Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2001, sp. zn. 28 Cdo 2343/2000 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2343.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2343.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2343/2000 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání I. Z., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 24. května 2000 sp.zn. 21 Co 167/2000 ( v právní věci žalobce I. Z. proti žalovaným 1) J. B., a 2) M. B., zast. advokátkou, o určení vlastnictví vedené pod sp.zn. 5 C 247/99 Okresního soudu v Kutné Hoře) takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu náklad řízení o dovolání. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2000 pod č.j. 21 Co 167/2000-55 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. ledna 2000 pod č.j. 5 C 247/99-30, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem jedné třetiny domu čp. 159 se stav. parcelou č. 168 a zahradami č. 712/4 a 712/5 v katastrálním území V. zapsaných na listu vlastnictví č. 318 u Katastrálního úřadu v K. H., eventuálně o určení, že celý tento majetek patří do dědictví po zemřelém A. Š. Současně krajský soud též potvrdil rozhodnutí okresního soudu o povinnosti žalobce nahradit žalovaným náklady řízení a to 1) žalovanému 2 881, 20 Kč a 2) žalované 2 725 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud rozhodl rovněž o nákladech řízení odvolacího a to tak, že uznal žalobce povinným nahradit žalovaným 4 628 Kč k rukám advokátky, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dospěl k závěru, že když došlo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22.2.1995, sp.zn. 9 Tz 7/96 ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.12.1952 sp.zn. 4 Tk 176/52, jímž bylo vysloveno propadnutí majetku právních předchůdců žalobce A. a J. Š., mohl se žalobce domáhat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. vydání majetku na žalovaných, kteří podle kupní smlouvy z 15.2.1956 nabyli nemovitosti od Čs, státu - MNV V. Určovací žaloba, kterou podal žalobce není opodstatněná, když speciální zákon dával možnost domoci se přímo splnění povinnosti. Pokud jde o návrh na určení, že předmětné nemovitosti patří do dědictví po zemřelém A. Š., neshledal k němu odvolací soud právní důvod, když bylo zjištěno a prokázáno, že A. Š. vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni úmrtí nebyl. Proti tomuto rozsudku podal včas dovolání žalobce, který navrhl jeho zrušení současně se zrušením rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Dovolatel uplatňoval, že dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu oponuje nález Ústavního soudu sp.zn. IV ÚS 163/98 a že dále odvolací soud se vyhnul své povinnosti vyslovit neplatnost " převodu vlastnictví z A.Š. na stát v roce 1952". Má tedy rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, a to též proto, že toto rozhodnutí neprávně vykládá zákon č. 87/1991 Sb. v rozporu s právem na vlastnictví a dědění, garantované na čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel má naléhavý právní zájem na určovací žalobě; to se týká jak k určení neplatnosti převodu a dále, pokud jde o dědictví, právní zájem plyne přímo ze zákona a není nutno ho zjišťovat. Dovolatel tedy jako důvod dovolání uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Posléze dovolatel napadl i výrok o nákladech řízení, kde mělo být postupováno podle §150 o.s. ř., když jde o navrácení majetku odcizeného komunistickým režimem. Při posuzování dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se v tomto usnesení uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. ( dále jen o.s.ř. ). Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( §240 odst. 1 o.s.ř. ), která má právnické vzdělání a nemusí být proto zastoupena advokátem ( §241 odst. 1 o.s.ř. ). Bylo však nezbytné položit si otázku, zda dovolání je přípustné, když sice žalobce o připuštění dovolání včas požádal, ale odvolací soud jeho návrhu nevyhověl a dovolání nepřipustil. V předmětné věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, takže se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. zásadně dovolání proti rozsudku odvolacího soudu připuštěno není ( arg. a contrario ). I když dovolání odvolací soud nepřipustil, dovolací soud posuzoval, zda přesto podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., který představuje ve vztahu k ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. výjimku, není dovolání přípustné, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Při posuzování toho, zda šlo o otázku ( otázky ) po právní stránce zásadního významu, měl dovolací soud na zřeteli právní závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III.ÚS 181/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, ročník 1995 - II. díl, pod č. 19 ( v části týkající se usnesení ). Podle těchto právních závěrů za rozhodnutí " po právní stránce zásadního významu" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech. V otázce navrácení majetku, který v dobách komunistického režimu propadl ve prospěch státu pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu v tento rozsudek byl po podané stížnosti pro porušení zákona nebo po rehabilitačním řízení zrušen, zastává soudní praxe názor, že tento majetek může být vlastníkovi nebo jeho právním nástupcům vydán za podmínek a způsobem, který určuje zvláštní právní předpis. Tímto právním předpisem je v souzené věci zákon č. 87/1991 Sb., který stanoví jak to, kdo je oprávněnou a kdo je povinnou osobou, ale stanoví i další podmínky a způsob vedoucí k vydání. To ostatně plyne i přímo z toho zákona, který v ustanovení §1 odst. 2 upravuje podmínky pro uplatnění nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Pokud majetek od státu nabyly další osoby ( například jako v souzené věci kupní smlouvou ), počítá zákon i s nimi jako s povinnými osobami a stanoví podmínky, za kterých jsou povinny majetek vlastníkovi nebo jeho právním nástupcům vydat ( §4 odst. 2 cit. zák.). Dovolací soud poukazuje dále v této souvislosti na důvody, uvedené soudy obou stupňů. Za této situace zastává právní a soudní praxe názor, že tzv. restituční předpisy, mezi nimi zákon č. 87/1991 Sb. jsou v poměru k občanskému zákoníku a jeho obecným ustanovením v postavení předpisů a ustanovení speciálních. Nález Ústavního soudu IV.ÚS 163/98, uveřejněný pod č. 63 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 14, ročník 1999 - II. díl týká se právního hodnocení postupu ve znárodňovacím procesu a jeho závěry podle názoru dovolacího soudu nelze aplikovat na daný případ v tom směru, že by bylo možné na základě určovací žaloby domoci se vlastnického práva k majetku nebo podílu na něm, když bylo možné se přímo domáhat splnění povinnosti majetek nebo podíl na něm vydat. V tomto směru jde o vztah určovací žaloby k žalobě na plnění. Tam, kde lze žalovat na plnění, nelze zásadně žalovat pouze na určení, protože není dán naléhavý právní zájem podle §80 písm. c/ o.s.ř. Tento názor není v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod ( zejména odstavce 1 tohoto ustanovení, kterého se žalobce dovolává ). Náprava křivd, k nimž došlo v době nesvobody byla zákonodárcem v podobě restitučních zákonů, zejména též zákona č. 87/1991 Sb. pojata velkoryse a v takové šíři, že ji lze jen těžko srovnávat s obdobími zákonodárnými opatřeními v ostatních postkomunistických zemích. Protože úplné odstranění všech křivd je již sotva možné, zvolil zákonodárce takové právní prostředky, které - jak uvádí ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. - směřující ...." ke zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd....". Za tím účelem došlo ke stanovení tzv. restituční hranice ( období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990), byly stanoveny podmínky a způsob uplatnění práv a definovány oprávněné a povinné osoby. Kdyby v těchto stanovených případech byly paralelně připuštěny ještě další právní prostředeky na základě interpretace obecných předpisů, ztratil by speciální předpis svůj smysl. Pokud jde o návrh žalobce, vznesený v průběhu odvolacího řízení a o směřující k tomu, aby bylo určeno, že ....." převod majetku A. Š. na stát a všechny následné převody jsou neplatné....", i kdyby tento návrh byl ve způsobilé formě vznesen ( odvolací soud usnesením ze dne 17. srpna 2000 pod č.j. 21 Nc 154/2000-70 zamítl návrh na opravu jednacího protokolu), nemohl by být z důvodu věcně nepříslušnosti krajského soudu projednán. Aby účastníkům řízení nebyla odňata možnost projednání věci ve dvou řádných instancích, musel by návrh být v prvním stupni projednán okresním soudem a muselo by být tímto soudem o něm rozhodnuto. Pokud se tak nestalo, nebyla dovolateli nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Ani v tomto případě nejde o dosud neřešenou otázku, který by měla po právní stránce zásadní význam. Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu byl mělo po právní stránce zásadní význam, jak to má na zřeteli ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Protože nebyly shledány ani jiné důvody přípustnosti dovolání, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( §237 odst. 1 o.s.ř.), nezbylo tedy než dovolání odmítnout jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §142 odst. 1 o.s.ř. a §151 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný, žalovaným žádné náklady v důsledku podaného dovolání nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. ledna 2001 JUDr. Oldřich J e h l i č k a CSc., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2001
Spisová značka:28 Cdo 2343/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2343.2000.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18