ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.712.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 712/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání a) F. S. a b) M. S., oba zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2000, sp.zn. 14 Co 279/2000 (v právní věci žalobců a) F. S. a b) M. S., oba zast. advokátem, proti žalované A. C., s.r.o., zast. advokátem, o uzavření smlouvy o vydání nemovitosti a vydání nemovitosti vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp.zn. 11 C 159/95), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2000 pod čj. 14 Co 279/2000-44 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. prosince 1996 pod čj. 11 C 159/95-14, jímž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobci smlouvu o vydání v petitu tohoto rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Ve vztahu mezi žalobkyní H. S. a žalovanou krajský soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Žalobkyni ani žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Žalobci a) a b) byli společně a nerozdílně zavázání k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 2.190,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí právnímu zástupci žalované. Návrh na připuštění dovolání byl zamítnut.
Navrhovatelé uplatňují nárok na uzavření dohody o vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění novely provedené zákonem č. 116/94 Sb., který určil další oprávněné osoby, když dle §3 odst. 2 jsou oprávněnými osobami také fyzické osoby, které splňují podmínky uvedené v odstavci 1, a které v den přechodu věci na stát podle §6 měly na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/45 Sb. nebo podle zák. č. 128/46 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona. Kromě původního vlastníka jsou oprávněnými osobami i fyzické osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona. Navrhovatelé by tedy museli splňovat předpoklady z ustanovení §3 vyplývající, tedy v každém případě být občany ČR dále být osobou, jejíž věc přešla na stát podle §6 cit. zákona a na níž měly nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/45 Sb. nebo podle zákona č. 128/46 Sb., pokud by jejich nárok nebyl uspokojen po 25. 2. 1948 z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zák. č. 87/1991 Sb., tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Anebo by museli být některou z osob, které za oprávněné označuje ustanovení §3 odst. 4 cit. zákona, a to v pořadí tam uvedeném. Žalobci sice ve svých podáních tvrdí, že jsou oprávněnými osobami, neuvedli však do jaké skupiny oprávněných patří a svoje tvrzení neprokázali. Zákon č. 116/94 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 1994, stanovil oprávněným osobám k uplatnění nároků lhůtu 6 měsíců od účinnosti zákona. Žalobci však tuto podmínku nesplňovali a občanství doložili „osvědčením“ až ke dni 15. 5. 2000. Odvolací soud odmítl – s odkazem na dikci zákona č. 40/93 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství ČR - posouzení státního občanství jako předběžné otázky. Soud neshledal ani důvod pro přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to z toho důvodu, že žalobci neprokázali ani další rozhodné skutečnosti pro to, aby byli v řízení úspěšní. Netvrdili, nenavrhli důkazy a neprokázali, kterým ze způsobů vymezených v §6 zák. č. 87/1991 Sb. majetek, jehož vydání se domáhají, přešel na stát. Rovněž nebylo prokázáno, že žalovaný je osobou povinnou. Jak správně upozornil již nalézací soud, článek II zákona č. 116/94 Sb. vyloučil z vydání věci, jež byly po 1. 10. 1991 nabyty do vlastnictví jiné osoby než státu. Žalovaná společnost A. C., s.r.o. přitom předmětné nemovitosti koupila od společnosti A. E., s.r.o. kupní smlouvou, která byla formou notářského zápisu uzavřena dne 19. 5. 1993. Vzhledem k nabytí vlastnictví po 1. 10. 1991 se tak povinnost vydat nemůže na sporné nemovitosti vztáhnout.
Odvolací soud nepřiznal důvodnost námitkám žalobců, pokud k žádosti jejich právního zástupce nebylo odročeno jednání před soudem prvního stupně, při němž bylo rozhodnuto ve věci. Žádost advokáta o odročení jednání dne 18. 12. 1996 z důvodu nemoci byla doručena tentýž den a co do důvodu zůstala nedoložena. I kdyby však bylo možno postup okresního soudu považovat za porušení příslušného ustanovení, nemělo toto pochybení vliv na výsledek řízení.
Soud druhé instance nevyhověl návrhu žalobců na připuštění dovolání proti jeho rozsudku, neboť otázka prokazování státního občanství je řešena zákonem č. 40/93 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství ČR a řešení otázky rozporu ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 116/94 Sb. s normami o ochraně lidských práv není v daném případě otázkou zásadního právního významu, když navrhovatelé neprokázali, že jsou oprávněnými osobami.
Prostřednictvím soudu I. stupně podali žalobci proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu (tedy nikoliv proti výroku I. o zastavení řízení ve vztahu k původní spolužalobkyni H. S.) k Nejvyššímu soudu ČR dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť mají za to, že se v této věci jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání spatřují dovolatelé též s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., když soud prvého stupně dne 18. 12. 1996 jednal a ve věci rozhodl, ačkoliv zástupce žalobců zaslal uvedenému soudu svoji omluvu se žádostí o odročení. Tím byla nesprávným postupem žalobcům odňata možnost jednat před soudem. Podle dovolatelů použily u podmínky státního občanství soudy obou stupňů neodůvodněně rozšiřující výklad. Ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. sice vymezuje, že osobou oprávněnou je osoba, která je státním občanem ČSFR, resp. ČR, je však nerozhodné, kdy je osvědčení o státním občanství vydáno. Dovolatelé dále upozorňují na skutečnost, že existence ustanovení čl. II bod 2 zák. č. 116/94 Sb. umožňuje existenci faktické nerovnosti mezi občany, kteří jsou oprávněnými osobami. Spatřují v tom porušení základního lidského práva zakotveného v čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud proto pochybil, když podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. řízení nepřerušil a věc nepředložil Ústavnímu soudu. Dovolatelé přitom mají za to, že bylo prokázáno jejich postavení osob oprávněných ve smyslu §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. i důvod přechodu věci na čs. stát podle ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., resp. §2 odst. 1 písm. c/ citovaného předpisu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.). Při zkoumání přípustnosti dovolání soud nejdříve posuzoval případné naplnění některé z podmínek daných ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. Žalobci v dovolání tvrdí, že jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/, neboť soud I. instance dne 18. 12. 1996 jednal a dokonce meritorně rozhodl, ačkoliv se jejich právní zástupce z tohoto jednání z důvodu onemocnění omluvil. Jak však správně uvedl odvolací soud, i kdyby se v daném případě jednalo o porušení postupu soudu určeného zákonem, nelze nezohlednit, že napadaná skutečnost neměla dopad na výsledek řízení. Důležitost důvodu, pro který účastník žádá odročení, posuzuje soud se zřetelem ke všem okolnostem. Jak vyplývá z obsahu spisu i z následně učiněných podání ze strany žalujících, nelze neúčasti jejich právního zástupce přičíst důležitost, která by vyžadovala odročení uvedeného jednání ve smyslu ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud nezjistil ani jiné vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle ustanovení §237 odst. l o.s.ř., bylo přípustnost daného dovolání nutno posoudit z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. Protože byl napaden rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka má po právní stránce zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. se žalobci dovolávají. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. je - jak již bylo shora zmíněno -, aby dovolací soud za splnění podmínek zde uvedených dospěl k závěru , že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě v něm řešená právní otázka, jsou zásadně právně významnými.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí “po právní stránce zásadního významu“ je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k přesvědčení, že s ohledem na dosavadní neustálenost judikatury ohledně otázky státního občanství ve vztahu k novele zákona o mimosoudních rehabilitacích provedené zákonem č. 116/94 Sb. lze dovolání žalobců přiznat přípustnost. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy otevřeno přezkumu v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1,3 o.s.ř.), a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zákon č. 116/94 Sb. novelizoval zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích v tom smyslu, že k nárokům založeným podle původního znění vymezuje další oprávněné osoby. Uplatnění nových nároků je přitom závislé na splnění podmínek vytýčených již zákonem č. 87/1991 Sb. V daném případě však – ve lhůtě ohraničující uplatnění nových nároků – nedošlo k prokázání naplnění zákonem daných podmínek.
Restituční zákony jsou vůči úpravě obecné zákony speciální povahy směřující ke zmírnění majetkových křivd. Tato legislativa upravuje pro přiznání zde upravených práv i vlastní podmínky, které je sice na místě za použití všech výkladových prostředků vykládat v rámci účelu zákona, nelze však jít za hranici, o níž zákon neuvažoval a ani uvažovat nechtěl. Mezi podmínkami obsaženými v zákoně o mimosoudních rehabilitacích je i podmínka státního občanství osoby uplatňující restituční nárok. Jestliže zákon přesně vymezuje časovou hranici pro uplatnění nároku, nelze připustit stav, kdy by mohly být uplatňovány restituční nároky na základě skutečností, které v rozhodné době nebyly dány.
Se zřetelem k tomu, nemohlo by řešení druhé - dovolateli nanesené - otázky brojící proti článku II bod 2 zákona č. 116/94 Sb. ovlivnit výsledek řízení, a to ani kdyby tato otázka byla vyložena ve prospěch dovolatelů. Revidovat soudní rozhodnutí z hlediska ústavnosti přísluší pouze Ústavnímu soudu. Ten se ostatně otázkou ústavnosti citovaného ustanovení již zabýval (např. rozhodnutí Pl. ÚS 1/98 Sb., svazek č. 12, nález č. 103, str. 71).
Vzhledem k výše uvedenému shledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo, než podle citovaného ustanovení dovolání žalobců zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., protože dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. července 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu