ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.968.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 968/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce H. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Krajskému památkovému ústavu B., o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 445/92, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2001, č.j. 19 Co 702/99-53, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2001, č.j. 19 Co 702/99-53, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 1999, č.j. 42 C 445/92-45, se zrušují.
II.Věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 10. 1999, č.j. 42 C 445/92-45, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vydat mu movitý majetek podle zákona č. 87/1991 Sb. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že na základě výpisu z registru ekonomických subjektů ze dne 4. 10. 1999 obchodní jméno žalovaného zní Památkový ústav v B., přičemž datum vzniku této organizace je 1. 7. 1973. Z toho dovodil, že ke dni podání návrhu dne 24. 3. 1992 žalobcem označený subjekt neexistoval, žalovaný tudíž neměl ke dni podání návrhu způsobilost být účastníkem řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 2. 2001, č.j. 19 Co 702/99-53 rozhodl tak, že řízení zastavil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, co výzvou ze dne 18. 1. 2001 uložil žalobci podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. povinnost doplnění odvolání o důvody, v čem spatřuje nesprávnost soudního rozhodnutí nebo postupu soudu a stanovil mu lhůtu k doplnění, přičemž tato lhůta uplynula bezvýsledně dnem 1. 2. 2001.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a), c) a d) o.s.ř. Vytýkal soudům obou stupňů nesprávné skutkové i právní posouzení věci, jakož i procesní pochybení. Poukazoval na skutečnost, že postupem odvolacího soudu mu byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Dovolával se závěru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.1999, sp. zn. 20 Cdo 1056/99, podle něhož je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení. Dovolatel proto navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř. , §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §238a odst. 1 písm. f) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst.1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Ze srovnání obsahu usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 1999, č.j. 42 C 445/92-45, a odvolání žalobce proti uvedenému usnesení vyplývá vcelku zřetelně a srozumitelně, že jediným důvodem zastavení řízení před soudem prvního stupně bylo uvedení označení žalobce způsobem, který neodpovídá jeho nynějšímu názvu. Přitom z obsahu spisu je zřejmé, že subjekt identifikovaný označením uvedeným v žalobě, tuto převzal, podáním došlým soudu prvního stupně dne 29. 3. 1993 na ni reagoval, byť i s výslovným upozorněním, že nynější jeho název je „Památkový ústav v B.\", s nezměněným sídlem oproti údaji v žalobě, jeho vyjádření zahrnuje meritorní námitky proti uplatněné žalobě. Stejně tak byl v průběhu dalšího řízení činný, jak je patrno z podání na č.l. 15 a byly mu doručovány písemnosti soudu. Poté, co soud prvního stupně řízení zastavil pro shora uvedený jediný důvod (nedostatek způsobilosti žalobcem označeného žalovaného být účastníkem řízení), uvedl žalobce v odvolání na č.l. 46 - 47 jak označení soudu a rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje, tak účastníků sporu, jakož i odvolací tvrzení nesoucí se k nesprávnému skutkovému a právnímu posouzení věci, včetně procesních pochybení a navrhl změnu odvoláním napadeného usnesení tak, že se řízení nezastavuje.
Uvedená procesní situace tak svědčí pro správnost dovolacích námitek žalobce, podle nichž v této věci nebyly splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k §211 o.s.ř., o něž se usnesení odvolacího soudu opírá. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od právních závěrů uvedených v rozhodnutí citovaném dovolatelem týkajícího se projednatelnosti odvolání. Podle §243b odst. 1 o.s.ř. byl proto dovolací soud nucen přikročit k zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu z důvodu §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.
Pro úplnost nutno uvést, že ostatní námitky uplatněné v dovolání nemají oporu v platném právu. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu předně nevyplývá povinnost odvolacího soudu Z žádného ustanovení OSŘ nelze dovodit povinnost odvolacího soudu, aby předem sděloval odvolateli jména členů senátu, jenž bude podle rozvrhu práce odvolacího soudu rozhodovat o jeho odvolání. Rovněž pokud jde o požadavek formy výzvy soudu podle §43 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. nevyplývá z uvedeného ustanovení výslovný požadavek, aby se tak stalo formou usnesení. Z gramatického výkladu citovaného ustanovení vyplývá pouze požadavek soudu vyzvat účastníka k opravě nebo doplnění podání, včetně uvedení, jak je třeba opravu doplnění provést, to vše s nutnou podmínkou poučení o následcích, které bude mít nesplnění požadavku na opravu či doplnění podání. Další dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. tak není v této věci dán.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11.7.1996, III. ÚS 127/96 ( uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 5, pod č. 68) bylo vyloženo: Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě (podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu ( např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit; opakem tohoto postupuje je přepjatý formalizmus.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 6. 1995, ÚS 6/95 ( uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 3, pod č. 37) bylo konstatováno: Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat tento právní závěr: Podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věcí (§5 odst. 1 tohoto zákona ), a to u té právnické osoby (organizace orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení na straně žalovaného postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému odstranění jeho nedostatku. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení ( §43 odst. 2 o.s.ř.); v takovém případě soud nerozhoduje ve věci.
Z uvedených právních závěrů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i ze Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Shora uvedené usnesení soudu prvního stupně, jímž (z důvodu v něm uvedeného) došlo k zastavení řízení, je tak postiženo stejnou vadou nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., na kterou dovolání poukazuje. Za použití ustanovení §243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací soud rovněž ke zrušení uvedeného usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243 d/ odst. 1, věta druhá o.s.ř.).V dalším řízení rozhodne soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu