ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.738.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 738/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ M. B., a B/ J. B., proti žalovanému České republice-Okresnímu úřadu v Č. B., o náhradách za znehodnocené nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 219/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.6.2000, čj. 6 Co 1449/2000-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2.3.2000, čj.11 C 219/94-202, zamítl žalobu proti České republice-Okresnímu úřadu v Č. B., jíž se žalobci domáhali poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„).
Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem, jenž nabyl právní moci dne 4.8.2000, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dle jeho závěrů nebylo v řízení prokázáno, že by povinnou osobou k poskytnutí náhrad podle zákona o půdě byla Česká republika. Přestože v daném případě je nesporné, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě a v padesátých letech byl předmětný majetek převzat státem, v době, kdy došlo ke znehodnocení nemovitostí, případně k jejich zničení, stát tyto nemovitosti již nedržel. Předmětné nemovitosti byly v převážné míře převedeny na tehdejší Zemědělské družstvo H. H., jehož právním nástupcem žalovaná Česká republika není.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které sepsali sami, a jež bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 22 8.2000. V tomto podání vytýkají odvolacímu soudu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobců je Okresní úřad v Č. B. právním nástupcem Jednotného národního výboru v Č. B., který v padesátých letech zabral jejich majetek. Protože v různých soudních sporech u okresního a krajského soudu v Českých Budějovicích se nepodařilo určit osobu povinnou k restitučním náhradám za jejich zničený majetek, žádají Nejvyšší soud, aby zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci. K výzvě soudu prvního stupně bylo uvedené dovolání doplněno podáním právního zástupce žalobců JUDr. M. K., advokáta, jenž předložil plnou moc ze dne 29.1.2001 soudu prvního stupně dne 21.3.2001. V doplnění dovolání ze dne 28.3.2001 poukazuje na ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě a doplňuje, že „ Legitimitu odpůrce navrhovatelé odvozovali od ustanovení zák. č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, v platném znění. Navrhovatelům je zřejmé, že se o okresním úřadu jako právním nástupci Jednotného národního výboru, potažmo Krajských národních výborů a dále okresních úřadů, dá uvažovat pouze obecně, když v zák. č. 425/1990 Sb. logicky pro čas vzniku zákona není ustanovení o restitucích. „Žalobci se cítí být rozsudky soudů poškozeni, neboť již od roku 1994 se nemohou domoci náhrad škod, které jim byly postupem státu způsobeny, a obávají se, že s odstupem času již povinné osoby přestaly existovat. Proto se náhrady škody vzniklé na jejich majetku, který jim byl postupem státu neoprávněně odebrán, domáhají nejen podle zákona o půdě, ale i podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradách škod. Navrhují, aby Nejvyšší soud zvážil jejich situaci a vyřešil po právní stránce zásadní otázku, zda soudy neřešily věc v rozporu s hmotným právem. Navrhují zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaném po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen „OSŘ\").
Dovolání v zásadě splňuje podmínky uvedené v ustanovení §241 odst. 2 OSŘ; dovolací soud se tedy zabýval jeho přípustností. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, je přípustné jen v případech zákonem stanovených. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, způsobující zmatečnost řízení, nebyly tvrzeny, ani dovolacím soudem zjištěny. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodoval v dané věci jen jednou, a protože odvolací soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání, nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) nebo b), ani §239 odst. 1 OSŘ. Zbývá tedy posoudit, zda lze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení §239 odst. 2 OSŘ; podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné v případě, kdy odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na připuštění dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam.V daném případě však návrh na připuštění dovolání žalobci v řízení před odvolacím soudem neuplatnili, a není tak splněna podmínka přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení.
Dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto( §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm.c) OSŘ.
Podle výsledku dovolacího řízení by měl nárok na náhradu nákladů v něm vzniklých žalovaný, tomu však prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Povinnost k náhradě těchto nákladů proto nebyla uložena žádnému z účastníků (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 per analogiam OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27.června 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu