ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2971.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 2971/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobkyně PhDr. J. H., zastoupené advokátem, proti žalované obchodní společnosti I., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 23/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2000, č.j. 1 Co 49/2000 - 86, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2000, č.j. 1 Co 49/2000 - 86, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2000, č.j. 1 Co 49/2000 - 86, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 1999, č.j. 37 C 23/99 - 68, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná obchodní společnost zaplatila žalobkyni částku 40.000,- Kč. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění výroku ve věci samé odvolací soud především odkazuje na ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Konstatuje, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z. je existence neoprávněného zásahu a jeho objektivní způsobilost narušit, popřípadě ohrozit práva chráněná ustanovením §11 násl. o.z. Odvolací soud uzavřel, že se shoduje se soudem prvního stupně v tom, pokud spatřuje neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, konkrétně do jejího práva na soukromí a důstojnost, toliko v tom, že žalovaný, který sice rekonstrukcí domu na základě stavebního povolení vykonával své právo, avšak neoznámil předem žalobkyni, že po určitou dobu nebude v důsledku rekonstrukce možné používat WC. Podle odvolacího soudu by však přiznání zadostiučinění žalobkyni za toto opomenutí, v němž lze spatřovat neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.). To vzhledem k jednání žalobkyně vůči jednateli žalované, kterého častovala hrubými nadávkami a polila ho z kbelíku vodou se saponátem.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 22. srpna 2000.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dne 5. září 2000 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Odvolacímu soudu výslovně vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. namítá tak, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vyslovuje názor, že odvolací soud svým rozhodnutím postavil na roveň jednání účastníků řízení a s použitím argumentu "oko za oko" považuje věc za vyřízenou. Dovolatelka má zato, že poskytnutí zadostiučinění by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby jednání žalobkyně bylo uváženým, čili srovnatelným jednáním jako jednání žalované. Odvolací soud též nevzal v úvahu skutečnost, že žalobkyni byla za její jednání uložena pokuta, když bylo posouzeno jako přestupek.
Žalovaná obchodní společnost se k podanému dovolání nevyjádřila.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (v tomto rozhodnutí je proto dále aplikován o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). V případě složení senátu dovolacího soudu se vychází z ustanovení §27 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích ve znění novely provedené zmíněným zákonem č. 30/2000 Sb. s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě třetí téhož zákona.
Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Podané dovolání žalobkyně je tedy ve své podstatě důvodné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba uvést, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelka však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka však uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Je proto nutno uvážit, že tento dovolací důvod předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
S odvolacím soudem je nezbytné souhlasit potud, pokud učinil ve svém rozhodnutí odkaz na obsah ustanovení §11 a §13 o.z. a deklaroval nezbytnost zabývat se tím, zda zásah do osobnostní sféry žalobkyně měl skutečně povahu zásahu neoprávněného s tím, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z. je existence neoprávněného zásahu a jeho objektivní způsobilost narušit, případně ohrozit práva chráněná ustanovením §11 násl. o.z. Dovolací soud má současně zato, že soud druhého stupně však přesto současně nedocenil v plném rozsahu právní význam zmíněných ustanovení.
V posuzovaném sporu se žalobkyně domáhala v souvislosti s tvrzeným zásahem do jejích osobnostních práv přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích - tedy materiální satisfakce ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. Již odvolací soud konstatoval, že podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba v případě zásahu do jejích osobnostních práv možnost domáhat se mimo jiné přiměřeného (morálního) zadostiučinění, resp. podle §13 odst. 2 o.z., pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle zmíněného prvního odstavce téhož ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, též práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Je nutno uvážit, že účelem, ať morální nebo materiální satisfakce, je do určité míry reparovat následky zásahu, které se projevily v narušení integrity osobnosti fyzické osoby. Při splnění předpokladů obsažených v ustanovení §13 o.z. lze satisfakci poškozené fyzické osobě přisoudit ovšem jen za předpokladu, že k příslušné reparaci zásahu dosud nedošlo - především proto, že ten, kdo do osobnosti fyzické osoby zasáhl, dosud takové osobě sám dobrovolně neposkytl příslušné zadostiučinění nebo proto, že poskytnuté zadostiučinění plně neodpovídalo míře zásahu.
Je-li účelem zadostiučinění podle §13 o.z. reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou "svémocí" poškozeného. Toto posouzení výhradně vychází z předpokladů obsažených v ustanovení §13 o.z., takže případná aplikace ustanovení §3 odst. 1 o.z. v této souvislosti postrádá opodstatnění. Protože však soud druhého stupně - jak bylo naznačeno - vycházel z jiného právního názoru, nemohl se zaměřit na ověření popsaných okolností.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelkou uplatněného důvodu dovolání nelze dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze pokládat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2001
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková