Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2002, sp. zn. 20 Cdo 1380/2000 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1380.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1380.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1380/2000 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce R. ř. K. s č. h. v P, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu V. P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 2009/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 22.9.1999, č.j. 26 Co 61/99 - 111, takto: Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 22.9.1999, č.j. 26 Co 61/99-111, a Okresního soudu Praha - západ ze dne 22.9.1998, č.j. 4 C 2009/93 - 87, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí. Soudu prvního stupně přisvědčil, že na určení vlastnického práva má žalobce naléhavý právní zájem, a že darovací smlouva ze dne 6.4.1965, kterou nemovitosti, dotud vlastněné žalobcem, převedla Náboženská matice na stát (předchůdce žalovaného), je absolutně - podle §39 občanského zákoníku - neplatná, jelikož tehdejšími předpisy byla Náboženská matice pověřena pouze správou řeholního majetku, z níž oprávnění jej zcizovat neplynulo. To je ostatně v souladu s dobovou judikaturou, mínil odvolací soud, jestliže již Krajský soud v Nitře v rozhodnutí uveřejněném pod č. 19/1954 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek připustil, že svůj majetek může „církev“ převádět sama, pokud k tomu má souhlas příslušných správních orgánů. Žalovaný pak nenabyl vlastnické právo ani vydržením, neboť institut vydržení původně v občanském právu nebyl upraven vůbec, a posléze (viz zákon č. 131/1982 Sb.) se uplatnil jen ohledně věcí, které mohly být v osobním vlastnictví. K námitce, že žalobce není - se zřetelem k zákonu č. 298/1990 Sb. - k určení vlastnictví aktivně legitimován, odvolací soud uvedl, že tento - byť speciální - předpis nelze „vykládat extenzívně“; nepředstavuje „generální ustanovení pro veškerý církevní majetek“, nýbrž upravuje „pouze některé, zcela konkrétní“ majetkové vztahy „vyjmenovaných subjektů, k přesně označeným objektům“. Proto není vyloučeno, aby se jednotlivé církevní subjekty domáhaly ochrany svých práv „podle obecné zákonné úpravy“. Tomuto závěru nepřekáží, uzavřel odvolací soud, ani ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., neboť v daném případě jde o určení vlastnického práva (k dotčenému majetku), nikoli o jeho převod na základě kupní či darovací smlouvy, a jen ten je (vskutku) zapovězen. „Způsob aplikace“ tohoto ustanovení, jež předpokládá přijetí speciálního zákona, pokládal odvolací soud za otázku zásadního právního významu, a s tímto odůvodněním zvláštním výrokem vyslovil, že se proti rozsudku připouští dovolání. Ve včasném dovolání žalovaný (zastoupen advokátem) uplatnil námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. jejím prostřednictvím napadl závěr o existenci naléhavého právního zájmu na určení podle §80 písm. c/ o.s.ř., jakož i o neplatnosti darovací smlouvy uzavřené Náboženskou maticí, zpochybniv samostatně argumentaci judikátem R 19/1953; za „kardinální“ však pokládal otázku, zda je přípustné, aby v případě, že existují speciální zákony o restituci tzv. církevního majetku, se církevní subjekty mohly domoci navrácení práv, jež jim byla odňata (ať na základě neplatných právních úkonů nebo bez právního důvodu), žalobami vycházejícími z obecných občanskoprávních předpisů. Odvolací soud se (nesprávně) přiklonil k odpovědi kladné, ačkoli mu muselo být známo, že jak Nejvyšší soud (sp. zn. 3 Cdon 404/96) tak Ústavní soud (sp. zn. I. ÚS 280/96) zastávají názor opačný. Jestliže sporné nemovitosti nebyly navráceny speciálním zákonem č. 298/1990 Sb., je podle dovolatele nutno vyčkat na další předpisy, které mají být podle §29 zákona č. 229/1991 Sb. přijaty. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Napadený rozsudek je podle jeho názoru správný; správná je úvaha, že zákon č. 298/1990 Sb. není úpravou komplexní (všech majetkových vztahů všech řádů a kongregací), a jeho smyslem bylo (jen) „co nejvíce“ zjednodušit způsob, jak v některých případech dosáhnout nápravy dřívějších majetkových křivd, aniž bylo třeba podstoupit „zdlouhavý a složitý proces, stanovený obecnou občanskoprávní úpravou“. Výklad, podaný dovolatelem, je ve svém účinku protiústavní, neboť po vydání zákona č. 298/1990 Sb. by dotčeným subjektům bylo přiznáváno méně práv, než jim přiznávaly zákony předchozího období „státu nedemokratického“. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jeno.s.ř.“). Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak zvláštním výrokem stanovil (§239 odst. 1 o.s.ř.); jelikož právní otázku, pro kterou pokládal své rozhodnutí za zásadně významné, formuloval toliko v jeho odůvodnění, je nutné mít zato, že dovolacímu přezkumu jsou otevřeny všechny otázky, na jejichž posouzení napadené rozhodnutí spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný v příloze částky 7/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho, že založení přípustnosti dovolání vychází z předpokladu zásadního významu rozhodnutí po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je pouze důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a ten dovolatel svými námitkami, které uplatnil v dovolání, skutečně vystihl. Jelikož s výjimkou vad řízení podle §242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen), je předmětem dovolacího přezkumu - z logiky věci především - správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud. Dovolání je důvodné. Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením §1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (§1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází. V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, a ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000) vysloven názor, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997). Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Tomu pak odpovídá, stejně jako v případě jiných restitučních předpisů, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci ve prospěch státu odnímán. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění) proto nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v §1 zvolil. Výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. tedy Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází, jak je výše uvedeno, z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu (právě z této skutkové základny soudy v posuzovaném případě vycházely). K tomu není třeba, jak se domnívá odvolací soud, aby úprava provedená zákonem č. 298/1990 Sb. byla identifikována s úpravou (církevních majetkových poměrů) komplexní resp. aby šlo o „generální ustanovení pro církevní majetek“. Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999). Ani žalobcem předkládané pojetí, zužující „restituční“ povahu zákona č. 298/1990 Sb. (jakožto předpisu speciálního) na majetkovou obnovu, odůvodněnou potřebou zjednodušeného způsobu řešení právních poměrů konkrétních subjektů, obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě zjevně nahodilých okolností (politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo deklarováno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice. Existující vlastnické právo může stěží být „navíc“ založeno zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo. Ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Z pohledu intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. zjevně představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se prosadil názor, který zastává odvolací soud, byly by prakticky vyloučeny; „restituce církevního majetku“ by se prováděly v rámci soudních řízení, na základě obecných občanskoprávních předpisů. Jen to může být skutečným důsledkem citovaného ustanovení v souvislostech, jež jsou zde sledovány; že zákaz převodu určitého majetku sám o sobě nebrání tomu, aby soud k němu určil vlastnictví (čehož coby argumentu ve prospěch svého závěru užil odvolací soud), je samozřejmostí. Obavu z protiústavnosti konečného účinku zákona č. 298/1990 Sb. by v té podobě, jak ji vyjádřil žalobce, bylo možno spojovat i s jinými restitučními předpisy (srov. kupř. §6 odst. 2, §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další). Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000. Podávaný výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní. Posledně uvedeným usnesením odmítl Ústavní soud ústavní stížnost (právě) žalobce proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné, stejně jako v rozhodnutích v dalších žalobcových sporech, jmenovitě v rozsudku ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, jakož i ze dne 31.10.2000, sp. zn. 20 Cdo 961/2000. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné, v důsledku čehož nelze logicky dospět ani k závěru, že je správný - ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. - rozsudek, který na něm spočívá. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a jelikož toutéž vadou trpí i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i jej, a soudu prvního stupně věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.). Ostatní dovolatelovy námitky jsou již pro výsledek dovolacího řízení nerozhodné. Pro pořádek, vzhledem ke specifickému místu námitky nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§80 písm. c/ o.s.ř.), je namístě uvést, že důvodná není, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil konformně s ustálenou soudní praxí (viz kupř. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura, ze dne 1.3.1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98 a ze dne 27.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97, uveřejněná pod č. 42/2000 a č. 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. ledna 2002 JUDr. Vladimír K u r k a , v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2002
Spisová značka:20 Cdo 1380/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1380.2000.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:předpisu č. 298/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18