ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1335.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1335/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně S. L. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. D., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 185/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2002, č.j. 13 Co 74/2002 – 29, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2002, č.j. 13 Co 74/2002 – 29, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 20. 9. 2001, č.j. 15 C 185/2001 – 16, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 5 o velikosti 2 + 1, II. kategorie, nacházejícího se ve 3. podlaží v domě č.p. 1385 v S. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), kterou dala žalující společnost žalovanému A. D. (z důvodu podřazeného ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), rozhodl o délce a běhu výpovědní lhůty, zavázal žalovaného vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně je od 4. 6. 2001 vlastnicí domu, v němž se předmětný byt nachází, že žalovaný, který je nájemcem předmětného bytu, nezaplatil předchozímu vlastníku domu nájemné za období od ledna do května 2001, a že takto vzniklý dluh uhradil až 17. 9. 2001, tj. poté, kdy mu byla dne 16. 8. 2001 dána výpověď z nájmu bytu. Okresní soud dovodil, že byla naplněna skutková podstata ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a při rozhodování o bytové náhradě neshledal existenci zákonných důvodů pro přiznání jiné bytové náhrady, než je přístřeší.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 3. 2002, č.j. 13 Co 74/2002 – 29, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud (který označil dovolání žalovaného za nedůvodné) vyslovil mj. právní názor, podle něhož okolnost, že na žalující společnost „nepřešly dříve vzniklé pohledávky původního pronajímatele z nájemného nemá vliv na existenci výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. d/ o. z.“, a že „pokud ke dni nabytí vlastnického práva žalobce k domu byly ve vztahu k žalovanému předpoklady výpovědi podle §711 odst. 1 písm. d/ o. z., byl žalobce oprávněn žalovanému dát výpověď stejně tak, jak to mohl předtím učinit původní vlastník“. Odvolací soud však zároveň dovodil, že jakkoli „v posuzované věci výpovědní důvod opírající se o neplacení nájemného žalovaným nepochybně byl dán, … jsou dány podmínky výpovědi z nájmu bytu nevyhovět, vzhledem k tomu, že již v době rozhodnutí soudu I. stupně žalovaný dluh na nájmu neměl a důvodem neplacení nájemného byla jeho svízelná situace (problémy spojené s nezaplacením podnikatelské odměny)“. Právě tento závěr opírající se o ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a odkazující na skutková zjištění okresního soudu, vedl odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí a k zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku podala žalobkyně včasné dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – nesprávném výkladu a aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Podle dovolatelky nemohl-li žalovaný nájemné platit včas, měl předchozího vlastníka na své potíže upozornit a dohodnout s ním způsob a postup zaplacení narůstajícího dluhu na nájemném a bylo jeho povinností nájemné hradit alespoň zčásti s využitím dávek „státní sociální péče“. Nic z toho ale neučinil a svým jednáním přispěl k situaci, kterou žalující strana nebyla povinna tolerovat. Dovolatelka zdůraznila, že žalovaný uhradil nájemné až poté, kdy mu byla výpověď z nájmu bytu doručena, a to jedinou platbou před jednáním uskutečněným 17. 9. 2001. Vytkla krajskému soudu, že jeho rozhodnutí „nesleduje vyváženost zájmů na straně žalovaného a žalobce“, a uvedla, že se nelze „dovolávat dobrých mravů tam, kde je jednoznačně stanovena povinnost, když se žalovaný vzniklou situaci nesnažil odpovědně a přiměřeně řešit“. Vycházejíc z této argumentace navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241a odst. 1 o. s. ř., a uplatňuje se jím způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že takové vady namítány nejsou a jejich existence se z obsahu spisu nepodává, je rozsah dovolacího přezkumu dán uplatněným dovolacím důvodem (nesprávného právního posouzení věci) včetně jeho obsahového vymezení, tj. půjde o odpověď na otázku, zda odvolací soud důvodně, popř. správně, aplikoval a vyložil ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného. Úvaha soudu tedy musí být podložena konkrétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, komu byla výpověď z nájmu bytu dána (žalovaný – nájemce), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se žalobou u soudu domáhá k přivolení k výpovědi z nájmu bytu (žalobce – pronajímatele). Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda – za naplnění podmínek stanovených v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – lze žalující straně spravedlivě odepřít právo požadovat, aby byl nájemní poměr ukončen výpovědí danou nájemci.
V posuzované věci se odvolací soud výkladem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v uvedeném směru nezabýval. Vyložil sice podrobně, proč dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byla žalovanému dána po právu, při odůvodnění svého rozhodnutí, jímž (přesto) rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu na přivolení k této výpovědi zamítl, ale ponechal zcela stranou okolnosti na straně pronajímatele, významné z hlediska §3 odst. 1 obč. zák., a rovněž jeho závěrům vztahujícím se k těmto okolnostem na straně žalovaného lze vytknout kusost (v rámci skutkových zjištění okresního soudu, na která odvolací soud odkazuje, se totiž pouze uvádí, že žalovaný „nájemné … nezaplatil, proto, že se mu nedostávalo peněz“). Právní závěry odvolacího soudu o rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), bránícímu vyhovět žalobě, v té podobě, jak jsou v napadeném rozsudku obsaženy, považuje tak dovolací soud za neúplné a proto i nesprávné.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn opodstatněně a rozhodnutí odvolacího soudu – z hlediska tohoto dovolacího důvodu – nelze považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Z ustanovení §243d odst. 1 o. s. ř. plyne, že v řízení, jež proběhne po zrušení rozsudku odvolacího soudu, platí obdobně ustanovení §226 o. s. ř.; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení pak soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu