Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2002, sp. zn. 22 Cdo 1050/2001 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1050.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1050.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1050/2001 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) F. M. a B) J. M., zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 211/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 2001, č. j. 22 Co 188/2000-71, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. března 2000, č. j. 6 C 211/99-47, zamítl žalobu na určení, že žalovaná není vlastníkem ideální jedné poloviny domu čp. 936 v P., B. P., na zastavěné ploše parc. č. 2911 v katastrálním území P. a ideální jedné poloviny zastavěné plochy parcelní č. 2911 v katastrálním území P., zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 867 pro obec a katastrální území P. (výrok I.). Dále soud prvního stupně určil, že žalobci jsou vlastníky ideální jedné poloviny domu čp. 936 v P., B. P., na zastavěné ploše parc. č. 2911 v katastrálním území P. a ideální jedné poloviny zastavěné plochy parcelní č. 2911 v katastrálním území P., zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 867 pro obec a katastrální území P., přičemž uvedený spoluvlastnický podíl na nemovitostech patří do jejich společného jmění manželů (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze 30. 6. 1971 registrovanou bývalým Státním notářstvím v P. dne 9. srpna 1971 pod sp. zn. RI 631/71, uzavřenou mezi F. P. jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími se stali žalobci bezpodílovými spoluvlastníky ideální jedné poloviny domu čp. 936 a stavební parcely č. 2911 v katastrálním území a obci P. V tomto domě žalobci nejprve užívali jednu místnost z rozděleného bytu 3+1, po dvou letech celý byt 3+1, který postupně rozsáhle opravili. V roce 1976 druhý spoluvlastník předmětných nemovitostí V. J. zemřel. Pro vysoké finanční požadavky nemohli žalobci od pozůstalé manželky H. J. její spoluvlastnický podíl na nemovitostech koupit. Zájem o koupi tohoto podílu však projevil stát prostřednictvím ministerstva vnitra s tím, že v domě zřídí Okresní správu pasů a víz. Pro tuto činnost však potřeboval celý dům a proto začal o koupi druhé ideální poloviny nemovitostí jednat se žalobci. Ti nechtěli svůj podíl prodat vzhledem k úpravám a investicím, které v domě provedli. K prodeji přistoupili až poté, co jim bylo pro případ jejich nesouhlasu s prodejem vyhrožováno nepříznivými důsledky pro ně i jejich děti. Žalobci s prodejem spoluvlastnického podílu souhlasili také proto, že jim zaměstnanci státu připomenuli dřívější „problémy v rodině“: žalobce nebyl po dvakráte přijat na vysokou školu jen pro negativní hodnocení jeho rodičů jako kulaků, žalobkyně se musela nejprve vyučit a mohla studovat jen na vysoké škole zemědělské, její bratr J. K. byl v roce 1971 po neshodě se sovětskými vojáky propuštěn ze zaměstnání a odsouzen. Kupní smlouva byla uzavřena 9. 3. 1977 uzavřenou mezi žalobci a H. J. jako prodávajícími a Československým státem - Ministerstvem vnitra ČSR, předmětem smlouvy byly dům čp. 936 na stavební parcele č. 2911 a stavební parcela č. 2911 v katastrálním území a obci P., kupní cena spoluvlastnického podílu žalobců činila 105.500,- Kčs. Rozhodnutím MěNV v P. z 9. 3. 1977 bylo žalobcům zrušeno právo užívat byt v předmětném domě a byl jim přidělen do užívání byt 4+l, do kterého se přestěhovali a v němž dosud bydlí. Soud prvního stupně dovodil, že uvedená smlouva je neplatným právní úkonem. Žalobcům bylo vyhrožováno něčím, čím budoucí kupující nebyl oprávněn vyhrožovat. Protože šlo o výhrůžku, která vzhledem k okolnostem, byla objektivně způsobilá u žalobců vyvolat strach a ten pak přímo ovlivnil jejich ve smlouvě projevenou vůli, kupní smlouva nebyla žalobci uzavřena svobodně, a je proto ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ absolutně neplatná. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. ledna 2001, č. j. 22 Co 188/2000-71, rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. března 2000, č. j. 6 C 211/99-47, až na odvoláním nenapadený výrok I. potvrdil, rozhodl o nákladech řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil. Odvolací soud se ztotožnil z názorem soudu prvního stupně, že žalobci za situace kdy měli v minulosti problémy, přistoupili k prodeji předmětných nemovitostí poté, co jim kupující pro případ nesouhlasu vyhrožoval nepříznivými důsledky pro ně a jejich děti. Mezi hrozbou a prodejem nemovitostí žalobců existovala přímá příčinná souvislost, neboť z uvedené hrozby vycházel strach žalobců, který přímo ovlivnil jejich projevenou vůli prodat spoluvlastnický podíl k nemovitostem. Přitom šlo o výhrůžku, která vzhledem k době, v níž byla učiněna, okolnostem, z nichž vycházela, a okolnostem, jimiž bylo žalobcům vyhrožováno, byla objektivně způsobilá vyvolat u žalobců popsaný strach, který pak přímo ovlivnil jejich projevenou vůli. Odvolací soud uzavřel, že bezprávná výhrůžka vylučuje dobrou víru, jako jednu z podmínek vydržení vlastnického práva žalovanou k předmětným nemovitostem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1993 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jenOSŘ“), a uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítá, že zjištění odvolacího soudu, že žalobcům bylo v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy vyhrožováno nepříznivými důsledky pro ně i jejich děti nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přitom důkazní břemeno leželo na žalobcích. Podle žalované nebylo žalobcům nikdy vyhrožováno a upozornění na vyvlastnění není bezprávnou výhrůžkou. „Vyřešení existence výhrůžek je řešením otázky zásadního právního významu pro projednávaný spor“, a to i pro vydržení, když odvolací soud nespecifikoval, v čem měla spočívat bezprávná výhrůžka vylučující dobrou víru, jako jednu z podmínek vydržení vlastnictví. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (část XII., hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou účastnicí řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými, takové však v dané věci nebyly zjištěny. Nebyl také naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §238 odst. l písm. b ) a §239 odst. l OSŘ, neboť v dané věci jde o prvé rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Zbývá posouzení přípustností dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaná před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustností dovolání navrhla. Dovolací soud proto zkoumal, zda je splněn i další předpoklad přípustnosti totiž, zda rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání opřené o §239 odst. 2 OSŘ může být přípustné jen tehdy, je-li dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají. (srov. rozhodnutí C 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu , vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolací soud není tedy oprávněn přezkoumal správnost skutkové zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, a to, že žalobcům bylo v souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy ze strany kupujícího vyhrožováno nepříznivými důsledky pro ně i jejich děti. Za situace, kdy žalovaná spojuje nesprávné právní posouzení neplatnosti předmětné kupní smlouvy odvolacím soudem s jiným skutkovým zjištěním, než ze kterého vycházel odvolací soud, nemůže být rozsudek odvolacího soudu pro řešení této otázky považován za rozhodnutí zásadního právního významu. Naproti tomu považuje dovolací soud za otázku zásadního právního významu, zda stát lze považovat za oprávněného držitele spoluvlastnického podílu k nemovitosti, jestliže právní titul, od níž jako kupující držbu podílu odvozuje - kupní smlouva byla prodávajícími uzavřena nesvobodně, v důsledku bezprávné výhrůžky. Tato otázka není dosud rozhodnutím vyšších soudů řešena. V dané věci jde o kupní smlouvu uzavřenou v roce 1971. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jenObčZ“) tehdy platný nabytí vlastnictví vydržením neupravoval vůbec. Teprve novela tohoto zákoníku, provedená zákonem č. 131/1982 Sb., vydržení vlastnického práva znovu (po přetržce od 1. 4. 1964) umožnila, avšak pouze občany, když v §135a (nacházejícího se v Hlavě druhé, podle rubriky upravující osobní vlastnictví) stanovila, že vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má věc nepřetržitě v držbě (§132a odst. l) věc movitou po dobu tří let a nemovitost po dobu deseti let. Teprve další novela ObčZ provedená zákonem č. 509/1991 Sb., umožňuje, aby subjektem vydržení byla jak fyzická tak právnické osoba, mezi které řadí se i stát, neboť jako subjekt vydržení označuje v §134 odst. l oprávněného držitele. Podle tohoto ustanovení se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Tato novela nabyla účinnosti 1. 1. 1992. Nejvyšší soud v rozhodnutí, publikovaném pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dospěl k závěru, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví. Byť se uvedené rozhodnutí týká otázky vydržení věci, náležející do státního vlastnictví, fyzickou osobou, a řeší započtení doby oprávněné držby ve vztahu k předmětu držby, lze ke stejnému závěru o započtení dospět i ve vztahu k subjektu držby. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku z 26. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2570/98, uveřejněném v Právních rozhledech č. 8/2000, uvedl, že vlastníkem nemovitosti se od 1. 1. 1992 stane právnická osoba, která má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. Protože právnickou osobou je i stát, lze uzavřít, že do doby, po kterou měl stát jako oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení podle §134 odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. započíst i dobu, po kterou oprávněně držel věc před l. l. 1992. Podle §132a ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. kdo s věci nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není dále stanoveno jinak - obdobná práva jako má vlastník věci. Dobrá víra jako přesvědčení držitele, že mu věc patří, musí být podložena konkrétními - objektivně existujícími okolnostmi, z nichž lze usuzovat na důvodnost takového přesvědčení. Podle §37 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně, jinak je neplatný. Aby šlo o smlouvu jako právní úkon svobodný, musí jít o projev vůle, který nebyl žádným z účastníků smlouvy učiněn pod nedovoleným nátlakem ze strany druhého účastníka nebo třetí osoby. Může jít o nátlak - donucení přímé neboli donucení fyzické (vis absoluta) a donucení nepřímé neboli psychické - bezprávná výhrůžka (vis compulsiva). Bezprávnou výhrůžkou rozumí se vynucování něčeho, co být vynucováno nesmí a výhrůžka musí být takového druhu a intenzity, aby podle konkrétních okolností vzbudila u toho, vůči komu byla použita, důvodnou bázeň. V daném případě byla mezi žalobci jako prodávajícími a státem jako kupujícími v roce 1971 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl žalobců k nemovitostem. Šlo o právní úkon nesvobodný, neboť žalobci jednali pod bezprávnou výhrůžkou. Stát, který byl účastníkem kupní smlouvy, resp. jeho zaměstnanci, kteří za něj jednali, uzavření smlouvy vynutil: žalobcům pro případ neuzavření smlouvy zaměstnanci státu vyhrožovali nepříznivými důsledky pro ně a jejich děti, přičemž toto vyhrožování vzhledem k celkové společenské situaci a dosavadním konkrétním zkušenostem žalobců s jednáním státu, na které zaměstnanci státu také poukázali, vzbudilo u žalobců důvodnou bázeň. Stát jako kupující, pod jehož nedovoleným nátlakem (bezprávná výhrůžka) prodávající uzavřeli kupní smlouvu, nemohl být v dobré víře, že mu na základě této smlouvy patří spoluvlastnický podíl k nemovitostem, a nestal se jeho oprávněným držitelem ve smyslu §132a ObčZ. Nestal se jím ani tehdy, když po uzavření kupní smlouvy vykonával držbu spoluvlastnického podílu prostřednictvím dalších zaměstnanců, kteří o vyhrožování prodávajícím nevěděli. Šlo stále o zaměstnance téže právnické osoby - státu a nedostatek dobré víry nemohl tím být zhojen. Vzhledem ke správnosti závěru odvolacího soudu, že žalovaný stát nemohl vydržet spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, neboť nebyl jejich oprávněným držitelem, je správný i rozsudek odvolacího soudu. Dovolání bylo proto podle §243b odst. l OSŘ zamítnuto. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovaná nebyla v řízení úspěšná a žalobcům náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §l42 odst. l OSŘ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. ledna 2002 JUDr. Marie Rezková, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2002
Spisová značka:22 Cdo 1050/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1050.2001.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§37 předpisu č. 40/1964Sb.
§132a předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18