ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.12.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 12/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) V. B., a B) L. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) městu N. M. n. M., zastoupenému advokátem, a 2) S. H. L., a. s., zastoupené advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 C 192/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 1999, č. j. 18 Co 315/99-132, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 22. 12. 1998, č. j. 11 C 192/97-99, zamítl žalobu, aby „žalovaní byli povinni na svůj náklad odstranit kazety včetně tuhého komunálního odpadu v nich uloženého umístěné na pozemkových parcelách č. 418/2 - les a 418/3 - pastva, v dílu „C“ pozemkové parcely č. 418/1 - pastva, dílu „D“ pozemkové parcely č. 419 - role, dílu „E“ pozemkové parcely č. 417 - pastva, dílu „F“ pozemkové parcely č. 420 - role a dílu „G“ pozemkové parcely č. 416/1 - role oddělených geometrickým plánem střediska geodézie v N. č. zak. 92-189/91 ze dne 2. 4. 1991, všech v katastrálním území a obci N., okres N. o celkové výměře 38 109 m2“. Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že spoluvlastníky předmětných pozemků jsou žalobci, a to tak, že žalobci A) náleží výlučně podíl v rozsahu jedné poloviny, podíl v rozsahu druhé poloviny je v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobců jako manželů (správně společném jmění manželů). Pozemky žalobců jsou v rozsahu vymezeném ve výroku rozsudku zastavěny stavbou skládky tuhých komunálních odpadů (dále jen „stavba skládky“), která je ve vlastnictví žalovaného 1) a kterou na základě dohody žalovaných provozuje žalovaná 2). Na stavbu bylo sice vydáno stavební povolení v roce 1990, nikoli však na pozemcích žalobců. Jako celek tvoří stavbu 13 objektů, včetně tří kazet k ukládání tuhých odpadů (dvou již naplněných zcela a třetí zčásti) na pozemcích žalobců, přičemž stavba skládky se nachází také na sousedních pozemcích dalších tří vlastníků. Stavba neslouží zemědělské výrobě a proto k jejímu zřízení nepostačoval souhlas družstva ani v době, kdy pozemky žalobců byly předmětem práva družstevního užívání. Souhlas nevyplývá ani z dohody o dočasném užívání pozemků do roku 2001, kterou žalobce A) uzavřel 3. 4. 1992 se žalovaným 1), neboť žalobkyně B) se jako spoluvlastnice pozemků dovolala relativní neplatnosti této dohody. Soud prvního stupně dospěl, stejně jako ve věci sp. zn. 11 C 237/92, k závěru, že stavba skládky je nemovitostí a že jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c ObčZ. Žalobci se totiž nejprve domáhali vůči žalovanému 1) vyklizení předmětných pozemků, avšak tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně z 5. 5. 1994, č. j. 11 C 237/92-126, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu z 22. 4. 1996, č. j. 18 Co 106/94-159, s tím, že skládka tuhých odpadů nacházející se také na pozemcích žalobců, je neoprávněnou stavbou a žalobci se proto mohou domáhat ochrany jen podle §135c ObčZ. Dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto usnesením z 25. 9. 1997, č. j. 2 Cdon 932/96-171. Dále soud prvního stupně zkoumal otázku, zda je odstranění předmětné stavby účelné. Poukázal především na to, že žalobou podanou 29. 9. 1994 vůči oběma žalovaným se sami žalobci domáhali přikázání stavby skládky na jejich pozemcích do jejich společného jmění manželů s odůvodněním, že odstranění této stavby je neúčelné a skládku chtějí po jejím přikázání sami provozovat. Soud prvního stupně rozhodl o této žalobě tak, že rozsudkem z 29. 5. 1995, č. j. 11 C 289/94-62, zřídil věcné břemeno spočívající v právu užívat pozemky žalobců ke stavbě skládky ve prospěch žalovaného 1) jako vlastníka stavby a žalovaného 2) jako jeho provozovatele za náhradu 400.000 Kč. Žalobci pak vzali v průběhu odvolacího řízení 24. 6. 1996 žalobu zpět a odvolací soud usnesením z 28. 6. 1996, č. j. 18 Co 696/95-90, zpětvzetí žaloby připustil, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že odstranění předmětné stavby z pozemků žalobců je sice technicky proveditelné, ale z ekonomického hlediska nevhodné. Stavba samotná byla znaleckým posudkem Ing. Š. z 8. 3. 1994 (vypracovaným v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 237/92) oceněna částkou 15.009.571 Kč a náklady na její odstranění znaleckým posudkem téhož znalce z roku 1998 nejméně částkou 105 milionů. Soud prvního stupně také přihlédl k tomu, že zřejmě hlavní příčinou, proč žalobci nebyli požádáni o souhlas se stavbou, bylo družstevní užívání pozemků, a že přinejmenším žalobce A) jako jeden ze spoluvlastníků ještě v roce 1992 se stavbou projevil souhlas. Vyšel také ze zjištění, že vybudování stavby skládky předcházelo sdružení finančních prostředků několika subjektů, přičemž zakladateli žalované 2), který provozuje skládku jako podnikatelský subjekt, se stala 3 města regionu, žalovaná 2) uzavřela smlouvy o ukládání odpadu s 50 městy a obcemi. Výstavbou skládky byla řešena otázka ukládání tuhých komunálních odpadů v regionu a byly také stanoveny přísné podmínky rekultivace stavby skládky. Znaleckým posudkem bylo rovněž zjištěno, že z hlediska ochrany životního prostředí by odstranění stavby skládky bylo vysoce rizikové - při znovuodkrývání skládky hrozí usmyknutí tělesa skládky, zvyšuje se nebezpečí výbuchu či vzplanutí uvolňujícího se skládkového plynu a převoz rozsáhlé kubatury odpadů by znamenal nadměrný zápach a zvýšené nebezpečí infekce. Soud prvního stupně uzavřel, že odstranění stavby skládky není ve smyslu §135c odst. l ObčZ účelné, neboť byla vybudována v obecně prospěšném zájmu a její odstranění by bylo nehospodárné.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobci se před soudem prvního stupně domáhali odstranění stavby skládky jako neoprávněné stavby podle §135c odst. l ObčZ a teprve v odvolacím řízení přišli s tvrzením, že stavba není samostatnou věcí - nemovitostí, ale jde o součást jejich pozemků. I kdyby tomu tak bylo, nemohl by soud uložit žalovaným, aby skládku odstranili neboť dispoziční oprávnění k věci (pozemku včetně její součásti) by náleželo výlučně žalobcům jako jejich vlastníkům. Kromě toho nelze přehlédnout, že o vyklizení pozemků bylo již soudem pravomocně rozhodnuto ve věci sp. zn. 11 C 237/92 soudu prvního stupně. Odvolací soud už v uvedeném řízení, jak vyplývá z jeho rozsudku, č. j. 18 Co 106/94-159, dospěl k závěru, že předmětná stavby skládky na pozemcích žalobců je stavbou nemovitou, a to stavbou neoprávněnou ve smyslu §135c odst. l ObčZ. Odvolací soud považoval za správný také závěr soudu prvního stupně, že odstranění předmětné stavby není účelné. Poukázal v prvé řadě na to, že soud prvního stupně případně zdůraznil, že to byli sami žalobci, kteří v předchozím řízení tvrdili, že odstranění této stavby účelné není, a na soudem prvního stupně zjištěnou genezi vzniku stavby jak ve vztahu k žalobcům tak jejímu účelu, a ekonomickou nevhodnost odstranění stavby. Připomněl, že podle znaleckého posudku odstranění stavby skládky jen z pozemků žalobců tak, aby stavba na dalších pozemích, které nejsou ve vlastnictví žalobců zůstala funkční, proveditelné není, dále vážná rizika související s případným odstraněním skládky. Uzavřel, že právě z uvedených důvodů sdílí závěr soudu prvního stupně, že odstranění předmětné skládky není účelné.
Odvolací soud nepřipustil proti svému rozhodnutí dovolání, s odůvodněním, že předmětná otázka, zda skládka tuhého komunálního odpadu je samostatnou věcí, je sice věcí právního posouzení, avšak odpověď na tuto otázku je třeba vyvodit ze skutkových okolností projednávané věci, tj. z konkrétních jedinečných a neopakovatelných skutečností, jež byly v řízení zjištěny. Posouzení právní povahy skládky, nemůže být tedy otázkou, která činí jeho rozsudek rozhodnutím, které má po právní strance zásadní významu. Za takovou nepovažoval ani otázku, zda neoprávněnému uživateli pozemku lze poskytnout ochranu proti jeho vlastníkovi z důvodu veřejného zájmu, když uvedl, že jeho rozsudek se na řešení této otázky nezakládá - opírá se o závěr, že odstranění stavby není ve smyslu §135c odst. l ObčZ účelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 2 OSŘ. Za otázky, které činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu, považují 1) zda stavba skládky tuhých komunálních odpadů je samostatnou věcí ve smyslu §119 ObčZ, či zda je součástí pozemků a 2) zda lze neoprávněnému uživateli pozemku poskytnout právní ochranu proti vlastníkovi předmětného pozemku z důvodu veřejného zájmu. Podle názoru žalobců není stavba skládky stavbou ve smyslu občanského práva. V takovém případě nebylo na místě aplikovat §135c odst. l ObčZ, neboť toto ustanovení se vztahuje na situaci, kdy se jedná o stavbu ve smyslu občanského práva a vlastníkem stavby je osoba odlišná od osoby vlastníka pozemku, na němž se stavba nachází. Žalobci jsou přesvědčeni, že i kdyby stavba skládky byla součástí jejich pozemků, pak by i přesto bylo možné uložit povinnost vyklidit z pozemku, tj. i ze stavby, navezené odpady. Odvolací soud nerozlišil „stavbu skládky“ od „navezených odpadů“, obojí nazývá „skládkou“, ačkoli podle žalobců odpady skládkou nejsou. Žalobci uplatnili žalobou dva nároky - nárok na odstranění stavby, jejíhož odstranění se domáhají podle §126 ObčZ, a nárok na odstranění odpadu, který je žalovaným 2) na jejich pozemky ukládán. Nepovažují také za správný závěr odvolacího soudu, že již v rozsudku odvolacího soudu č. j. 18 Co 106/94-159 byla řešeno, že stavba skládky je věcí nemovitou. V uvedeném řízení soud dospěl jen k tomu, že jde o stavbu samostatnou ve smyslu stavebněprávních předpisů. Rovněž tak nejde o věc v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 237/92 již pravomocně rozhodnutou. Žalobci také poukazují na rozhodnutí odvolacího soudu, č. j. 10 Co 93/93-55, z 28. 6. 1993, v němž soud vyslovil názor, že „ukáže-li se pravdivým tvrzení žalobců, že stavba skládky je postavena na jiných pozemích než znělo stavební povolení, bude okresní soud aplikovat §135 ObčZ, nebude-li tomu tak, bude uvažovat o oboustranné restituci ve smyslu §457 ObčZ“. Dále žalobci uvádí, že zjištění odvolacího soudu, že odstranění skládky není proveditelné, nemá oporu v provedeném dokazování, o čemž svědčí i to, že znalec se vyjádřil i k tomu, jaké náklady a rizika by s odstraněním skládky byly spojeny. Ostatně odvolací soud neprovedl jimi navržené důkazy k tomu, že přemístění uskladněných odpadů je možné a k charakteru stavby. V odůvodnění svého rozsudku se ani nevypořádal s tím, proč jejich provedení nepovažoval za potřebné. Žalobci také namítají, že pokud existoval celospolečenský zájem na zachování předmětné skládky na pozemcích žalobců, pak pominul nejpozději v roce 1995, kdy byla nově zřízena skládka v K. Poukazují na to, že skládka byla na jejich pozemcích zřízena bez jejich souhlasu, a i když se od roku 1992 se domáhali ochrany vlastnického práva k těmto pozemkům, žalovaní přesto stavbu dokončili, pokračovali v ukládání odpadů a nyní argumentují nevratností takového stavu. Tím je ten, kdo způsobil protiprávní stav jednostranně a trvale (i ekonomicky) zvýhodněn na úkor vlastníka nemovitostí. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17. hlavy 1., části XII. zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. září 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v §237 odst. 1 OSŘ (s výjimkou rozhodnutí vyjmenovaných v §237 odst. 2 OSŘ, o takový případ se však v dané věci nejedná). Vady řízení podle §237 odst. 1 OSŘ žalobci nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není v dané věci přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ nebo podle §239 odst. 1 OSŘ. Rozsudku odvolacího soudu totiž nepředcházelo zrušující usnesení tohoto soudu a odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že přezkumu dovolacího soudu, za předpokladu, že dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí zásadního významu, je vymezeno jen právní posouzení věci, nikoli skutková zjištění, napadené dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Dovolací soud je tedy vázán skutkovým stavem, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Pokud ovšem žalobci vytýkali odvolacímu soudu, že jeho zjištění, že odstranění stavby skládky z pozemků žalobců není technicky proveditelné, nemá oporu v provedeném dokazování, pak takové zjištění odvolací neučinil - jeho zjištění o technické neproveditelnosti odstranění stavby skládky na pozemcích žalobců je vázáno jen na otázku funkčnosti jejích zbývajících částí na pozemcích, které žalobcům, vlastnicky nenáleží - neboli i odvolací soud vychází ze zjištění, že za předpokladu nefunkčnosti částí stavby skládky nacházejících se i na dalších (žalobcům nenáležejícím) pozemcích je odstranění skládky z pozemku žalobců technicky proveditelné.
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba považovat rozhodnutí, které obsahuje právní otázku (tj. odvolací soud ji řešil a je pro rozhodnutí významná), která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V dané věci žalobci připuštění dovolání navrhli a je tedy třeba posoudit, zda v dovolání předestřeli otázky, které činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Podle §126 ObčZ má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje. Kromě této obecné úpravě ochrany vlastnického práva proti neoprávněným zásahům obsahuje ObčZ ještě speciální úpravu ochrany vlastnického práva proti takovým zásahům, a to v §135c ObčZ. Ta je prostředkem ochrany vlastníka pozemku, na kterém byla bez jeho souhlasu zřízena stavba (stavba na cizím pozemku, neboli tzv. neoprávněná stavba). Stavbou ve smyslu tohoto ustanovení rozumí se věc nemovitá, když odstranění stavby jako věci movité lze se domáhat žalobou na vyklizení pozemku podle §126 ObčZ ( k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 C Cdo 70/92 ze 14. 12. 1993, uveřejněný pod č. 1 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 3/1994).
V daném případě byla rozsudkem soudu prvního stupně z 5. 5. 1994, č. j. 11 C 237/92-126, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu z 22. 4. 1996, č. j. 18 Co 106/94-159, zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali vůči žalovanému 1) vyklizení částí pozemků, na nichž byla zřízena stavba skládky. Soud dospěl k závěru, že prostředkem ochrany jejich vlastnického práva vzhledem k tomu, že jde o stavbu nemovitou, může být jen žaloba podle §135c ObčZ.
Jestliže soud dospěl v předchozím řízení mezi účastníky o vyklizení pozemků, tedy o ochranu vlastnického práva k pozemkům proti neoprávněnému zásahu, k závěru, že zásah do práva spočívá ve zřízení n e m o v i t é stavby bez souhlasu vlastníků pozemku, a vlastníkům pozemků náleží proto právo na ochranu nikoli podle §126 ObčZ, ale podle §135c ObčZ, tedy z titulu neoprávněné stavby na cizím pozemku, je soud v dalším řízení o odstranění této stavby vázán ve smyslu §135 odst. 2 OSŘ závěrem, že k zásahu do práva žalobců k pozemkům došlo stavbou nemovitou. Pokud je pro posouzení věci podstatná otázka, která již byla mezi účastníky řešena v předchozím řízení a soud je jejím posouzením ve smyslu §135 odst. 2 OSŘ vázán, nemůže jít v dalším řízení o otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ. Kromě toho, odvolací soud se též otázkou, zda v dané věci šlo o stavbu ve smyslu občanskoprávních předpisů, zabýval. Vyšel přitom z učiněných skutkových zjištění a na jejich základě uvážením dospěl k závěru, že o stavbu jde; tomuto uvážení nelze nic vytýkat. Závěr, zda v dané věci šlo o stavbu, vyplývá z posouzení zjištěných skutečností a rovněž nečiní z této věci zásadní rozhodnutí.
Žalovaná 2) nebyla sice účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. 11 C 237/92, nicméně ze shora uvedeného vyplývá, že vztah žalobců a žalovaného 1) je vztahem vlastníků pozemků a vlastníka nemovité stavby zřízené na jejich pozemích ve smyslu §135c ObčZ. Jestliže žalovaná 2) užívá tuto stavbu na základě smlouvy s jejím vlastníkem, nejde ze strany žalované 2) o protiprávní zásah do vlastnického práva žalobců k pozemkům.
Z §135c odst. l a 2 ObčZ vyplývá, že soud je při rozhodování o návrhu na odstranění stavby na cizím pozemku povinen zkoumat, zda je odstranění stavby účelné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odstranění stavby je neúčelné z více důvodů. Z jeho rozsudku tedy nevyplývá, že stavba nemůže být odstraněna pro jistě existující obecný (veřejný) zájem - byť okolního regionu na uskladnění tuhých komunálních odpadů. Odvolací soud však vzal v úvahu okolnosti vzniku stavby a akcentoval vztah žalobců k této stavbě, zejména pokud šlo o jejich původní návrh na přikázání této stavby do jejich vlastnictví. Vzhledem k účelu dané stavby, který spočívá v ukládání odpadů, se tak i žalobci podíleli na vzniku stavu, existujícího v tomto řízení. Ten znamená, že odstranění stavby by bylo vysoce technicky, a proto také ekonomicky, náročné a spojeno s vážnými riziky poškození životního prostředí. Posouzení účelnosti odstranění stavby skládky ve smyslu §135c odvolacím soudem tak není ani v rozporu se závěrem Ústavního soudu ČR, vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 198/95 uveřejněným pod č. 23, svazek 5 Sbírky nálezů a usnesení, že ekonomická nevhodnost odstranění stavby je z hlediska posouzení veřejného zájmu sama o sobě jako důvod zamítnutí návrhu na její odstranění nepostačující.
Za této situace nelze ani otázku, zda lze neoprávněnému uživateli pozemku poskytnout ochranu proti vlastníku pozemku z důvodů veřejného zájmu, považovat za otázku, která by činila rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ, a to ani ve vztahu k žalované 2), který užívá stavbu žalovaného 1) nikoli pozemky žalobců.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ, bylo podle §243b odst. 3 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Soud prvního stupně, kterému odvolací soud uložil, aby rozhodl ještě o nákladech řízení, rozhodne i o nákladech řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu