ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.52.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 52/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Obce M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) M. H., a 2) K. H., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva ke stavbě, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 3/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2001, č. j. 18 Co 492/2001-185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. S.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2001, č. j. 9 C 3/99-168, pod bodem I. výroku určil, že „žalobce je vlastníkem stavby - zpevněné plochy, umístěné na stavební parcele č. 16/3 a 16/4 v katastrálním území B., obec M., zapsaných na listu vlastnictví č. 120 pro obec M., okres K., u Katastrálního úřadu v K.“. Pod bodem II. výroku zastavil řízení o určení, že žalobkyně je vlastnicí veřejného vodovodu a kanalizace umístěných na označených stavebních parcelách, a pod bodem III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníky obou označených stavebních parcel jsou žalovaní. Na těchto stavebních parcelách byla v době od listopadu 1978 do prosince 1979 tehdejší obcí v akci „Z“ se souhlasem právních předchůdců žalovaných provedena povrchová úprava penetračním makadamem. Plocha, na níž byla povrchová úprava provedena, je a byla odedávna užívána jako dopravní cesta přes obec Bystré, žalovaní však začali bránit v průchodu a průjezdu přes tyto pozemky. Soud dospěl k závěru, že žalobce za tohoto stavu má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že je vlastníkem sporné zpevněné plochy na pozemcích žalovaných. Postavil se na stanovisko, že vrchní zpevněná vrstva na označených pozemcích je stavbou nemovitou jako samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním. Přitom vycházel ze znaleckých posudků Ing. H. a Ing. Z. Dovodil, že věc je třeba posuzovat podle právních předpisů platných v době vzniku právního vztahu. Podle §221 ObčZ platného v době vzniku stavby mohl neoprávněnou stavbu zřídit pouze občan. Protože stavbu zřídil tehdejší MNV v K., nejde o neoprávněnou stavbu podle §221 ObčZ ve znění před l. 1. 1992. Stavba se stala podle §11 odst. 4 hospodářského zákoníku vlastnictvím státu a podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo na obec M. jako právního nástupce MNV v K.
Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 3. října 2001, č. j. 18 Co 492/2001-185, rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I. výroku změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování opakováním důkazu znaleckým posudkem Ing. M. H. z 25. 4. 2000 a Ing. O. Z. z 12. 4. 2001 a dospěl k závěru, že soud prvního stupně s dostatečně zjištěného skutkového stavu nevyvodil správné právní závěry. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v posuzovaném úseku je provedena pouze vrchní zpevněná vrstva (penetrační makadam) v tloušťce 11 cm. Tuto zpevněnou plochu považoval za součást pozemkových parcel č. 16/3 a č. 16/4 z toho důvodu, že penetrační makadam nemůže být oddělen od těchto pozemkových parcel, aniž by se tyto znehodnotily. Přihlédl přitom k vyjádření žalobce k převodu nemovitostí z 21. 2. 1994, podle kterého se na sporných pozemcích nenachází žádné stavby ani porosty s tím, že jde o pozemky zčásti využívané jako cesta. Nebylo pak prokázáno, že by na těchto pozemcích od 21. 2. 1994 byly prováděny další stavební práce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Namítá, že ze závěrů obou znaleckých posudků vyplývá, že zpevněná plocha na označených pozemcích je stavbou, provedenou tehdy obvyklým technologickým postupem, která nepodléhá právnímu režimu pozemků, ale je samostatnou věcí. Není již třeba zkoumat její kvalitu nebo časové opotřebení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání s tím, že zásadní otázkou, zda se jedná o stavbu jako věc nemovitou, je posouzení, zda tato povrchová úprava je spojena se zemí pevným základem. Oba znalci potvrdili, že stavba není provedena obvyklým způsobem a není spojena se zemí pevným základem. Podle žalovaných nelze provedenou povrchovou úpravu považovat v právním slova smyslu za stavbu jako samostatnou věc, která by měla mít odlišný právní režim od právního režimu pozemků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 OSŘ), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uplatněného dovolacího důvodu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že zpevněná plocha (penetrační makadam) v tloušťce 11 cm, umístěná na označených pozemcích, je součástí pozemků. Z tohoto právního závěru pak vyplývá, že nejde o stavbu jako samostatnou věc. Vymezením pojmu „stavba“ z hlediska občanskoprávního se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 12/1998 na str. 318, v němž dovodil, že „Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci). Stavba jako věc v právním smyslu je přitom věcí nemovitou nebo movitou.“ Zpevněná plocha představující penetrační makadam v tloušťce 11 cm na povrchu označených pozemků není stavbou ve vymezeném občanskoprávním významu.
Obdobný právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 1/2000 na str. 35, v případě parkoviště, který je zcela použitelný i daný případ, kdy dospěl k závěru, že parkoviště představuje pozemek – parkovací plochu ve smyslu bodu 2 přílohy k vyhlášce č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, jehož povrch byl zpracován (položením tří vrstev stavebního materiálu) tak, aby sloužil parkování automobilů, a že není stavbou. Pod bodem 2 přílohy k vyhlášce č. 190/1996 Sb. jsou jako druhy pozemku – ostatní plochy uvedeny mimo jiné ostatní komunikace, které jsou pak blíže charakterizovány jako místní a účelové komunikace. „Místní“ a „účelové komunikace“ představují určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo správné, Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 OSŘ dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a úspěšným žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 5 , §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 6 000,- Kč, a dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2002
JUDr. František Balák, v. r
předseda senátu