ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.3072.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 3072/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce S.H., proti žalovaným 1/ M.T. a 2/ I.T., o 400.000,- Kč s příslušenstvím a o 546.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 C 77/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 1995 č.j. 5 C 77/94-35 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. února 1997 č.j. 15 Co 443/95-54, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 1995 č.j. 5 C 77/94-35 se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 1997 č.j. 15 Co 443/95-54 co do částky 546.000,- Kč se zamítá, jinak se dovolání proti tomuto rozsudku odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 1. 1995 č.j. 5 C 77/94-35 zamítl žalobu s návrhem, aby byli žalovaní uznáni povinnými zaplatit žalobci 400.000,- Kč s 6 % úrokem měsíčně od 26. 2. 1993 do zaplacení a na smluvní pokutě 546.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 30. 11. 1992 smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalobce půjčil žalovaným 400.000,- Kč s úrokovou sazbou 7 % měsíčně s tím, že půjčka je splatná do 28. 2. 1993 a že pokud dojde k prodlení dlužníků s vrácením půjčené částky včetně sjednaného úroku, zavazují se žalovaní zaplatit žalobci pokutu ve výši 70.000,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Pohledávka žalobce z půjčky byla zajištěna též smlouvou o zřízení zástavního práva k rodinnému domku žalovaných. Dne 26. 2. 1993 se účastníci dohodli na změně výše úrokové sazby na 6 % měsíčně, na změně výše pokuty na 91.000,- Kč za každý započatý měsíc prodlení a na novém datu splatnosti půjčky - do 31. 12. 1993. Žalovaní dne 26.2.1993 zaplatili žalobci 77. 326,- Kč a dne 13. 9. 1994 pak 400.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání účastníků o úrocích z půjčky překračuje přípustnou výši úroků 2 % ročně, stanovenou vyhláškou č. 45/1964 Sb. ve znění vyhlášek č. 32/1965 Sb. a č. 183/82 Sb., a je proto neplatné, navíc žalovaní zaplatili žalobci dne 26. 2. 1993 na úrocích 77. 326,- Kč, tedy víc než mu náleželo. Neplatným shledal i ujednání účastníků o smluvní pokutě jednak vzhledem k tomu, že pokuta byla sjednána pro případ nezaplacení půjčky 400.000,- Kč včetně úroku do 31. 12. 1993, když tato částka byla zaplacena, a ujednání o úroku je neplatné, a dále pro rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy, neboť výše pokuty představující 22,75 % měsíčně z částky 400.000,- Kč je z hlediska ust. §3 obč. zák. nepřiměřená.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 2. 1997 č.j. 15 Co 443/95-54 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a dále dovodil, že pokud žalovaní zaplatili na úrocích 77.326,- Kč, pak za necelých 10 měsíců zaplatili na úrocích částku představující 19,3 % z poskytnuté půjčky, která přesahuje jak obvyklý úrok, tak přípustnou výši 2 %, proto úrok požadovaný žalobcem je nepřiměřený a ujednání o úroku v takové výši je neplatné podle §39 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, když sjednaná výše pokuty při výpočtu za obvyklé roční období činí 210 %, respektive 273 % ze zajišťované pohledávky, a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu lze dovodit, že obchází právní předpisy; výkon práv a povinností z takového ujednání se dostává do rozporu s dobrými mravy ( §3 odst. 1 obč. zák. ) a je podle §39 obč. zák. neplatné. Návrhu žalobce na připuštění dovolání nebylo odvolacím soudem vyhověno.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Namítá, že oba soudy zaměnily úroky sjednané mezi účastníky s úroky z prodlení, které jsou upraveny vládním nařízením, a soudy též nesprávně pominuly skutečnost, že výše smluvní pokuty je dána ujednáním účastníků a že její výše není žádným předpisem omezena; oba soudy proto neoprávněně zasáhly do smluvního ujednání účastníků a do zákona. Poukazuje dále na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 10 Co 227/93, jímž byla žalobci přiznána smluvní pokuta ve výši 200,- Kč měsíčně při prodlení dlužníka se zaplacením částky 700,- Kč a v němž byl vysloven názor, že ujednání o smluvní pokutě není v rozporu s dobrými mravy, byla-li pokuta sjednána ve výši, která nedosahuje ani třetiny výše půjčené částky. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§10a o.s.ř./ po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není zčásti přípustné a ve zbývajícím rozsahu není opodstatněné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§242 odst. 3 o. s. ř./, nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce při jednání před odvolacím soudem dne 10.2.1997 navrhl, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně byla připuštěna možnost podat dovolání, a to k otázce použitelnosti ust. §3 obč. zák. na ujednání smluvních stran o smluvní pokutě při smlouvě o půjčce. Ve vztahu k této otázce, kterou odvolací soud při rozhodnutí o nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty řešil a kterou podle názoru dovolatele neprávně posoudil, bylo proto třeba posoudit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu.
Pokud je v dovolání dále namítáno nesprávné posouzení charakteru smluveného úroku, pro tuto otázku nebyl dovolatelem návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učiněn, takže proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nároku žalobce na zaplacení částky 400.000.- Kč s příslušenstvím nejsou předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam a která má současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec /mající obecný dopad na případy obdobné povahy/. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle ustanovení §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odst. 2 lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Toto ustanovení lze aplikovat i na výkon práv a povinností, založených ujednáním smluvních stran o smluvní pokutě podle ust. §544 obč. zák. V tomto směru je právní názor odvolacího soudu zcela správný a dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že by v daném případě odvolací soud pochybil při aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. na zjištěný skutkový stav.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v řízení před soudy obou stupňů, předmětem smlouvy o půjčce byla částka 400.000,- Kč, kterou se žalovaní zavázali vrátit žalobci i se smluvenými úroky, svůj závazek však splnili opožděně. Za situace, kdy pohledávka žalobce z této půjčky byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti žalovaných a vedle toho ujednáním o smluvní pokutě ve výši 70.000,- Kč, respektive 91.000,- Kč za každý měsíc prodlení, tj. ve výši téměř trojnásobku půjčené částky za rok, je i podle názoru dovolacího soudu výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty, sjednané pro případ opožděného splnění závazku žalovaných, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Pokud pak dovolatel spatřuje nesprávnou aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. v tom, že odvolací soud v jiné věci vyslovil názor, že v rozporu s dobrými mravy není sjednaná smluvní pokuta ve výši, jež nedosahuje ani třetiny výše půjčené částky, k tomu je třeba uvést, že při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav není soud vázán tím, jak v jiné věci posoudil po právní stránce důvodnost obdobného nároku žalobce, nehledě k tomu, že o zažalované částce 546.000,- Kč na smluvní pokutě nelze říci, že nedosahuje jedné třetiny půjčené částky ( 400.000,- Kč), jak tvrdí dovolatel.
Z hlediska námitek uplatněných v dovolání podle ust. §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu správné. Dovolání žalobce bylo proto zamítnuto podle §243b odst. 1 věty první o. s. ř.
Pokud žalobce dovoláním napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení zastavit. Z ust. §236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání ( §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil ( §104 odst. 1, §243c o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst.1 o. s. ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová