o tomto nároku bylo rozhodnuto. Soudu v tomto řízení nepřísluší přezkoumávat správnost rozhodnutí v předcházejícím řízení vydaných a ani zkoumat, zda v nich byly vyčerpány všechny důvody uplatněné žalobkyní. Podstatné je dle názoru odvolacího soudu pouze to, že žalobkyně převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu v předcházejícím řízení uplatnila, o tomto jejím nároku bylo rozhodnuto, a tím se žalobkyni bere existence jejího naléhavého právního zájmu na této určovací žalobě, neboť dovozuje-li žalobkyně z týchž skutkových tvrzení dva odlišné nároky, jeden podle občanského zákoníku a druhý podle restitučního zákona, má přednost ten právní předpis, který je speciální, tj. restituční zákon. Připuštění existence naléhavého právního zájmu žalobkyně v daném případě na určovací žalobě by dle názoru odvolacího soudu vedlo v podstatě k obcházení restitučního zákona. Přitom se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že nejde o věc rozsouzenou, a to i proto, že na straně žalovaného nejde o subjekt totožný s předcházejícím řízením. Návrh žalobkyně na připuštění dovolání bez konkretizace otázky zásadního právního významu odvolací soud zamítl s tím, že bude na dovolacím soudu, zda dovolání bude připuštěno či nikoliv.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně včas dovolání, přičemž za otázku po právní stránce zásadního významu považuje to, zda připuštění existence naléhavého právního zájmu v žalobě na určení by vedlo k obcházení restitučního zákona. Podle dovolatelky se podobnou otázkou zabýval pouze Ústavní soud nálezem IV. ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998, kterým je však řešena situace reivindikační žaloby, když předtím nedošlo k žádnému řízení podle restitučních předpisů. Pokud odvolací soud ve svém rozsudku uvádí, že dovolatelka nárok na vydání nemovitostí z důvodu převzetí státem bez právního důvodu (tj. §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.) již uplatnila v řízení vedeném pod sp. zn. 6C 687/1991, je k tomu namítáno, že tímto restitučním důvodem se soud zabýval pouze okrajově, a to v usnesení ze dne 15. 1. 1993. Zde uvedený názor soudu se už pak nepromítá do žádného rozhodnutí ani výroku, dovolatelka tedy má za to, že o tomto nároku rozhodnuto není. Z této absence rozhodnutí o restitučním důvodu dle §6 odst. 2 cit., zákona dovolatelka vyvozuje oprávněnost jejího právního zájmu na nyní požadovaném určení. Na věci nic nezměnilo ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 371/97 ze dne 5. 3. 1998, kterým byla pouze konstatována nepřípustnost dovolání v předcházejícím restitučním sporu. Závěrem dovolatelka opětovně poukazuje na nález Ústavního soudu IV. ÚS 403/98, i když si je vědoma, že nejde o rozhodnutí které by šlo beze zbytku použít v jejím případě.
Dovolací soud je při své činnosti vázán rozsahem dovolacího návrhu a uplatněnými dovolacími důvody (§242 o.s.ř.).
Dovolací soud musel především řešit otázku přípustnosti dovolání, když tento opravný prostředek žalobkyně směřoval proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je totiž dovolání nepřípustné (arg. opaku ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Žalobkyně sice podala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, avšak odvolací soud návrhu nevyhověl ( §239 o.s.ř. )
Bylo proto nutno se zřetelem k ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. posoudit tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu. V daném případě, kdy dovolatelka za otázku po právní stránce zásadního významu považuje to, zda připuštění existence naléhavého právního zájmu v žalobě na určení by vedlo k obcházení restitučního zákona, bylo dovolacím soudem - vzhledem k absenci judikatury, která by tuto problematiku upravovala - dovolání připuštěno (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. c/,d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Restituční legislativa je výrazem zákonodárcovy vůle přispět ke zmírnění rozsáhlých křivd k nimž došlo v rozhodném období, tedy v letech 1948 - 1989. Tyto předpisy, včetně zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., ovšem nevycházely z pojetí prohlášení neplatnosti rozhodnutí, aktů a úkonů určitého druhu, nýbrž obsahují speciální postup, který je od účinnosti tohoto zákona při uplatňování příslušného nároku nutno použít. Pokud se tedy dovolatelka domáhá určení, že její právní předchůdce byl ke dni smrti vlastníkem nemovitosti s odůvodněním, že je stát převzal bez právního důvodu, pak jde o situaci, kterou je nutno subsumovat pod ustanovení §6 odst. 2 ve spojitosti s §3 odst. 4 písm. a) citovaného zákona. Za situace, kdy již byl takto koncipovaný žalobní návrh podán a nároku nebylo vyhověno, je - jak správně dovodil odvolací soud - úsilí o výše zmíněné určení možno označit za snahu vyhnout se dopadu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší soud ČR nadto není oprávněn přezkoumávat výsledky již pravomocně skončeného restitučního řízení. Pokud se týká dovolatelkou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 403/98, ten se dotýká zvláštní kategorie případů, zde nesprávným výkladem a uplatňováním ustanovení §253 odst. 2 o.s.ř. zmíněného již záhy ( s účinností k 1.1.1992) zákonodárným orgánem svobodného státu ( zák. č. 509/1991 Sb.) Nález Ústavního soudu řešil reparaci nezákonných majetkových důkazů.
V dalším dovolací soudu poukazuje na závěry rozhodnutí odvolacího soudu, s nimiž se ztotožňuje.
Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalobkyně zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním výdaje nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová