ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2030.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2030/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) MUDr. J. J. a B) E. J., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) České Republice - Ministerstvu hospodářství, 2) T., s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, 3) D. S. a 4) V. S., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně, pod sp. zn. 12 C 182/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 1999, č. j. 11 Co 190/99-379, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 1999, čj. 11 Co 190/99-379, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 23. října 1998, čj. 12 C 182/93-347, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 23. října 1998, čj. 12 C 182/93-347, v napadené části, tj. ve výrocích, kterými byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že „pozemek pod štítovou zdí domu čp. 35 na F. ulici ve F., včetně pozemku pod provizorním zateplením této štítové zdi, včetně pozemku pod přibetonovaným základem štítové zdi domu čp. 35 na F. ulici ve F., jsou vlastnictvím žalobců v takovém poměru, v jakém jsou spoluvlastníky domu čp. 35 na F. ulici ve F., a to ideální polovinou (výrok II)\", dále že „dvorek za štítovou zdí domu čp. 35, který se nachází mezi domem žalobců a nyní již asanovaným sousedním domem čp. 34 ve F. na ulici Ř., tedy části pozemku nyní evidovaného jako parcelní číslo 47- stavební plocha, a to od štítové zdi domu čp. 598 směrem k ulici Ř. v šíři shodně s šíří tohoto domu, tedy ode zdi domu sousedících směrem k ulici K., až po hranici s touto ulicí, vše nacházející se v obci F. v katastrálním území F., zakreslený v katastrální mapě v měřítku 1:2880, která je součástí trhové smlouvy předchůdců pana A. J. a paní A. J. z F. z 25. 7. 1951, je vlastnictvím žalobců v takovém poměru, v jakém poměru jsou spoluvlastníky domu čp. 35 na F. ulici ve F., a to jednou ideální polovinou (výrok III)\", a ve výrocích o nákladech řízení (VI, VII a VIII). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku odvolací soud zamítl.
Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že v roce 1918 byly nemovitosti, náležející MUDr. V. M., rozděleny na parc. č. 82/l s domem čp. 78 a parc. č. 82/2 s domem čp. 598, které prodal v roce 1919 Německému dělnickému útulku ve F. Podle dekretu presidenta republiky č. 5 z roku 1945 přešly nemovitosti pod národní správu (ta byla poznamenána v pozemkové knize 24. 10. 1945) a 9. 8. 1946 bylo vloženo právo vlastnické pro Ústřední radu odborů v P. (29. 3. 1947 změna názvu na Revoluční odborové hnutí v P.).
Vlastnictví ke stavební parc. č. 82/2 s domem čp. 598 přešlo trhovou smlouvou z 25. 7. 1951 na A. a A. J. Žalobce A) nabyl vlastnictví k těmto nemovitostem, posléze označenými jako parc. č. 48 s domem čp. 35 dědictvím, a to polovinu po otci A. J., zemř. 1. 8. 1959, druhou polovinu po sestře A. J., zemř. 16. 8. 1993. Darovací smlouvou z 5. 10. 1997 s účinky vkladu do katastru nemovitostí 10. 10. 1997 nabyla spoluvlastnictví k nemovitostem z poloviny žalobkyně B) - manželka žalobce.
Podle trhové smlouvy z 28. 11. 1951 nabyl vlastnictví ke stavební parc. č. 82/1 s domem č. 78 J. J. Ten převedl nemovitosti kupní smlouvou z 1. 11. 1954 na manžele E. a T. K. Vlastnictví k těmto nemovitostem, označeným jako parc. č. 47 s domem čp. 34 nabyl v roce 1964 T., okresní průmyslový podnik ve F. Ten vydal dohodou o vydání věci z 20. 8. 1991 V. K. pozemek parc. č. 47 a kupní smlouvou ze 17. 9. 1991 nabyli vlastnictví k tomuto pozemku žalovaní 3) a 4).
Dům čp. 34, nacházející se původně na staveb. parc. č. 47, nebyl V. K. v roce 1990 vydán, neboť byl na základě demoličního výměru MěNV ve F. z 16. 1. 1984 v roce 1984 zbořen. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku z 30 . 9. 1985, čj. 10 C 229/84-112, který nabyl právní moci 20. 3. 1986, bylo právnímu předchůdci žalovaného 1) uloženo, aby z titulu náhrady škody způsobené na domě č. 35 „bouracími pracemi\" při demolici domu č. 34, bezprostředně souvisícího s pravou stranou domu čp. 35, zaplatil žalobci, žalobkyni jako jeho manželce a A. J. jako spoluvlastnici domu č. 35 částku 5.058,50 Kč a aby provedl na domě čp. 35 dozdění nerovností v základovém zdivu ze strany bývalého domu čp. 34, zazdil trhliny ve zdi sousedící s bývalým domem čp. 34 a tuto stěnu srovnal tak, aby tvořila stěnu svislou od základů až po střechu, zazdil nerovností této zdi a provedl zateplení této zdi. Dalším rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku z 23. 8. 1990, čj. 18 C 134/88-197, který nabyl právní moci 26. 9. 1990, bylo právním předchůdcům žalovaných 1) a 2) uloženo, aby nahradili žalobci a tehdejší spoluvlastnici domu č. 35 A. J. škodu, způsobenou na domě čp. 35 ze strany domu č. 34, způsobenou při demolici tohoto domu uvedením v předešlý stav v rozsudku specifikovaným způsobem, když původní demoliční výměr byl zrušen rozhodnutím odboru výstavby MěNV ve F. rozhodnutím z 18. 1. 1988 a návrh na vydání povolení k odstranění domu č. 34 byl pak rozhodnutím téhož národního výboru z 17.6. 1988 zamítnut, neboť dům byl již zbořen na základě původního výměru.
Rozsudkem soudu prvního stupně z 25. 3. 1996, čj. 12 C 182/93-202, který nabyl právní moci 13. 5. 1996, bylo určeno, že štítová zeď domu č. 35 na F. ulici ve F. včetně zateplovací přizdívky a podbetonování betonovým základem takto zesílené zdi, vše nacházející se ze strany demolovaného domu č. 34 na ul. K. je v rozsahu, v jakém zasahuje do parcely č. 47 kat. území F., vlastnictvím žalobce (šlo o rozhodnutí vydané v době, kdy výlučným vlastníkem domu č. 35 byl žalobce). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že štítová zeď náležela k domu č. 34, avšak po odstranění tohoto domu přirostla ve smyslu §135a obč. zák. k domu č. 35 jako jeho součást, neboť dům č. 35 by bez této zdi nemohl plnit svoji funkci. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobci ke štítové zdi náleží právo vydržení podle ustanovení §134 O.Z., a to za dobu od roku 1951 do roku 1963, jelikož žalobce i jeho právní předchůdci užívali zeď domu, jakoby tato k domu patřila v dobré víře, že jim patří a po celou dobu vydržecí nerušeně\".
Podle znaleckého posudku Ing. V. D., znalce z oboru geodézie a kartografie, z 28. 2. 1998, doplněného ústně při jednání soudu prvního stupně 9. 9. 1998, nachází se štítová zeď domu č. 35 na parc. č. 47, včetně zateplovací přizdívky, podbetonování, a v žalobě vymezeného dvorku. Podkladem pro vytyčení hranic pozemků znalcem byla katastrální mapa kat. území F., která „vznikla na základě nového mapování dle instrukce A) a její přílohy ze dne 4. 9. 1931 č. 74.000/31-III./6 ministerstva financí\". Byl použit původní měřický náčrt z roku 1951, jehož kopie je součástí znaleckého posudku, a „porovnáním měřičských údajů tohoto náčrtu s hodnotami zaměřenými v terénu nebyly zjištěny odchylky. Platnost průběhu vlastnických hranic stavební plochy 47 a stavební plochy 48 v katastrálním území F. nemůže být zpochybněna, jelikož katastr nemovitostí přebral operát nového měření z roku 1951, který nabyl právní moci a vlastnictví k nemovitostem bylo zapsáno v pozemkové knize\". Znalec uvedl, že provedl zaměření podle katastrální mapy vycházející z nového mapování, které bylo na území F. provedeno v roce 1951, při němž se nezměnilo vlastnictví ani průběh vlastnických hranic pozemků parc. č. 82/1 a 82/2, jak byly zachyceny v původní katastrální mapě mapě v měřítku 1:2880. Při novém mapování však došlo k jinému určení průběhu hranic parcel uvnitř držby stejného vlastníka - tak byly určeny obvody nových parcel 47, 48 v katastrálním území F. K určení průběhu hranic těchto parcel mohlo dojít jen se souhlasem vlastníka.
.
Protože žalobci nenabyli vlastnictví pozemku parc.č. 47 trhovou smlouvou z roku 1951, mohli se podle soudu prvního stupně stát vlastníky části tohoto pozemku pod zdí, včetně jejího zateplení a podbetonování, a přilehlého dvorku jen vydržením. K tomu však ve smyslu §115, 116 a §145 zák. č. 141/1950 Sb. obč. zák. nedošlo. Uvedený obč. zák. opustil zásadu, obsaženou v o .o. z. z roku 1811, že stavba je součástí pozemku. Jestliže však část pozemku č. 47 pod zdí a přilehlý dvorek byla až do roku 1984, kdy byla provedena demolice domu č. 34, zastavěna tímto původním demolovaným domem, bránila právě jeho zastavěnost právním předchůdcům žalobců v nerušené oprávněné držbě této zastavěné části pozemku. Na část pozemku pod zateplením nelze vzhledem k zásadě, že stavba není součástí pozemku, vztáhnut závěr o přírůstku k věci hlavní, jak soud prvního stupně dovodil v již pravomocném rozsudku ohledně samotné zdi. Část pozemku parc. č. 47 užívali právními předchůdci žalobce do roku 1963 spolu s vlastníky tohoto pozemku /resp. později demolovaného domu č. 34) jako dvorek, do něhož vjížděl povoz tažený koňmi za účelem odvozu tuhého odpadu a dovozu pevných paliv, dále k sušení prádla. Do tohoto dvora původně vstupovali právní předchůdci žalobců z domu č. 35 vchodem ve štítové zdi, který byl v letech 1956-57 zazděn. Nemohlo se tedy jednat, zejména od zazdění tohoto vchodu, o držbu nerušenou, která by trvala po desetiletou vydržecí dobu.
K právnímu posouzení věci soudem prvního stupně odvolací soud dodal, že žalobci neprokázali nabytí vlastnictví k části pozemku parc. 47 žádným ze způsobů, které bylo třeba s přihlédnutím k §868 zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák. posuzovat podle zák. č. 141/1950 Sb. obč. zák. Ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobci neprokázali existenci smlouvy, kterou by nabyli vlastnictví k části pozemku parc. č. 47. V trhové smlouvě, kterou uzavřeli jejich právní předchůdci v roce 1951 byly předmětem převodu parc. č. 82/2 s domem č. 598, zapsané ve vložce č. 1014 pozemkové knihy k. ú. F., ve smlouvě není uvedeno, že její součástí je katastrální mapa v měřítku 1:2880, kterou žalobce soudu předložil. Dále odvolací soud poukázal na to, že žalobci neprokázali nabytí předmětné části pozemku parc. č. 47 ani úředním výrokem a shodně se soudem prvního stupně také dospěl k závěru, že právní předchůdci, resp. žalobce nenabyli vlastnictví ani vydržením. Uvedl, že byl vázán rozsudkem soudu prvního stupně o určení vlastnictví ke štítové zdi včetně způsobu nabytí vlastnictví ke štítové zdi žalobcem. Stejným způsobem jako vlastnictví k této zdi však nemohl žalobce nabýt vlastnictví k pozemku pod zdí, ani pod přibetonovaným základem a jejím zateplením. Navazující dům č. 34 byl demolován v roce 1984 a teprve poté bylo provedeno zateplení a zabetonování štítové zdi, řízení v této věci bylo však bylo zahájeno už v roce 1993. Nemohla tedy uplynout pro vydržení zák. č. 131/1982 Sb., kterým byl změněn obč. zák. účinný od roku 1964, stanovená desetiletá vydržecí lhůta. Podle odvolacího soudu pro vydržení předmětného pozemku pod štítovou zdí včetně jejího zateplení a zabetonování, ale zejména dvorku, nebyl splněn ani předpoklad oprávněné držby, tj. dobré víry právních předchůdců žalobců, že jim pozemky patří, když v trhové smlouvě byla uvedena parc. nyní označené č. 48 s domem nyní označeným č. 35 a nebyla zmíněně žádná práva k parc. nyní označené č. 47. Kromě toho nebyla ani splněna nerušenost držby, když v období od roku 1951 do roku 1963 část pozemku parc. č. 47 užívaly i jiné subjekty a právní předchůdci žalobců se dostali do sporu s vlastníky sousedního pozemku parc. č. 47 a domu č. 34, když ještě v odvolání tvrdili, že k těmto zásahům ze strany V. K. došlo v letech 1956-57.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Aniž zmiňují, z čeho dovozují jeho přípustnost, namítají, že odvolací soud vychází ze skutečnosti, která nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování - totiž, že předmětný dvorek, který se podle jejich názoru nachází na parc. č. 48, byl zastavěn. Tak tomu nebylo, což vyplývá z listin, které s dovoláním předkládají a navrhují k důkazu, a to z fotokopie usnesení Lidového soudu ve Frýdku-Místku, čj. 2521/56, ze 14. 11. 1956 a z dokladů o provedených daních z let 1952 - 1955, ze kterých je patrno, že k přečíslování nemovitostí došlo teprve v roce 1956. Z těchto listin také vyplývá, že původně v roce 1902 vystavěná nemovitost (nyní dům č. 35) neměla žádnou spojitost s jinými nemovitostmi, když nejbližší byla vzdálena 12 m. Právní předchůdci žalobců i žalobci sami měli přístup na dvorek do roku 1963, kdy byl E. K. zabaven. dům č. 34 a teprve poté právní předchůdce žalovaného 2) začal na pozemku parc. č. 48 o rozměrech 12 x 8 m přistavovat nepovolené stavby a celou plochu postupně zastavěl. Žalobci dále namítají, že podle katastrální mapy a trhové smlouvy z 25. 7. 1951 byl dvůr ve vlastnictví jejich právních předchůdců, když ho užívali k příjezdu do domu, sušení prádla a klepání koberců. Soudy obou stupňů se také „nevypořádaly s otázkou věrohodnosti a oprávněnosti uzavření kupní smlouvy se žalovanými 3) a 4), když byla tato uzavřena notářkou poté, když byl dům čp. 78/34 v roce 1984 a posléze pozemek v rámci restitucí vrácen pozůstalým po již zemřelém E. K. - panu V. K., který následně pozemek po nemovitosti č. 78/34 včetně pozemku dvorku prodal třetí osobě, zaměstnanci T. s. p. manželům S.\". Žalovaní 3) a 4) nemohli doložit potřebné doklady pro uzavření kupní smlouvy z 17. 9. 1991, když byla doložena výkresová dokumentace jen z doby před demolicí a obsahovala výpočet obezděné plochy. Žalobci v průběhu řízení získali zejména katastrální mapu v měřítku 1:2820 (kterou 20. 3. 1997 soudu také předložili), platnou v době uzavření trhové smlouvy, na které je zakreslena parc. č. 82/2. Soudy obou stupňů se však s jejich námitkou, že tato mapa je součástí trhové smlouvy z 25. 7. 1951, nevypořádaly, vzaly v úvahu jen znalecký posudek Ing. V. D., který vypověděl, že žádné podklady pro svůj posudek u Katastrálního úřadu ve F. nenašel. Žalobci nesouhlasí s jeho znaleckým posudkem i proto, že z dokladů v jejich vlastnictví vyplývá, že dům byl postaven až v roce 1902 jako samostatný, nikoliv jako přístavba k domu protilehlému, který byl vzdálen 12 m, což je jeden z rozměrů předmětného dvorku.. Žalobci také namítli, že ve věci rozhodovali podjatí soudci, a to samosoudci JUDr. V. Š., JUDr. T. H. a předsedkyně odvolacího senátu JUDr. M. K. Podjatost JUDr. V. Š. spatřovali v tom, že nepřipustil otázku žalobců, jak vyplývá z protokolu o jednání z 10. 7. 1997 a „během jednání bylo takových výroků vůči žalobci vzneseno bezpočet\" a nebyl také schopen najít již předložené doklady. Choval se sebevědomě, např. „nechal zaprotokolovat jen to, co mu vyhovovalo\". „Byl si totiž jist, že předsedkyně odvolacího senátu, která dozoruje okr. soud v /NJ/ po stránce metodické mu jeho závěry bude tolerovat. Sama si rozhodla, že zmíněný spor ukončí sama, což také učinila\". JUDr. T. H. se po vynesení rozsudku 23. 10. 1998 nevhodně vyjádřila, že si žalobci „mohou jít stěžovat třeba na parlament, nic nepořídí\". Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu a navazující rozsudek soud prvního stupně byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřil jen žalovaný 1) tak, že nemá k dispozici doklady o tom, že nemovitost postavená v roce 1902 neměla žádnou spojitost s jakýmkoliv nemovitostmi a v době výstavby byla nejbližší nemovitost ve vzdálenosti 12 m.
Ostatní žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení ( §240 odst. l a §240 odst. 1 o. s. ř.) v prvé řadě zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným.
Žalobci sami namítali, že v řízení došlo k vadě podle §237 odst. l písm. g) o. s. ř., když ve věci rozhodovali podjatí soudci.
Podle §14 odst. l o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Proti JUDr. V. Š. žalobce již dříve námitku podjatosti vznesl a odůvodnil ji nesoustředěným postupem v řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením z 22. 5. 1997, čj. 3 Nc 66/97-254, tohoto soudce, který se vyjádřil, že nemá k projednávané věci, účastníkům a jejich zástupcům žádný vztah, z projednání a rozhodování věci nevyloučil. Dospěl k závěru, že žalobce neuvedl konkrétní okolnosti, které by zakládaly důvod k pochybnostem o nepodjatosti ve smyslu §14 odst. l o. s. ř. K vyloučení tohoto soudce z projednání a rozhodování došlo teprve usnesením Krajského soudu v Ostravě z 10. 9. 1997, čj. 3 Nc 114/97-292, když JUDr. V. Š. uvedl ve vyjádření ze 14. 8. 1997, že se v důsledku averze vůči žalobci, vzniklé jeho výpady proti jeho osobě v podání z 23. 7. 1997, považuje za podjatého.
JUDr. V. Š. poté, kdy byl z projednání a rozhodování věci vyloučen, již dále ve věci nejednal a nerozhodoval (po doručení podání žalobce z 23. 7. 1997 se jen vyjádřil ve smyslu §14 odst. l o. s. ř. a předložil věc odvolacímu soudu). Pokud žalobce znovu v dovolacím řízení namítá podjatost tohoto soudce, jsou skutečnosti, které uvádí, námitkami proti procesnímu postupu, které nezakládají podjatost soudce. Tak není-li soudem připuštěna otázka účastníka při výslechu svědka nebo jiného účastníka řízení, může účastník v opravném prostředku proti rozhodnutí soudu namítat, že soud neučinil skutkové zjištění podstatné pro rozhodnutí ve věci. Námitky účastníka proti protokolaci soudního jednání jsou také procením předpisem ( o. s. ř.) upraveny. JUDr. V. Š. tedy v dané věci nejednal a nerozhodoval jako soudce podjatý ve smyslu 14 odst. l o. s. ř.
Z protokolu o jednání soudu prvního stupně z 23. 10. 1998 také nevyplývá, že by žalobce vznesl jakékoliv námitky ohledně vyjádření JUDr. T. H. S přihlédnutím k tomu, že se tato soudkyně vyjádřila k námitce žalobců tak, že nemá k věci, k účastníkům a jejich zástupcům žádný vztah, nelze ani ji považovat za soudce, který ve věci jednak a rozhodoval jako soudce vyloučený ve smyslu §14 odst. l o. s. ř.
Námitku podjatosti vůči JUDr. M. K. žalobci odůvodnili jen nekonkrétními a nepodloženými subjektivními tvrzeními. Jestliže se vyjádřila tak, že nemá k věci, účastníkům a k jejich zástupcům žádný vztah, nejde rovněž o soudkyni vyloučenou z projednání a rozhodování věci podle §14 odst. l o. s. ř.
Pokud žalobci namítali, že JUDr. M. K. „rozhodovala ve věci sama\" , což by podle obsahu mohla být námitka nesprávného obsazení soudu ve smyslu §237 odst. l písm. g) o. s. ř., vyplývá z protokolů o jednání odvolacího soudu z 10. 5. 1999 a 18. 5. 1999, že odvolací soud jednal a rozhodoval v souladu s §36a o. s. ř. v tříčlenném senátě, kterému JUDr. M. K. předsedala.
Ani další vady řízení vyjmenované v §237 odst. l o. s. ř. nebyly dovolacím soudem zjištěny a přípustnost dovolání z tohoto ustanovení tedy nevyplývá.
.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je dále dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. anebo v §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Dovolací soud shledal naplnění předpokladů o přípustnosti dovolání žalobců jen podle §239 odst. 2 o. s. ř., v němž se stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud není oprávněn přezkoumat rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z přezkumu dovolacího soudu je tak vyloučeno skutkovému zjištění soudu prvního stupně převzaté odvolacím soudem, že dvorek za štítovou zdí byl zastavěn. Jestliže je dovolací soud vázán skutkovým zjištěním, ze kterého odvolací soud vychází, nemůže provést důkazy, které žalobci k tomuto skutkovému tvrzení navrhují. Nadto podle §243a o. s. ř. dovolací soud provádí důkazy jen k prokázání důvodů dovolání.
Žalobci před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání navrhli a další předpoklad přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. , tj. že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je rovněž naplněn..
Rozsudek odvolacího soudu činí rozhodnutím zásadního významu otázka, zda ke dni uzavření kupní smlouvy mezi Revolučním odborovým hnutím a právními předchůdci žalobců A. a A. J., tj. k 25. 7. 1951, ohledně stavební parc. 87/2 s domem čp. 598 v kat. území F., došlo k platné změně katastrální mapy , neboť předmětem převodu vlastnictví byly nemovitosti v těch hranicích, v jakých byly ke dni smlouvy zobrazeny v pozemkovém katastru.
Podle §28 odst. 2 v době uzavření kupní smlouvy platného zák. č. 177/1927 Sb. o pozemkovém katastru a jeho vedení (katastrální zákon - dále jen „kat. zákon\"), pozbyla-li dosavadní katastrální mapa stanovené přesnosti nebo vyžaduje-li se pro změnu poměrů větší přesnosti nebo jiného měřítka, kterémuž požadavku nevyhovuje dosavadní mapa, budiž sdělán nový měřický operát podle ustanovení II. hlavy zákona a podle výsledků upraven také operát písemný. Postup při obnovování katastrálního operátu neboli tzv. katastrální řízení byl upraven v §§9- 29 katastrálního zákona.
Odvolací soud se posouzením otázky, zda ke dni uzavření předmětné smlouvy došlo k platné obnově katastrální mapy podle shora uvedených ustanovení kat. zákona nezabýval. K této otázce se vyjádřil jen obecně znalec tak, že k novému mapování mělo dojít v roce 1951, tedy v roce uzavření předmětné kupní smlouvy, přičemž znalci navíc posouzení otázky právní nepřísluší.
Neúplnost právního posouzení spočívající v neřešení pro výsledek sporu zásadní právní otázky představuje nesprávné právní posouzení (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. l, 2 o. s. ř.).
K námitce žalobců ohledně toho, v jakém rozsahu nabyli žalovaní vlastnictví k parc. č. 47 lze jen uvést, že vyřešením otázky obnovy katastrální mapy, a tím hranice, v jakých nabyli vlastnictví ke stavební ploše č. 82/2 s domem čp. 578 kupní smlouvou z 25. 7. 1951 právní předchůdci žalobců, je dán i rozsah parc. č. 47 nabyté žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, když otázkou vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. 47 se dovolací soud nezabýval, neboť nebyla v dovolání uplatněna.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z neúspěšnosti žalovaného a z toho, že žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek .
V Brně dne 31. ledna 2001
JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.
předseda senátu