ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2296.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2296/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Tělocvičné jednoty S. R., proti žalovaným 1/ městu R., a 2/ Tělovýchovné jednotě L. R., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 466/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.3.2000, č.j. 28 Co 42/2000 - 45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyklizení nemovitostí, jež v žalobě označila. Dospěl k závěru, že věcné břemeno, tj. majetkové právo, jež bylo žalobkyni podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. navráceno, jí nezakládá oprávnění tyto nemovitosti užívat výlučně; podle odvolacího soudu jde o právo bezplatného užívání (sokolovny) pro vlastní potřebu s tím, že je omezeno právem vlastníka (prvního žalovaného) pronajímat věc i dalším subjektům (zde již za úplatu). Proto žalobkyně není oprávněna, uzavřel odvolací soud, domáhat se vyklizení sporných nemovitostí, jelikož ustanovení §126 obč. zák. aplikovat nelze. Návrh žalobkyně, aby připustil proti svému rozhodnutí dovolání, odvolací soud zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (pověřeným členem s právnickým vzděláním) včasné dovolání, v němž především namítla, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Tvrdí, že odvolací soud nepřípustně zredukoval právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v trvalém bezplatném užívání žalovaných nemovitostí, když „nedostatečně zhodnotil“ oddíl II. notářské smlouvy ze dne 26.3.1913 (kterou bylo původně založeno), a jež zavazuje vlastníka udržovat žalovanou tělocvičnu se vším příslušenstvím, aby trvale sloužila „pouze jejím účelům“. Tím je ve výkonu svých práv oběma žalovanými „výrazně diskriminována“, rozhodnutí odvolacího soudu je v „rozporu s dikcí“ zmíněné smlouvy, absolutizuje právo prvního žalovaného pronajímat sporné nemovitosti, a to vše v rozporu s jejím čl. III. odst. 2 a 3.
Oba žalovaní ve svých vyjádřeních dovolání oponovali, pročež i navrhli, aby bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.”).
Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení §238 odst. 1 písm. a/, jelikož napadený rozsudek není měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ , §239 odst. 1, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně (a rozsudkem, který byl potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
To, aby napadený rozsudek byl rozsudkem po právní stránce zásadního významu, a to bez ohledu na to, jakou (právní) otázkou svůj návrh na připuštění dovolání odůvodnila, dovolatelka nedoložila.
Polemika, vedená s odvolacím soudem o výklad smlouvy ze dne 26.3.1913, jež i z pohledu dovolatelky měla být rozhodující co do obsahu jí dřívějšími soudními rozhodnutími navráceného práva podle zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., a zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., totiž ku splnění podmínky zásadního významu rozhodnutí nevede, neboť není samozřejmého (což jest v dané souvislosti zdůraznit) důvodu k závěru, že odvolací soud uplatnil právní názor nesprávný, resp. rozporný s ustálenou rozhodovací praxí. Co však je rozhodující, dovolatelka nedoložila, proč by měl výklad konkrétní smlouvy - je-li jedinečný - mít význam naopak všeobecný.
Jestliže tedy nelze dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným, pak dovolání není přípustné ani podle tohoto ustanovení; poněvadž přípustnost dovolání podle jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud nemohl rozhodnout jinak, než dovolání žalobkyně odmítnout (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalovaným, jimž by příslušela jejich náhrada, však v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu (relevantní) náklady nevznikly, neboť za ty, jež byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1, věta první, o. s. ř.), nelze považovat náklady, které se pojí s vyjádřením k dovolání, jež svým zaměřením vztah k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání) nikterak neosvědčilo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu