ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1999.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1999/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) P. K., zastoupenému advokátem a 2) Bytovému družstvu, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 120/2000 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 30. 3. 2001, zp. zn. 19 C 120/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2001, č. j. 19 Co 292/2001- 61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 30. 5. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že smlouva o převodu družstevní jednotky blíže popsaná v petitu žaloby je neplatná. Tvrdila, že její manželství se žalovaným, uzavřené dne 10. 7. 1987, bylo pravomocně rozvedeno dne 13. 9. 1996. Po rozvodu manželství nedošlo k vypořádání společného jmění manželů. Za trvání manželství žalobkyně a prvý žalovaný společně obývali byt na adrese P. Užívání předmětného bytu bylo spojeno s členstvím druhého žalovaného v družstvu. Dne 22. 12. 1998 uzavřel první žalovaný s druhým žalovaným ve smyslu §24 zákona č. 42/1992 Sb. a zákona č. 72/1994 Sb. smlouvu o převodu družstevní jednotky do vlastnictví člena družstva. Předmětná smlouva byla vložena do katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. s právními účinky vkladu ke dni 29. 12. 1998. Prvý žalovaný získal předmětný byt po smrti své tety v roce 1986, která jej získala jako členka Lidového bytového družstva P. (dále jen LBD). S ohledem na úmrtí příbuzné prvého žalovaného došlo pouze k přechodu nájemního práva k předmětnému bytu, nikoli ke vzniku členství. Členství v LBD vzniklo prvému žalovanému až 20. 3. 1987 na základě samostatně podané přihlášky prvním žalovaným. Uzavřením manželství žalobkyně a prvého žalovaného dne 10. 7. 1987 vzniklo právo společného užívání předmětného bytu manžely. Za trvání manželství došlo k 1. 1. 1992 podle zákona č. 509/1991 Sb. ke změně práva společného užívání bytu na společný nájem bytu manžely. Prvý žalovaný nebyl jediným členem družstva, neboť předmětný byt byl ve společném nájmu žalobkyně a prvého žalovaného a nemohl být tudíž platně převeden pouze do vlastnictví jednoho z manželů.
Prvý žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, č.j. 19 C 120/2000-29 vyhověl žalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu družstevní jednotky, blíže popsané ve výroku rozsudku prvního stupně a současně rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že v dané věci je přípustná určovací žaloba podle §80 písm. c) o.s.ř. a v případě neplatnosti předmětné smlouvy by hodnota členského podílu v bytovém družstvu spadala do předmětu společného jmění manželů. Vyšel ze zjištění, že žalobkyni vzniklo uzavřením manželství s prvým žalovaným dne 10. 7. 1987 právo společného užívání bytu manžely podle §176 odst. 1 o.z. účinného do 31. 12. 1991. Toto právo se dnem 1. 1. 1992 transformovalo na právo společného nájmu podle §871 odst. 1 o.z. Fotokopií členského průkazu prvého žalovaného vzal soud prvního stupně za prokázané, že předmětný byt byl bytem LBD P. a prvý žalovaný byl přijat za člena za člena LBD P. dne 26. 3. 1987. Notářským zápisem NZ 89/93, NS 17/93 ze dne 23. 6. 1987 dále bylo prokázáno, že předchozí vlastník předmětného bytu LBD P. byl zrušen bez likvidace rozdělením na nově vzniklá družstva, mezi kterými byl i druhý žalovaný - Bytové družstvo. Ten jako subjekt práva vznikl založením dne 26. 5. 1993 a mezi jeho zakládající členy patřil i prvý žalovaný. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 17 C 99/96 bylo zjištěno, že manželství žalobkyně a prvého žalovaného bylo pravomocně rozvedeno dne 13. 9. 1996. Druhý žalovaný tedy vznikl za trvání manželství a oběma manželům příslušelo právo společného členství manželů v družstvu. V tomto směru vycházel soud prvního stupně z článku 4 Stanov druhého žalovaného. Jestliže oba manželé z daného členství byli oprávněni společně a nerozdílně, dospěl soud prvního stupně k závěru, že prvý žalovaný nemohl samostatně uzavřít dne 22. 12. 1998 předmětnou smlouvu podle §24 zákona č. 72/1974 Sb. a tudíž je neplatná. Podpůrně pak vyslovil, že předmětnou smlouvu lze považovat za absolutně neplatný právní úkon podle §39 o.z. též z důvodu, že kolaudace bytu, který byl předmětem převodu, byla provedena až 7. 1. 2000., tedy po uzavření předmětné smlouvy. Zde poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97.
K odvolaní prvého žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 8. 2001, č.j. 19 C 292/2001-61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení zamítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle §80 c) o.s.ř. Podle odvolacího soudu i po určovací žalobě by první žalovaný zůstal nadále zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu. Pokud jde o další spory (např. spor o vypořádání společného jmění manželů), je otázka posouzení platnosti smlouvy o převodu bytové jednotky pouze otázkou předběžnou. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala vznik společného členství v Lidové bytovém družstvu ani v družstvu nástupnickém. Odvolací soud dále uzavřel, že podle občanského zákoníku ve znění platném do 31.12. 1991 režim bytů ve vlastnictví lidových bytových družstev nebyl totožný s charakterem bytů stavebních bytových družstev. Přidělování těchto bytů (LBD) bylo v pravomoci národních výborů a jejich užívání nebylo vázáno na existenci členství v družstvu, ale pouze na rozhodnutí o přidělení bytu a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu podle §154 odst. 1 a §155 odst. 1 o.z. ve znění platném do 31. 12. 1991. Ani u bytů družstevních nevznikalo právo společného členství manželů v družstvu, pokud toto právo vzniklo jednomu z manželů před uzavřením manželství podle §175 odst. 2 o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Ohledně otázky překážky věci pravomocně rozhodnuté dovodil, že zde nebyla porušena zásada nepřípustnosti rozhodování o věci již rozhodnuté tím, že daná věc byla již projednána (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. 19 C 206/99), neboť nové řízení se netýkalo shodných osob. Dospěl k závěru, že námitka věci rozsouzené nemůže obstát, jelikož výše uvedený rozsudek byl zamítnut pro nedostatek pasívní legitimace za situace, kdy na straně žalované nebyl i druhý účastník smlouvy, jejíž platnost měla být určena.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, že v řízení neprokázala své členství v Lidovém bytovém družstvu P. ani členství v nástupnickém družstvu. Namítala rovněž nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy podle §80 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatelky při určení neplatnosti smlouvy by došlo ke zrušení vkladu práva do katastru nemovitostí a k anulování převodu bytu do vlastnictví prvního žalovaného. Dále poukazovala na skutečnost, že při převodu bytu do osobního vlastnictví jednoho z manželů, k němuž mají oba manželé nájemní právo a toto právo nebylo vypořádáno, nebyl vyžádán souhlas druhého z manželů. Tvrdila, že první žalovaný byl pouze zakládajícím členem jeho právního nástupce a to v době, kdy byl ženatý, takže právo společného členství svědčilo i žalobkyni. Namítala, že určením neplatnosti předmětné smlouvy by byl vytvořen pevný základ pro právní vztahy mezi účastníky a předešlo by se dlouhotrvajícím sporům. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.”). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/4). O takový případ v souzené věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci šlo v této věci v dovolacím řízení především o posouzení, zda z provedených důkazů lze dovodit závěr, zda žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu předmětného bytu do vlastnictví prvého žalovaného.
Podle §80 písm.c/ o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle §80 písm.c/ o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a - což je v dané věci zvláště významné - vůči komu žaloba o určení směřuje.
Jestliže je předmětem určení podle §80 písm. c/ o.s.ř. právní vztah vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze zákona č.265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č.210/1993 Sb. (dále zákona). Zápis ve smyslu záznamu podle §7 a §10 zákona (nyní §9 odst.1 písm.b/ ve znění zákona č.90/1996 Sb.), resp. podle §40 vyhlášky č.126/1993 Sb. (účinné v době rozhodování odvolacího soudu), totiž soudní výrok o návrhu na určení právního vztahu (vlastnictví) předpokládá (§10 odst.3 zákona).
Vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí (§1 odst.4, §11 zákona) se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení podle §10 odst.3, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení ve smyslu §10 odst.1 osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu (srov. cit. §9 odst.1 písm.b/ v platném znění), vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je tedy svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobami, v jejichž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí.
Reálné možnosti soudního výroku (o žalobě podle §80 písm.c/ o.s.ř.) ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu, lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, je závazný jen pro účastníky řízení (§159 odst.2 o.s.ř.).
Je-li žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník, má žalobce naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva, neboť takové rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí.
S přihlédnutím k výše uvedenému výkladu nelze přisvědčit závěrům odvolacího soudu v tom, že by žalobkyni nepříslušel naléhavý právní zájem na jí požadovaném určovacím výroku. Nezávisle na tomto dílčím závěru je ovšem rozhodnutí odvolacího soudu obsahově správné.
Při skutkovém stavu, jak se podává z výsledků dokazování před soudy obou stupňů (když správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže být podrobeno v této věci dovolacímu přezkumu) je třeba zdůraznit, že žalovaný sub 1) se stal členem původní LBD P. podle obsahu fotokopie členského průkazu dnem 26. 3. 1987. Vzhledem k tomu, že první žalovaný a žalobkyně uzavřeli sňatek až dne 10. 7. 1987, je správný závěr odvolacího soudu, že výlučným členem LDB P. se stal pouze první žalovaný a že ke vzniku společného členství k LBD nemohlo dojít. K vzniku takového členství nemohlo dojít ani v souvislosti se vznikem Bytového družstva (druhého žalovaného), když v tomto případě šlo o subjekt, který vstoupil do práv a povinností bývalého LBD P. Proto i právní postavení žalovaného sub 1) nemohlo doznat změny ani vzhledem k ustanovením stanov druhého žalovaného, na které žalobkyně (dovolatelka) odkazuje. Nešlo v této věci o vznik nového členského vztahu mezi prvním žalovaným (případně i jeho manželkou) a druhým žalovaným. Pak je ovšem správný i závěr odvolacího soudu o tom, že první žalovaný byl oprávněn sám k uzavření smlouvy o převodu družstevní jednotky do svého vlastnictví, jak tato byla uzavřena dne 22. 12. 1998. Vzdor zásadní přípustnosti žaloby na určení neplatnosti tohoto úkonu schází tak základní hmotněprávní důvod k vyhovění žaloby v požadovaném znění.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu