Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2002, sp. zn. 25 Cdo 2101/2000 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2101.2000.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2101.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 2101/2000 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované S. a ú. s. B., státní příspěvkové organizaci, (nyní S. a ú. s. B., příspěvková organizace S. k. se sídlem tamtéž), zastoupené advokátkou, za vedlejší účasti Č. K., pojišťovny a. s., agentury s. Č. – j., na straně žalované, o zaplacení částky 422.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 843/98, o dovolání žalované a žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2000, č. j. 25 Co 406/99-100, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Dovolání žalobce se zamítá. Odůvodnění: Okresní soud v Benešově mezitímním rozsudkem ze dne 4. 2. 1999, č. j. 5 C 843/98 - 68 vyslovil, že nárok žalobce vůči žalované je co do právního základu zcela opodstatněn s tím, že o jeho výši a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 25. 3. 1996 ve večerních hodinách řídil svůj osobní automobil Nissan ZX Twin Turbo z P. do T. Okolo 21,00 hod. v blízkosti obce M. na 40,4 km silnice I. třídy E ... v místě, kde z vedlejší komunikace vytékající voda na vozovku v několikametrovém pruhu přimrzala, dostal žalobce smyk, vjel do levého jízdního pruhu a narazil do zde stojícího vozidla Ford Granada majitele J. V., který na témže místě dostal smyk o chvíli předtím. Soud dospěl k závěru, že za škodu na vozidle žalobce odpovídá žalovaná podle §9a odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších změn a doplňků, jako správce komunikace z titulu objektivní odpovědnosti za škodu vzniklou závadou ve sjízdnosti, jíž ojedinělé místo pokryté náledím na jinak suché vozovce bezpochyby je. Místo, kde došlo k dopravní nehodě, bylo sice v obou směrech (na 38,3 a 41 km) opatřeno dopravními značkami A22 - jiné nebezpečí s dodatkovou tabulkou E6b - námraza a E4 - 3 km, avšak správce komunikace se odpovědnosti nezprostí tím, že na začátku zimy opatří nebezpečná místa na silnicích dopravními značkami, nebo tím, že bez zjištění, zda závady může odstranit, na ně předepsaným způsobem upozorní. Kromě toho žalovaná již v 18,40 hod. dne 25. 3. 1996 věděla z kontrolní jízdy o tom, že v prostoru před M., kde problémy s vytékající vodou trvaly již delší dobu, je silnice v délce asi 10 metrů vlhká, přičemž vzhledem k naměřeným teplotám v daném místě a čase mohlo k mrznutí vody na silnici dojít kolem 19,00 hod. Soud z toho dovodil, že žalovaná se podle tzv. liberačních důvodů uvedených v §9a odst. 2 silničního zákona odpovědnosti nezprostila, neboť bylo v mezích jejích možností na sporný úsek buď předepsaným způsobem upozornit (umístěním přenosné dopravní značky přikazující snížení rychlosti jízdy a označením náledí) nebo provést posyp. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2000, č. j. 25 Co 406/99-100, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uplatněný nárok žalobce vůči žalované je co do právního základu opodstatněn z jedné poloviny, a v dalším jej potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že ojedinělé náledí vzniklé zmrznutím vody stékající na vozovku, je závadou ve sjízdnosti silnice podle §12 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 35/1984 Sb. a že žalovaná se objektivní odpovědnosti za škodu podle §9a odst. 2 silničního zákona nezprostila, neboť neprokázala, že nebylo v mezích jejích možností závadu ve sjízdnosti odstranit ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Po doplnění dokazování účastnickým výslechem žalobce však odvolací soud dovodil, že škodu z jedné poloviny spoluzavinil žalobce, který si na předmětném silničním úseku nevšiml dopravních značek upozorňujících na možnost náledí a smyku. Žalobce jako řidič tedy nevěnoval dostatečnou pozornost dopravnímu značení na úseku silnice, o níž věděl, že je vlhká a vzniká zde náledí, a nesnížil rychlost vozidla, které navíc nebylo vybaveno pneumatikami pro zimní provoz. Podle odvolacího soudu v případě, že by žalobce rychlost vozidla snížil a že by vůz byl vybaven zimními pneumatikami, nemuselo k nehodě dojít, eventuálně by její následky mohly být méně závažné. Nelze přitom zohledňovat, že v den nehody bylo slunečné počasí a vozovky v jiných úsecích byly suché, protože oproti jiným lokalitám je možno v dané oblasti ve večerních hodinách předpokládat výrazně horší klimatické podmínky. Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odůvodňuje je podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že ve smyslu zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, a jeho prováděcí vyhlášky č. 35/1984 Sb. není voda vytékající na vozovku „závadou ve sjízdnosti“ komunikace a žalovaná není povinna činit opatření, aby voda na vozovku nevtékala, ani ji označovat dopravními značkami. Naopak musí být zajištěna možnost odtoku vody z vozovky a krajnic, což je v daném případě provedeno příčným sklonem silnice. Podle žalované odvolací soud dále nesprávně posoudil meze jejích možností k odstranění závady, neboť žalovaná před dopravní nehodou o této závadě nevěděla a nemohla ji z údajů o povětrnostních podmínkách předvídat. Závadu ve sjízdnosti žalovaná zjistila ve 21,05 hod., ve 21,15 hod. vyjel k nehodě technik a ve 21,30 hod. sypač, což je reakce odpovídající schválenému operačnímu plánu zimní údržby, který konkretizuje obecný pojem „bez průtahů“, použitý silničním zákonem jako časový limit k odstranění závad. Podle žalované jí svědčí oba liberační důvody podle §9a odst. 2 silničního zákona, když před nehodou nebylo v mezích jejích možností závadu ve sjízdnosti komunikace odstranit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s mezitímním rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce své dovolání odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a vytýká odvolacímu soudu nesprávné závěry ohledně jeho spoluzavinění, při němž především s ohledem na počasí v den nehody, stav silnice a roční období soud výrazně přecenil existenci dopravního značení upozorňujícího na možnost výskytu náledí. V době nehody na silnici neležely zbytky sněhu, inkriminovaný den bylo slunečné počasí bez srážek a s teplotami vysoko nad bodem mrazu a nebylo tak možné předpokládat, že až za kritickou částí stoupání a klesání silnice, již za lesem, může být náledí. Žalobce dále nesouhlasí s výtkou odvolacího soudu k nedostatečnému vybavení vozidla zimními pneumatikami, neboť jednak v uvedeném období již bylo namístě použití pneumatik letních, jednak je schopen doložit zprávou výrobce pneumatik, že na jeho typ vozu tehdy speciální zimní pneumatiky neexistovaly a že žalobce v den nehody řídil vozidlo dostatečně vybavené neopotřebovanými letními pneumatikami. Podle žalobce bylo ojedinělé náledí na místě nehody závadou ve sjízdnosti komunikace a k této nehodě nemuselo dojít, pokud by žalovaná zavčas zabránila stékání vody z vrcholku přilehlého kopce na silnici. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o nich podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jeno.s.ř.“). Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnými osobami – účastníky řízení, dospěl po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. k závěru, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a že dovolání žalobce, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné. Na základě rozhodnutí ministra dopravy a spojů ze dne 10. 9. 2001 přešla veškerá práva a závazky S. a ú. s. B., státní příspěvkové organizace, ke dni 1. 10. 2001 na S. a ú. s. B., příspěvkovou organizaci S. k. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g). Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti účastníků jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností ovšem není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Jestliže soud prvního stupně v posuzovaném případě mezitímním rozsudkem rozhodl tak, že uplatněný nárok žalobce vůči žalované je co do právního nákladu zcela opodstatněn a odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uplatněný nárok žalobce vůči žalované je co do právního základu opodstatněn z jedné poloviny, je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen v tom rozsahu, v jakém základ nároku nebyl odvolacím soudem shledán důvodným (tj. z 1/2), a pokud jde o základ nároku v rozsahu druhé poloviny, je rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu obsahově shodné s rozhodnutím soudu prvního stupně, a je proto rozhodnutím potvrzujícím. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §238 písm. a) o.s.ř. došlo tedy jen ohledně té poloviny základu uplatněného nároku, v níž bylo odvolání žalované vyhověno. K dovolání proti této měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu není žalovaná subjektivně legitimována. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Měnícím výrokem odvolacího soudu nebyla žalované žádná újma na jejích právech způsobena, naopak jejímu odvolacímu návrhu bylo tímto rozhodnutím (ohledně 1/2 základu sporného nároku) vyhověno a žalovaná tedy ani nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu. Přípustnost dovolání žalované 1) proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu lze posuzovat jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť v odvolacím řízení podala návrh na připuštění dovolání. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky]. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Žalovaná v dovolání svoji odpovědnost za škodu vzniklou žalobci v důsledku dopravní nehody po vjezdu na namrzlou část vozovky vylučuje s odůvodněním, že voda vytékající z vedlejší komunikace na vozovku sama o sobě není závadou ve sjízdnosti ve smyslu §12 odst. 2 písm. c) vyhlášky 35/1984 Sb. a že závada ve sjízdnosti vznikla teprve jejím přimrzáním, o němž se však žalovaná dozvěděla teprve ve 21.05 hod, tj. již po nehodě a že tak současně splnila předepsaný časový limit 2,5 hodiny pro odstranění závady. Podle §9a odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění zák. č. 27/1984 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 213/1993 Sb. a č. 134/1994 Sb., správci dálnic, silnic a místních komunikací odpovídají za škody vzniklé uživatelům těchto komunikací, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti, ledaže prokáží, že nebylo v mezích možností tyto závady odstranit ani na ně předepsaným způsobem upozornit. Podle §12 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 35/1984 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění vyhlášky č. 425/1990 Sb., závady ve sjízdnosti dálnic, silnic a místních komunikací jsou takové změny ve sjízdnosti těchto komunikací, způsobené vnějšími vlivy, které nemůže řidič předvídat ani při jízdě přizpůsobené stavebnímu stavu komunikace, povětrnostním podmínkám, vlastnostem vozidla a nákladu, vlastním schopnostem a jiným zjevným okolnostem. Závadami ve sjízdnosti jsou zejména ojedinělá místa s náledím vzniklým námrazou, mrznutím stékající vody na vozovku z okolí nebo vod stojících na vozovce v důsledku špatné funkce zařízení k odvodnění komunikace. Pro posouzení odpovědnosti žalované je podstatné, že žalobce utrpěl škodu nárazem do jiného vozu při dopravní nehodě v důsledku toho, že vjel na ojedinělý úsek jinak suché a sjízdné vozovky, který byl pokryt náledím. Není-li pochyb o tom, že mrznutí vody stékající na vozovku je typickou závadou ve sjízdnosti, výslovně uvedenou i v demonstrativním výčtu ustanovení §12 odst. 2 písm. c) citované vyhlášky, pak závěr odvolacího soudu, že jde o objektivní odpovědnost správce komunikace podle §9a odst. 2 silničního zákona, je v souladu s ustálenou judikaturou i právní teorií a nejde proto o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. K dovolací námitce žalované je třeba dodat, že z provedeného dokazování vyplynulo, že závadou, která způsobila smyk žalobce, nebyla toliko stékající voda na vozovku, nýbrž právě to, že zamrzáním stékající vody vzniklo na vozovce náledí. Odvolací soud rovněž v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že v daném případě nebyly naplněny liberační důvody podle §9a odst. 2 silničního zákona, které by žalovanou odpovědnosti zprostily. „Meze možností“ správce komunikace posoudil správně, a to nikoliv subjektivně z hlediska konkrétních poměrů žalované, nýbrž pohledem objektivním, tj. posoudil všechny možnosti, kterých mohlo být využito k odstranění závady, případně k upozornění na ni. Správně v této souvislosti považoval za relevantní zjištění, že v předmětném místě již dříve před nehodou stékala voda z účelové komunikace na vozovku, že zde opakovaně docházelo k námrazám a že žalovaná o tomto problému věděla. Jestliže v den nehody již při kontrole v 18,40 hod. zaznamenal pracovník žalované v tomto místě vlhkou krajnici, pak při teplotě klesající k nule nevybočovalo z objektivně nahlížených mezí možností žalované, aby na tuto vznikající závadu ve sjízdnosti reagovala dříve než po nahlášení dopravní nehody po 21. hodině (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, a zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR schválenou dne 4. 8. 1986 pod sp. zn. Cpj 44/85, publikovanou tamtéž pod č. 2, ročník 1987). Ani v tomto směru tedy rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nejsou splněny. Z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Žalovaná netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b, c) o.s.ř. Odvolací soud se při posuzování podmínek pro vydání mezitímního rozsudku správně zabýval tím, zda ke vzniku škody nepřispělo jednání samotného žalobce. Svůj závěr o jeho polovičním spoluzavinění postavil na dvou okolnostech; vytkl žalobci, že cestoval ve voze vybaveném letními pneumatikami a že nesledoval dostatečným způsobem dopravní značení, když závada ve sjízdnosti se nacházela v úseku označeném necelé tři kilometry předtím svislou dopravní značkou upozorňující na nebezpečí náledí (A 22, E 4, E 6b). Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Uvedené ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda vzniklá poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž kdy se na jejím vzniku částečně či zcela podílelo i jednání samotného poškozeného. I v případě, že jde o objektivní odpovědnost škůdce (odpovědnost bez ohledu na zavinění), musí být na straně poškozeného splněny základní podmínky odpovědnosti (§420 obč. zák.), a to protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi, přičemž zavinění se předpokládá. Podle vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění vyhlášek č. 24/1990 Sb., 533/1992 Sb., 619/1992 Sb. a 123/1993 Sb., tj. ve znění účinném do 20. 2. 1997, tedy i ke dni vzniku žalované škody, řidič je kromě jiného povinen užít k jízdě jen vozidla, které splňuje stanovené podmínky, a věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v silničním provozu [§5 odst. 1 písm. a), b)]. Pod tyto povinnosti spadá požadavek, aby řidič jezdil jen s takovým vozem, který svými technickými vlastnostmi umožňuje bezpečný provoz, a aby způsob jízdy přizpůsobil stavu vozidla. Podle §16 odst. 1 vyhlášky rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Podle §45 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění vyhlášek č. 24/1990 Sb., 533/1992 Sb., 619/1992 Sb. a 123/1993 Sb., tj. ve znění účinném do 20. 2. 1997, tedy i ke dni vzniku žalované škody, svislé dopravní značky jsou: a) výstražné značky, které upozorňují na místa, kde účastníku silničního provozu hrozí nebezpečí a kde musí dbát zvýšené opatrnosti (č. A 1a až č. A 27); e) dodatkové tabulky, které zpřesňují, doplňují nebo omezují význam dopravní značky, pod kterou jsou umístěny (č. E 1 až č. E 10). Podle přílohy této vyhlášky, dílu II. čl. 1 odst. 12 značka \"Jiné nebezpečí\" (č. A 22) upozorňuje na jiná nebezpečná místa než ta, která je možno označit jinou značkou. Druh nebezpečí je vyznačen na dodatkové tabulce vhodným symbolem nebo nápisem. Podle čl. 6 odst. 4 dodatková tabulka \"Délka úseku\" (č. E 4) vyznačuje délku úseku, pro který platí značka, pod níž je tabulka umístěna. Podle odstavce 6 věty druhé téhož ustanovení tabulka \"Nebezpečí náledí\" (č. E 6b) umístěna pod značkou č. A 22 upozorňuje na nebezpečí tvoření náledí. Z uvedeného je zřejmé, že dané dopravní značení umístěné na 38. km ve směru z P. na T. poskytovalo informaci, že následuje tříkilometrový úsek, kde hrozí vznik náledí. Nešlo sice o upozornění na aktuální výskyt konkrétní závady ve sjízdnosti, jímž by žalovaná mohla splnit svoji povinnost správce komunikace ve smyslu §9a silničního zákona, jak správně dovodil již soud prvního stupně, jednalo se však o obecné varování řidičům, že vjíždějí do úseku, kde je zvýšené nebezpečí možného výskytu takových závad, a to bez ohledu na to, zda se v dotyčném úseku skutečně takové závady v danou chvíli nacházejí či nikoliv. Povinností řidiče je dbát dopravního značení [§3 odst. 1 písm. b) vyhlášky] a v případě výstražných značek dbát zvýšené opatrnosti ve vztahu k možnému nebezpečí, které signalizují [§45 písm. a) vyhlášky]. Žalobce byl proto za daného stavu věci povinen v předmětném úseku přizpůsobit způsob a rychlost jízdy okolnosti, že se na silnici může objevit náledí; jestliže však sám ve svých výpovědích nepopřel, že si dopravního značení nevšiml a že tedy ani nezměnil dosavadní způsob jízdy, šlo z jeho strany o porušení povinnosti ukládané mu ustanoveními §3 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 1 písm. b) vyhlášky a nelze odvolacímu soudu vytýkat, že v této okolnosti spatřoval důvod jeho spoluzavinění na vzniku škody. Na druhé straně nelze přehlédnout, že předmětné náledí bylo skutečně zcela ojedinělou závadou ve sjízdnosti na jinak zcela suchém a bezpečně sjízdném úseku silnice, že se nacházelo téměř na konci dopravním značením vymezeného úseku a že způsob jízdy žalobce odpovídal stavu vozovky v její sjízdné části; ostatně ani orgány dopravní policie neshledaly důvod k vedení přestupkového řízení proti žalobci. Konečně z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost řidič opatřit vozidlo zimními pneumatikami; okolnost, že žalobce dne 25. 3. 1996, tj. v době, kdy již byly podmínky pro odložení zimní výbavy, nepoužil při jízdě pneumatik se zimním vzorem, proto nelze považovat za porušení právní povinnosti, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Při jízdě na pneumatikách univerzálních byl však samozřejmě povinen přizpůsobit způsob jízdy této okolnosti, a to zejména za situace, kdy dopravní situace, resp. ji předjímající dopravní značení k tomu zakládalo důvod. Nelze tedy dovolateli přisvědčit, že se na vzniku škody vůbec nepodílel svým spoluzaviněním. Nelze však zároveň sdílet jeho přesvědčení, že žalovaná za škodu odpovídá v rozsahu větším než 50%, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění, vedle samotné závady ve sjízdnosti, v jejímž důsledku došlo ke smyku vozidla žalobce, se na vzniku celkové škody na voze žalobce zásadním způsobem podílela i příčina další, bez níž by ke škodlivému následku, jaký nastal, nedošlo, a totiž náraz vozidla žalobce do jiného automobilu, který v daném místě představoval překážku silničního provozu. Za této situace nelze odpovědnost správce komunikace za škodu takto vzniklou na voze žalobce dovodit ve vyšším rozsahu než 50%. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. není naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto hlediska správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval důvodnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen a změněn mezitímní a nikoliv konečný rozsudek soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozsudku. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. června 2002 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2002
Spisová značka:25 Cdo 2101/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2101.2000.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§9a odst. 2 předpisu č. 135/1961Sb.
§441 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18