Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.07.2001, sp. zn. 28 Cdo 975/2001 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.975.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.975.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 975/2001 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobkyně D. T., které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 1998, sp. zn. 11 Co 434/98 (v právní věci žalobců a) F. N., b) A. M., c) D. T. a d) E. H., všichni zast. advokátem, proti žalovaným 1) Město P., zast. advokátkou, 2) T., a.s., zast. advokátkou, 3) B., s.p., zast. advokátkou, 4) L. B., 5) L. F., oba zast. advokátkou, 6) L. D., 7) J. B., zast. advokátkou, 8) L. B., 9) I. V., 10) M. D. a 11) L. B., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 6 C 360/91) takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 1998, pod čj. 11 Co 434/98 – 357 bylo připuštěno zpětvzetí návrhů ohledně uzavření dohody o vydání nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Výrokem II. byly změněn výrok o nákladech řízení rozsudku okresního soudu tak, že žalovaným 1), 3), 4), 5) a 7) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalobcům. Výrokem III. rozsudku odvolacího soudu byl zamítavý rozsudek soudu I. instance ve zbývající části potvrzen. Žalovaným 1), 3), 4), 5) a 7) nebyla vůči žalobcům přiznána ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalobcům a žalovaným 2), 6), 8) – 11) nebylo přiznáno vzájemné právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konečně posledním výrokem rozsudku krajského soudu byl zamítnut návrh žalobců na připuštění dovolání. Krajský soud dospěl po zhodnocení všech důkazů ke stejnému věcnému závěru jako okresní soud, když přejal nejen správná skutková zjištění, ale v podstatě i správné právní závěry učiněné soudem nalézacím dle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Bylo dovozeno, že žalobci a) až d) jako děti původních vlastníků předmětných nemovitostí jsou oprávněnými osobami ve smyslu ust. §3 odst. 4 cit. zák. Krajský soud rovněž – na rozdíl od soudu okresního – dospěl k závěru, že v zákonem stanovené lhůtě byly povinné osoby, vyjma žalovaného č. 4) a žalobce č. 1) ve vtahu k movitým věcem, řádně vyzvány k vydání nemovitostí všemi čtyřmi oprávněnými osobami, neboť žalobkyně b), která výzvy podávala, k tomu byla zplnomocněna ostatními spolužalujícími. Nedostatek řádného vyzvání a včasného uplatnění věci u soudu vůči žalovanému č. 1) – ve vztahu k movitým věcem – a žalovanému č. 4) byl naopak shledán soudy obou stupňů. Žalobci svůj nárok opírají o ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., kdy mají za to, že vydaná správní rozhodnutí dle dekretu prezidenta republiky č. 108/45 Sb. a č. 12/45 Sb. byla vydána v rozporu s právními předpisy, a tedy že nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Nemovitosti na stát přešly dnem účinnosti dekretu č. 108/45 Sb. – tedy nikoliv bez právního důvodu -, soud však přezkoumal správní rozhodnutí vydaná v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, aby zjistil, zda konfiskační rozhodnutí nebylo důsledkem politické persekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zák. č. 87/1991 Sb. Odvolací soud – v souladu se závěry okresního soudu – dovodil, že chování právních předchůdců žalobců, tj. rodičů a jejich vlivem i dětí, tj. žalobců, v době okupace Čs. republiky německou armádou dávalo důvod ke konfiskaci majetku, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že se dobrovolně podřídili německé moci a demonstrovali v průběhu války náklonnost k Němcům, a tudíž nemohlo jít o žádnou politickou persekuci. Protože tedy věci nepřešly na stát žádným ze způsobů předpokládaných zákonem o mimosoudních rehabilitacích neshledal soud důvod pro vydání věci. Poněvadž na základě zjištěného skutkového stavu věci nebyla řešena žádná otázka po právní stránce zásadního významu, odvolací soud návrh žalujících na připuštění dovolání zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně c) dovolání, ve kterém se domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, s tím, že závěry soudů obou stupňů se opírají o nevěrohodné důkazy. Dovolatelka uvádí, že německé moci se v době okupace museli podrobit všichni obyvatelé zabraných území. Rodiče žalobkyně mluvili německy pouze ve styku s úřady, protože němčina byla úřední řečí. V kronice města P. z roku 1947, kde jsou jmenovitě uvedeni občané, kteří se provinili proti národní cti, nefiguruje nikdo z jejich rodiny. Otec V. N. byl původem Čech, k české národnosti se hlásil, a to jak před válkou, tak v jejím průběhu. Matka byla původně Slovinka, ale děti byly vychovávány jako Češi. Rodiče nikdy nebyly organizováni v žádných německých spolcích. Proto také MNV v K. vystavil otci žalobkyně dne 13. 12. 1945 potvrzení o jeho nezávadném chování za okupace. Ke konfiskaci majetku rodičů došlo zcela evidentně proto, aby bylo zlegalizováno jeho postupné rozkradení v době, kdy byla rodina neoprávněně umístěna v internačním táboře. Žalobkyně současně navrhuje, aby jí soud prominul zmeškání lhůty k podání dovolání, neboť v době doručení rozsudku odvolacího soudu byla v USA, odkud se vrátila teprve v červnu roku 1999, takže nemohla dát včas pokyn jejímu právnímu zástupci k podání dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Dovolací soud sice nepochyboval o tom, čeho se žalobkyně v dovolacím řízení domáhá (§79 odst. 1 o.s.ř.), avšak nemohl pominout základní zjištění, že dovolání bylo podáno opožděně, protože rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 2. 1999, avšak podání žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu v Novém Jičíně až dne 15. 3. 2000. Podle §240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta k podání dovolání je zákonnou lhůtou a není možné ji prodloužit. Podle odstavce druhého §240 zmeškání této lhůty nelze prominout. Lhůta by však zůstala zachována, bylo-li by dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. To se však nestalo, takže se zřetelem k ustanovení §218 odst. 1 o.s.ř. a §243b odst. 4 o.s.ř. nezbylo, než dovolání jako opožděné odmítnout. O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 o.s.ř. a §151 věty první odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným náklady řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 26.července 2001 JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/26/2001
Spisová značka:28 Cdo 975/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.975.2001.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18