Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2001, sp. zn. 28 Cdo 883/2001 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.883.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.883.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 883/2001 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání I. N., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 30. 6 2000, sp. zn. 13 Co 1161/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov pod sp. zn. 24 C 326/97 (žalobce I. N. proti žalovanému Ing. S. N., zastoupenému advokátkou, o 37.430,60 Kč s příslušenstvím, o 31.474,10 Kč s příslušenstvím, o 31.669,60 Kč s příslušenstvím a o 31.474,10 Kč s příslušenstvím), takto: Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 30. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 1161/99, a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov z 31. 3. 1999, čj. 24 C 326/97-74. Odůvodnění: Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 28. 8. 1997, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 37.430,60 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce měl u Státního statku K., s. p., v Č. nárok na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář. Tato náhrada byla žalobci a dalším oprávněným osobám vydána a oprávnění uzavřeli ohledně tohoto nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. smlouvu o postoupení pohledávky postupníkovi D., s. r. o., za 199.630 Kč. Uvedený postupník vyplatil tuto částku na účet žalovaného dne 22. 2. 1996. Podíl žalobce na této částce činil tři šestnáctiny (tj. 37.430,60 Kč). Žalovaný žalobci tuto částku zadržuje a nevyplatil mu ji. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že nárok na vydání živého a mrtvého inventáře uplatnil u Státního statku K. pouze on sám (dne 21.7.1992) a jen s ním uzavřel tento statek dohodu o vydání živého a mrtvého inventáře (ze dne 11. 3. 1993); tuto dohodu stvrdily svými podpisy i další oprávněné osoby - D. N. a I. N. za své syny J. a I. N. Také dodatky č. 1, č. 2 a č. 3 z 11. 3 1993, 18. 5. 1994 a z 13. 7. 1995 (týkající se vydaných strojů, mrtvého inventáře k lesu a rekapitulace nároku a čerpání náhrad) se vztahovaly na jedinou oprávněnou osobu, a to na žalovaného Ing. S. N. Žalovaný také poukazoval na to, že jen on sám vlastní osvědčení o zápisu do evidence samostatně hospodařících zemědělců (od 6. 8. 1992); žalovaný převzal statek B. - A. a začal na tomto majetku hospodařit za pomoci své manželky Ing. A. N. a dcery M. N. Usnesením Okresního soudu v Karviné z 18. 11. 1997, čj. 24 C 326/97-23, bylo rozhodnuto o spojení ke společnému projednání právních věcí vedených pod sp. zn. 24 C 326/97, 24 C 327/97, 24 C 328/97 a 24 C 329/97, v nichž šlo o žaloby žalobce I. N. proti žalovanému Ing. S. N. „o zaplacení částek z důvodu smlouvy o postoupení restitučního nároku\". Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a žalovaného jako účastníky řízení, vyžádal si doklady týkající se vydání živého a mrtvého inventáře žalovanému Ing. S. N. Státním statkem K., vyslechl svědky Ing. K. H., I. N., Ing. O. W., J. N., Ing. V. K., M. S., T. U., J. K., M. B., M. N., J. B., J. P. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov z 31. 3. 1999, čj. 24 C 326/97-74, byla zamítnuta žaloba žalobce se žalobními návrhy na zaplacení částky 37.430,60 Kč s 19% úrokem od 1. 3. 1996 do zaplacení, dále částky 31.474,10 Kč s 26% úrokem od 1. 7. 1997 do zaplacení, částky 31.474,10 Kč s 26% úrokem od 1. 7. 1997 do zaplacení a částky 31.669,60 Kč s 26% úrokem od 1. 7. 1993 do zaplacení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 32.800 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Státu - Okresnímu soudu v Karviné nebyla přiznána náhrada zálohově placených nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že žalovaný dne 17. 12. 1991 uplatnil nárok na zemědělský majetek podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., a to i jménem a z pověření žalobce a jiných oprávněných osob. Pozemkový úřad v K. vydal rozhodnutí podle citovaného ustanovení, které nabylo právní moci 20. 7. 1992; podle tohoto rozhodnutí bylo vyhověno návrhu na vydání a přiznání vlastnictví ohledně nemovitostí v A. (zapsaných na listech vlastnictví č. 50 a č. 124 v katastrálním území A.), a to žalobci I. N. ze tří ideálních šestnáctin, J. N. také ze tří ideálních šestnáctin, D. N. z jedné ideální čtvrtiny a žalovanému S. N. ze tří ideálních osmin. Žalovaný S. N. byl dne 6. 8. 1992 zapsán u Obecního úřadu v A. do evidence samostatně hospodařících rolníků a se svou rodinou provozuje zemědělskou výrobu; žalobce zemědělskou výrobu neprovozoval. Žalovaný Ing. S. N. uplatnil dne 21. 7. 1992 u Státního statku K. (se sídlem v Č.) právo na náhradu za převzatý živý a mrtvý inventář. Podle názoru soudu prvního stupně však žalobce toto právo v zákonné lhůtě do 31. 3. 1993 (popřípadě do 6 měsíců od rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí) neuplatnil; toto právo neuplatnily ani další oprávněné osoby a nikdo z dalších oprávněných osob neudělil žalovanému plnou moc k uplatnění tohoto nároku podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný Ing. S. N. uzavřel se Státním statkem v K. dne 6. 9. 1993 dohodu o náhradě živého a mrtvého inventáře i zásob; v této dohodě je jako oprávněná osoba označen jen žalovaný; pokud na této dohodě je také podpis matky tehdy ještě nezletilého žalobce, pak podle názoru soudu prvního stupně z toho nevyplývalo, že žalobce byl účastníkem této dohody jako oprávněná osoba. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok uplatnil pouze žalovaný, tento jeho uplatněný nárok byl uspokojen ve smyslu ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. a měl tedy nárok na vydání celé věci. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo pak dále poukazováno na to, že dne 31. 9. 1995 došlo k sepsání smluv o postoupení restitučního nároku, uplatněného u Státního statku K.; ve smlouvě byli jako postupující označeni D., s. r. o., J. a A. K., M. a J. N. a B. a M. B. a jako postupitelé všechny oprávněné osoby s tím, že se postupník zavazuje postoupené částky uhradit na účet, který uvede postupitel. Podle výsledků provedeného dokazování dovodil soud prvního stupně, že při jednání ohledně postoupení pohledávky bylo jednáno na Státním statku v K. jen se žalovaným Ing. S. N. a ve smlouvě nebylo konkrétně uvedeno, kterému z postupitelů mají postupníci zaplatit ve smlouvě uvedené částky; nárok na konkrétní díl z této částky nevyplývá ani z rozhodnutí pozemkového úřadu a ani jinak nebylo možné dospět k závěru, že jde o oprávnění solidární. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že uvedené postupní smlouvy byly neurčité a že jsou neplatné; proto byla žaloba žalobce zamítnuta. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 30. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 1161/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 8200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné dovolání. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal odvolání žalobce důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že předmětem řízení v daném případě je nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku; žalobce totiž tvrdí, že mu svědčil nárok na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář, který byl smlouvou o postoupení pohledávky postoupen na třetí subjekt, jenž se zavázal zaplatit hodnotu majetku převádějícímu, jímž byl také žalovaný S. N. Ohledně žalobce odvolací soud nesouhlasil s názorem, že by jako nezletilá osoba a osoba neprovozující zemědělskou činnost nebyl oprávněn uplatnit nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář vůči povinné osobě, když nabyl podíl na vrácených nemovitostech, které byly jako celek obhospodařovány. Nic tedy nebránilo, aby mu byly vydány díly náhrady ve formě uvedené v ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Nicméně podle názoru odvolacího soudu „nelze vyhovět požadavku žalobce, pokud jej dovozuje ze smluv o postoupení restitučních nároků\". Odvolací soud totiž vycházel z toho, že postupní smlouvy tu byly neplatné pro neurčitost, neboť v nich není uvedeno, jaký podíl jednotlivých převodců je na převáděném majetku a v čem převedený majetek spočívá; tyto smlouvy neobsahují ani údaj o tom, že skutečně převáděnou pohledávkou je nárok na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář. Odvolací soud poukazoval i na to, že ani dohoda o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář, uzavřená mezi žalovaným jako oprávněnou osobou a povinnou osobou (státním statkem), neobsahovala nezbytné náležitosti včetně určení formy, v níž má být plnění nároku poskytnuto. Zůstalo tedy, podle názoru odvolacího soudu, sporným, co mělo být plněno z titulu tohoto nároku a jaký měl být podíl jednotlivých restituentů na náhradě. Odvolací soud posléze dovozoval, že v daném případě nelze z výsledků provedeného dokazování dovodit, že žalovaný jednal jako zmocněnec žalobce při uplatnění nároku na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář, tedy že jej uplatnil i za žalobce a také jeho jménem uzavřel dohodu o plnění. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu i ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. (s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud rozhodoval ve spojených celkem čtyřech právních věcech, v nichž k tomuto spojení došlo v průběhu řízení u soudu prvního stupně). Výrok o připuštění dovolání proti svému rozsudku odvolací soud vyslovil podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu k návrhu žalobce, který to odůvodňoval tím, že je přesvědčen o tom, že v řízení prokázal „hmotně právní vztah zastoupení, postrádající však formální písemnou plnou moc žalobce pro žalovaného\", přičemž žalobce zastává názor, že vztah zastoupení tu existuje i bez formální písemné plné moci. Odvolací soud však vyslovil přípustnost dovolání v širší „obecné rovině tak, aby jím byly postiženy veškeré právní otázky související s řešením věci\". Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 3. 8. 2000 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Karviné - pobočka Havířov v pondělí dne 4. 9. 2000, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlédnutím k ustanovení §57 odst. 2, věta druhá, téhož právního předpisu) ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. Ve svém dovolání žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, ale také na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, neboť měl za to, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu prvního stupně odňata možnost jednat před soudem. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval ty důvody, jež byly uvedeny v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Nesprávný postup soudu prvního stupně v průběhu řízení spatřoval dovolatel v tom, že uvedený soud učinil skutková zjištění i z výslechu svědkyně J. P., která však nebyla slyšena v řízení, žalobce jí nemohl klást otázky a vyjádřit se k její výpovědi. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval dovolatel i v tom, že dokazování v tomto řízení bylo skončeno při jednání dne 18. 3. 1991, na němž přednesli účastníci také svá závěrečná vyjádření, ale jednání bylo pak odročeno až na 26. 3. 1999 za účelem vyhlášení rozsudku. Dovolatel vytýkal, že byla soudy obou stupňů pominuta rozhodná skutečnost, že dohoda ze dne 11. 3. 1993 se Státním statkem K. ohledně nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář byla podepsána nejen žalovaným, ale také matkou tehdy nezletilého žalobce (jako jeho zástupkyní) a dalšími oprávněnými osobami - bratrem žalobce a matkou žalobce. Dovolatel je přesvědčen o tom, že výsledky dokazování, provedeného v tomto řízení, doložily, že při této dohodě „bylo vůlí povinné osoby vydat náhradu za živý a mrtvý inventář všem čtyřem oprávněným osobám a také všechny čtyři oprávněné osoby podpisem dohody vyjádřily jednoznačně vůli tuto náhradu přijmout\". Sám odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že žalovanému nemohl být vydán větší podíl na náhradě za živý a mrtvý inventář, než mu příslušelo podle výše podílu na vydávaných nemovitostech; odvolací soud také ve svém rozsudku uvedl, že v tomto řízení se neuplatní ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel trvá na svém názoru, že žalovaný uplatnil nárok i jako zástupce žalobce, že tu existoval vztah zastoupení mezi žalovaným i žalobcem, jehož neexistence nemohla být dovozena z toho, že žalovanému tu nebyla pořízena písemná plná moc; dovolatel má za to, že tu písemná plná moc nemusela být, když žalovaný (podle svého dopisu ze 17. 12. 1991) uplatnil nárok na vydání zemědělského majetku i jménem a z pověření ostatních oprávněných osob a sám také navrhl provést vypořádání majetku, získaného v restituci; teprve po podání žaloby v této právní věci začal účelově zpochybňovat, že by nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář uplatnil jménem všech oprávněných osob a začal tvrdit, že tento nárok uplatnil pouze on. Žalovaný také v rozporu se skutečností pak v řízení tvrdil, že mělo pouze informativní charakter to, že ostatní oprávněné osoby byly uvedeny jako postupitelé ve všech smlouvách o postoupení restitučních nároků a že „ověření podpisu požadovali postupníci\". Výsledky dokazování, provedeného v řízení, také, podle názoru dovolatele, doložily, že i pracovníci povinné osoby (Státního statku v K.) v jednáních o náhradě za živý a mrtvý inventář „jednali i s ostatními oprávněnými osobami\". Za nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů pokládal dovolatel i závěr odvolacího soudu o údajné neplatnosti smluv o postoupení restitučních nároků pro jejich neurčitost, když v nich není uvedeno, jaký je podíl jednotlivých postupitelů na převáděném majetku, a to, v čem převáděný nárok spočívá. Dovolatel naopak má za to, že tyto v písemné formě uzavřené smlouvy (srov. §524 občanského zákoníku) jsou platné. V postupní smlouvě se postupující zavázali zaplatit určitou částku za postoupení určité pohledávky i v určité lhůtě; pokud jde o určení pohledávky, která je předmětem cese, je nutno vyjít z ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., které svým obsahem pohledávku konkretizuje; pokud jde o velikost podílů postupitelů na převáděné pohledávce, pak bylo třeba vyjít z ustanovení §513 občanského zákoníku o společných právech na straně věřitelů. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože dovolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že je dovolání proti němu přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Jestliže dovolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Dovolací soud v daném případě se tedy zaměřil na přezkoumání toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písml d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bez přezkoumávání tohoto rozhodnutí z hlediska správnosti závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních, jak to bylo nutné vzhledem k vymezení přípustnosti dovolání, stanovené výrokem rozsudku odvolacího soudu, jak tuto přípustnost vyslovil odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 1161/99; to tedy mělo i své důsledky z hlediska posouzení dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu, jak tento důvod také uplatňoval dovolatel ve svém dovolání. Okolnosti uváděné v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) dovolací soud neshledal, protože to, co uvedl dovolatel ve svém dovolání ohledně postupu soudu prvního stupně v řízení, nelze hodnotit jako odnětí možnosti jednat před soudem ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, po němž následovalo řízení před odvolacím soudem, které podle obsahu dovolání dovolatele nemělo vady, jež by představovaly odnětí možnosti jednat před soudem. Dovolatel uplatňoval ve svém dovolání hlavně dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/ ). V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku a při posuzování právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, který hodnotil jako právní vztah z bezdůvodného obohacení, se zabýval posouzením předběžné otázky s použitím aplikace a výkladu ustanovení §9 odst. 1 a 2 a §21 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a zemědělskému majetku. Dále se odvolací soud zabýval také náležitostmi právních úkonů, k nimž tu došlo v otázkách týkajících se žalobce a žalovaného, a to s aplikací a výkladem ustanovení §37, §23, §31 a §324 občanského zákoníku. Všechna tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil. Rozsah přezkoumání správnosti právního posouzení věci dovolacím soudem byl ovšem dán ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) vymezením dovolacího důvodu výrokem rozhodnutí odvolacího soudu o přípustnosti dovolání (srov. k tomu již shora citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení §451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 občanského zákoníku). Majetkový prospěch vzniká především tak, že se dosavadní majetek obohaceného rozmnoží o nové majetkové hodnoty; může však spočívat i v tom, že se jeho dosavadní majetek nezmenšil, třebaže by k tomu jinak došlo, kdyby byl obohacený plnil své povinnosti. Odpovědnost za získaný majetkový prospěch (z bezdůvodného obohacení), který se musí vydat, vzniká bez zřetele na zavinění (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Z porovnání citovaných ustanovení §37 a §35 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že právní úkon je neurčitý, je-li vyjádření projevu vůle sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout výkladem ve smyslu ustanovení §35 občanského zákoníku. Podle ustanovení §23 občanského zákoníku vzniká zastoupení na základě zákona nebo rozhodnutím státního orgánu nebo na základě dohody o plné moci. Podle ustanovení §31 odst. občanského zákoníku je možné se při právním úkonu dát zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou; zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Podle ustanovení §524 odst. 1 občanského zákoníku věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (§524 odst. 2 občanského zákoníku). Nárok oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, uplatní tato oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti; povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy oprávněné osoby dohodu o vydání nemovitosti (§9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení (§9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezplatně převedeny v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Podle ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. je-li oprávněných osob více a návrh na vydání věci uplatní jen některá z nich, vydá se jí věc celá. Podle ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb. a nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby; nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. a podle zákona č. 42/1992 Sb. Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo na str. 57 /135/ vyloženo: K výkladu ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ohledně smluvního převádění nároků na poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb. a nároků na vydání podílů podle zákona č. 42/1992 Sb.) je třeba mít za to, že zákonný předpoklad „provozuje zemědělskou výrobu\" (§13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.) musí být splněn v době, kdy oprávněná osoba požádala o vydání majetkového podílu. Splatná pohledávka, převáděná pak oprávněnou osobou na jinou osobu, musela tedy nejdříve se všemi zákonnými předpoklady platně vzniknout, aby mohla být dále převedena; chybějící zákonné předpoklady ke vzniku převedené pohledávky nemohou být splněny teprve po jejím převodu. Odvolací soud uvedl v daném případě v odůvodnění svého rozsudku z 30. 6. 2000 (na str. 10), že vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku tak, „aby jím byly postiženy veškeré právní otázky s řešením věci související\". Odvolací soud ve svém právním posouzení dospěl k těmto právním závěrům: 1. V daném případě je předmětem řízení nárok z bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku, přičemž žalobce právní povahu tohoto nároku dovozuje z toho, že mu svědčil nárok na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář, který byl několika smlouvami o postoupení pohledávky převeden na třetí subjekt, jenž se zavázal vyplatit hodnotu převedeného majetku převádějícím. 2. Žalobce byl v době své nezletilosti oprávněnou osobou co do požadavku náhrady za živý a mrtvý inventář. 3. Žalovanému nemohl být vydán větší podíl na náhradě, než mu příslušela podle výše jeho podílu na vydaných nemovitostech. 4. V tomto případě se neuplatní ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. 5. Dohoda o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář neobsahuje v daném případě určení formy, v níž má být plnění nároku poskytnuto; zůstává sporným, co mělo být plněno z titulu tohoto nároku a jaký měl být podíl jednotlivých restituentů na náhradě. 6. Smlouvy o postoupení restitučních nároků jsou neurčité, protože v nich není uvedeno, jaký je podíl jednotlivých převodců na převáděném majetku a v čem převáděný nárok spočívá. 7. Plná moc k uplatnění nároku na vydání nemovitostí musí mít písemnou formu. 8. Plná moc k uplatnění nároku na vydání náhrady za zemědělský inventář písemnou formu mít nemusí. Tyto právní závěry odvolacího soudu nejsou totožné s právními závěry soudu prvního stupně, který neposuzoval projednávanou právní věc jako nárok z bezdůvodného obohacení, měl za to, že by žalobce v době své nezletilosti mohl být účastníkem dohody o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář, „pokud na této dohodě je podpis matky nezletilého\", dále měl za to, že na daný případ se vztahovalo ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. a že podle dohody o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář byl žalovaný uspokojen v souladu s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., a to co do „vydání celé věci\". Soud prvního stupně byl také toho názoru (stejně jako odvolací soud), že smlouvy o postoupení pohledávky „nejsou určité a tudíž jsou neplatné\". Soud prvního stupně byl toho názoru, že v daném případě „nikdo z dalších oprávněných osob neudělil žalovanému plnou moc pro uplatnění nároku podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb.\" Otázkou, zda žalovaný měl od žalobce plnou moc k uzavření postupní smlouvy se soud prvního stupně nezabýval, když při řešení předběžné otázky ohledně platnosti či neplatnosti postupních smluv dospěl k závěru, že „nejsou určité a tudíž jsou neplatné\". Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně v otázce právní povahy žalobou uplatněného nároku žalobce, dále v otázce, zda žalobce v době nezletilosti byl nebo nebyl oprávněnou osobou co do požadavku na náhradu za živý a mrtvý inventář, dále co do uplatnění ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ, dále co do posouzení platnosti dohody o vydání živého a mrtvého inventáře, uzavřené žalovaným, a posléze i co do nutnosti zmocnění (udělení plné moci) žalovanému k uplatnění nároku na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář. Přitom odvolací soud v odvolacím řízení neprováděl žádné opakování provedených důkazů nebo doplnění dokazování. Protože tu šlo o žalobu na plnění části toho, co žalovaný měl získat, popřípadě už získal podle smlouvy uzavřené s jiným subjektem, jejíž platnost posuzovaly soudy v této právní věci jako otázku předběžnou, bylo nezbytně nutné učinit zevrubná a všestranná zjištění skutkových okolností jako podklad pro jednoznačné posouzení projednávané právní věci. Bez opakování některých důkazů, provedených soudem prvního stupně, nebo bez doplnění dokazování odvolacím soudem však nebylo možné dospět ve shora uvedených závažných otázkách k odlišnému právnímu posouzení věci, a to ani v potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud vychází totiž nadále z právních závěrů obsažených v rozhodnutích uveřejněných již pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem), že odvolací soud se nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšení při jednání; jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit a zjednat si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení. Jestliže odvolací soud v daném případě takto nepostupoval a přistoupil předčasně k rozhodnutí ve věci samé, došlo v důsledku jeho postupu v řízení k postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto smyslu tedy vyznělo přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu (§242 odst. 1 občanského soudního řádu) v daném případě dovolacím soudem v rozsahu vymezeném (podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu) výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání „v obecné rovině tak, aby byly postiženy veškeré právní otázky související s řešením věci\". Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (viz §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění). V dalším řízení odvolací soud uváží zejména postup podle ustanovení §213 odst. 2 občanského soudního řádu anebo postup podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění). Při rozhodování o dosavadních nákladech řízení bude třeba ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) rozhodnout i o nákladech dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.). V Brně dne 28. června 2001 JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2001
Spisová značka:28 Cdo 883/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.883.2001.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18