ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.3.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 3/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. B., proti povinnému M. B., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 21 E 231/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 1999, č.j. 21 E 231/99-42, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2000, č.j. 22 Co 674/99-70, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 7. 2000, č.j. 22 Co 674/99-75, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 1999, č.j. 21 E 231/99-42, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2000, č.j. 22 Co 674/99-70, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 7. 2000, č.j. 22 Co 674/99-75, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 2. 11. 1999, č.j. 21 E 231/99-42, zamítl návrh oprávněné na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením povinného z bytu, který byl - pravomocně - nařízen usnesením téhož soudu ze dne 29. 6. 1999, č.j. 21 E 231/99-23, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 1999, č.j. 18 Co 565/99-29.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 5. 2000, č.j. 22 Co 674/99-70, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 7. 2000, č.j. 22 Co 674/99-75, zrušil usnesení soudu prvního stupně, řízení o návrhu na provedení výkonu rozhodnutí zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud - s odkazem na ustanovení §104 odst. 1 a §159 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) - uzavřel, že řízení nemělo pro nedostatek podmínky řízení proběhnout; o provedení výkonu rozhodnutí vyklizením povinného do specifikovaného náhradního bytu bylo totiž již negativně rozhodnuto usnesením, kterým soud prvního stupně sice nařídil výkon rozhodnutí, ale současně rozhodl, že o jeho provedení bude rozhodnuto dodatečně, neboť byt zajištěný oprávněnou shledal neodpovídající bytové náhradě určené ve vykonávaném rozhodnutí.
Rozhodnutí soudů obou stupňů napadla oprávněná (zastoupena advokátkou) včasným dovoláním, jímž - oproti závěru soudu prvního stupně - prosazuje názor, že byt, který pro povinného zajistila, splňuje požadavky kladené zákonem na přiměřenou bytovou náhradu. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Odtud plyne, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že oprávněná směřuje „dovolání“ výslovně přímo proti rozhodnutí (usnesení) soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); není však důvodné.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. „zmatečnosti“) a - je-li dovolání přípustné - jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (uvedené vady nejsou dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, zejména nejde o zmatečnost podle §237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., neboť právě na nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté odvolací soud procesně regulérním způsobem reagoval); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak ho dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Výhrady, které dovolatelka snesla proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou pro výsledek dovolacího řízení bezcenné, neboť posouzení, zda zajištěný byt odpovídá bytové náhradě určené titulem pro výkon rozhodnutí, předmětem odvolacího přezkumu nebylo. Odvolací soud své rozhodnutí založil výlučně na (procesním) závěru o překážce věci pravomocně rozhodnuté (dovolatelka žádné výhrady proti správnosti tohoto závěru neuplatnila), takže posouzení bytové náhrady soudem prvního stupně na výsledek řízení o odvolání žádný vliv nemělo. Navíc, jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl ve své rozhodovací praxi, vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně že řízení, které jeho vydání předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1056/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2000 pod číslem 47).
Jestliže nelze na základě dovolacích argumentů přezkoumat závěr odvolacího soudu o nedostatku vytčené procesní podmínky, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání jako neopodstatněné zamítnout (§243b odst. 1, 5 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že oprávněná (dovolatelka), která jednak z procesního hlediska zavinila zastavení řízení a jednak nebyla úspěšná, právo na náhradu nákladů nemá, a povinnému žádné náklady (podle obsahu spisu) v tomto stadiu řízení nevznikly (§243b odst. 4, 224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu