ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.522.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 522/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobce Zemědělského obchodního družstva se sídlem v Ř., zastoupeného advokátkou, proti žalované M., společnosti s r. o., zastoupené advokátem, o vyklizení budovy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 263/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2000, čj. 9 Co 627/2000-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Z. P.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne 6. dubna 2000, čj. 15 C 263/97-108, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo vysloveno, že žalovaná je povinna „vyklidit budovu sýpky označenou v katastru nemovitostí jako zemědělskou, hospodářskou budovu postavenou na pozemku parc. č. 3803/2 v katastrální (správně „katastrálním„) území L., obec F. a vyklizenou sýpku předat navrhovateli do 15 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce přenechal na základě přípisu z 18. 2. 1992 L. B. a F. G. (dále též jen „oprávněné osoby“) do užívání sýpku, postavenou dříve žalobcem na pozemku ve vlastnictví oprávněných osob; sýpka jim byla předána v souvislosti s jejich restitučními nároky vůči žalobci. Poté 7. 12. 1992 žalobce a oprávněné osoby uzavřeli dohodu o vypořádání restitučních nároků oprávněných osob tak, že jim bude poskytnuta náhrada ve výši 514.243,20 Kč, z níž část bude uhrazena převodem vlastnického práva k budově předmětné sýpky. Kupní smlouvou uzavřenou 11. 3. 1992 L. B. prodala sýpku žalované společnosti s ručením omezeným M., ač nebyla jejím vlastníkem; ve sporu mezi žalobcem a žalovanou, vedeným pod sp. zn. 15 C 202/95 soudu prvního stupně, bylo určeno, že žalobce je vlastníkem sporných nemovitostí. Poté L. B. uzavřela s žalovanou smlouvu o tichém společenství, podle které žalované poskytla vklad ve formě bezplatného užívání předmětné sýpky na parcele č. 3803/2 v daném k. ú. Své užívací právo k sýpce odvodila od shora zmíněného dopisu z 18. 2. 1992, z dohody ze 7. 12. 1992 a z dohody ze 17. 3. 1994 obsahující údaj o jednání valné hromady z 8. 1. 1993 týkající se vypořádání restitučních nároků; tato valná hromada schválila transformační projekt žalujícího družstva, který nepočítal se sýpkou jako s vlastnictvím družstva. Družstvo sýpku neužívalo a navíc šlo o nezkolaudovaný objekt, nezapsaný v evidenci nemovitostí. Soud prvního stupně na základě těchto skutečností konstatoval, že L. B. mohla 25. 9. 1996 převést smlouvou o tichém společenství své užívací právo k sýpce na žalovanou a vztah mezi účastníky bylo možno posoudit podle §51 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Uzavřel, že mezi žalovanou a „rodinou oprávněných restituentů B.“ byla v rámci smluvní autonomie dohodnuta smlouva, která neodporovala ObčZ, její právní režim se řídil ustanoveními, upravujícími občanskoprávní vztahy, jež jim byla obsahem nejbližší, což byl §659 ObčZ, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by B. nesměli sýpku přenechat k užívání jinému (§661 odst. 2 ObčZ). Proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. srpna 2000, čj. 9 Co 627/2000-131, změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. dubna 2000, čj. 15 C 263/97-108, tak, že žalobě vyhověl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ale na rozdíl od něj žalobě vyhověl, neboť „držbu„ předmětné nemovitosti žalovanou neshledal oprávněnou. Soud prvního stupně mylně interpretoval §661 odst. 2 ObčZ; podle tohoto ustanovení vypůjčitel smí přenechat věc k užívání jinému jen tehdy, byl-li takový postup mezi půjčitelem a vypůjčitelem smluven. Předmětem dokazování v dané věci měla být existence dohody mezi půjčitelem a vypůjčitelem, na jejímž základě by směl vypůjčitel věc přenechat k užívání třetí osobě. Nic takového v řízení prokázáno, ani tvrzeno nebylo. I kdyby mezi žalobcem a L. B. existoval právní vztah obdobný smlouvě o výpůjčce věci podle §659 a násl. ObčZ, nevyplývalo z něj oprávnění L. B. platně převést právo užívání sýpky na žalovanou. Vzhledem k tomu, že existence ostatních předpokladů úspěšnosti vlastnické žaloby žalobce shledaná již soudem prvního stupně v odvolacím řízení zpochybněna nebyla, odvolací soud žalobě v souladu s §126 odst. l ObčZ vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu a namítá, že právní úkon obsažený v listině z 18. 2. 1992, kdy žalobce sepsal s restituenty listinu nadepsanou „vrácení budovy sýpky“ a tuto budovu jim předal, byl projevem vůle účastníků tohoto právního úkonu převést vlastnické právo. Žalovaná má právo sýpku bezplatně užívat, toto právo náleželo L. B. a ta je nepřevedla, nepřenechala k užívání třetí osobě, nýbrž vložila jako vklad tichého společníka na základě smlouvy uzavřené s žalovanou za účelem společného podnikání. Vztah mezi žalobcem a restituentkou L. B. je innominátního charakteru a dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jemu nejpodobnější je smlouva o výpůjčce. Samotný žalobce nic nenamítal proti užívání sýpky B. a na tento vztah nelze pohlížet jako na výpůjčku. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjadřuje žalobce, který odkazuje na svoje odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ , že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka namítá, že v dopise žalobce z 18. 2. 1992, o který opírá L. B. své užívací právo k budově sýpky, vyjádřili „účastníci tohoto právního úkonu“ vůli převést vlastnictví této budovy. Nepopírá, že k převodu vlastnictví nedošlo; to, že vlastnictví nepřešlo, vyplývá z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 3. 1996, sp. zn. 15C 202/93-32, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. 9 Co 577/96-55, kterým bylo ve sporu mezi účastníky tohoto řízení vysloveno, že žalobce je vlastníkem sýpky. Byl-li v dopise 18. 2. 1992 obsažen neplatný právní úkon, směřující k převodu vlastnického práva, nemohl tento úkon vyvolat zamýšlené právní důsledky; pouze pokud má neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby (§41a odst. 1 ObčZ). Pokud by tedy bylo vůbec možno učinit závěr, že tento dopis obsahoval nabídku k uzavření smlouvy, jejímž obsahem by bylo přenechání nemovitosti k užívání, bylo by pro posouzení věci podstatné, zda jde o nabídku užívání úplatného či bezúplatného. Soud prvního stupně z dohody o vzájemném vypořádání restitučních nároků ze dne 7. 12. 1992 zjistil, že žalobce se zavázal poskytnout restituentům náhradu za jejich restituční nároky způsobem ve smlouvě uvedeným; nebylo zde zmíněno, že by část náhrady byla poskytnuta formou přenechání užívání sýpky, kterou v době uzavření smlouvy restituenti prostřednictvím žalované společnosti již několik měsíců užívali. Ani podle jiných skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení, nešlo o přenechání úplatné.
Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona (§51 ObčZ). Uzavřou-li účastníci smlouvu, jejíž podstatné náležitosti lze podřadit pod některý ze smluvních typů, upravených v občanském zákoníku, řídí se tato smlouva kogentními, a pokud účastníci ve smlouvě nedohodli něco jiného, i dispozitivními ustanoveními ObčZ, upravujícími daný typ smlouvy.
Smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat (§659 ObčZ). Není-li dohodnuto jinak, nesmí vypůjčitel přenechat věc k užívání jinému (§661 odst. 2 ObčZ). Zákon neomezuje předmět výpůjčky na movitosti a proto lze jeho ustanovení o výpůjčce aplikovat i na bezúplatné přenechání nemovitosti k užívání po dohodnutou dobu. Smlouva, jejímž obsahem je přenechání nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je smlouvou o výpůjčce podle §659 a násl. ObčZ.
Pokud by v dané věci šlo o přenechání nemovitosti do užívání na základě smlouvy (nikoliv tedy na základě neplatného právního úkonu) do doby, než dojde k jejímu převedení do vlastnictví uživatelů, šlo by o bezúplatné přenechání nemovitosti a tedy o její výpůjčku. Na tom nic nemůže měnit skutečnost, že pohnutkou k přenechání byla existence restitučních nároků oprávněných osob. Pokud totiž nebylo dohodnuto, že tyto restituční nároky budou alespoň částečně kompenzovány užíváním sýpky ve vlastnictví povinné osoby, nelze dovodit, že by šlo o synallagmatickou úplatnou smlouvu.
Smlouvou o tichém společenství se zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání (§673 odst. 1 obchodního zákoníku, dále jen „ObchZ“). Předmětem vkladu může být určitá peněžní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota využitelná při podnikání (§674 odst. 1 ObchZ). Tichý společník poskytuje předmět vkladu podnikateli k užívání; z toho vyplývá, že mu může jako vklad poskytnout jen takovou věc, kterou je oprávněn přenechat k užívání jinému. Věc, kterou tichý společník užívá na základě výpůjčky, může přenechat podnikateli k užívání jen v případě, že se s půjčitelem dohodl, že může přenechat věc k užívání jinému (§661 odst. 2 ObčZ). Zjištění odvolacího soudu, že tu taková dohoda nebyla, dovolatelka nezpochybňuje.
Závěr odvolacího soudu, že pokud vůbec L. B., od které žalovaný odvozuje své právo věc užívat, nějaké právo k předmětné sýpce vzniklo, nebylo součástí tohoto práva oprávnění přenechat užívání sýpky třetí osobě, je správný. I kdyby bylo možno učinit závěr, že žalobce a oprávněné osoby uzavřeli platnou smlouvu o přenechání sýpky k užívání, nebylo by možno dovodit, že tato smlouva opravňovala tyto osoby k přenechání sýpky do užívání jinému. Rozhodnutí dovolacího soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod, uplatněný v dovolání, není dán.
Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, a proto mu přísluší podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů, které mu vznikly. Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby, to je 500,- Kč za vyjádření k dovolání a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 575,- Kč, a to podle §6 odst. 1, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a části 12, hlavy I., bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. září 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v..
předseda senátu