ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1203.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1203/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. C., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. O., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn.11 C 60/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2001, č.j. 18 Co 654/2000-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29. 4. 1997 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal se žalobce proti žalovanému vyklizení bytu blíže popsanému v petitu žaloby. Tvrdil, že je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází. Tento užívá bez právního důvodu. Stalo se tak v důsledku toho, že žalobce dne 4. 11. 1992 uzavřel s V. K. smlouvu o obstarání záležitostí pro výkon správy předmětné nemovitosti a v tomto směru jej rovněž zplnomocnil k zastupování při správě nemovitosti. V. K. dne 26. 1. 1996 zaslal žalobci výpověď z této smlouvy s tím, že výpovědní lhůta počíná běžet dnem 1. 2. 1996 a skončí dne 30. 4. 1996, pokud nebude do tohoto termínu dohodnuto jinak. K žádné další dohodě nedošlo, takže vztah z uvedené smlouvy skončil dne 30. 4. 1996. Vzdor tomu V. K. uzavřel se žalovaným smlouvu o nájmu bytu. Tato smlouva byla za žalovaného schválena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. Nc 1004/94 ze dne 22.9.1994, a to k návrhu opatrovníka žalovaného. Smlouva je ovšem neplatná pro absenci zastoupení žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 5. 2000, č.j. 11 C 60/97-34, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Po skutkové stránce převzal tvrzení žaloby, podle nichž skutečně vztah ze smlouvy o obstarání činnosti uzavřené mezi žalobcem a V. K. trval pouze od 4. 11. 1992 do 30. 4. 1996. Přitom dne 1. 8. 1996 uzavřel jako zástupce žalobce se žalovaným smlouvu o nájmu předmětného bytu (N. 6), a to na dobu neurčitou. Dále zjistil z dohody o výměně bytů ze dne 22. 7. 1996, že J. D. a Z. O., se dohodli na výměně bytů, které užívají na základě nájemních smluv a to tak, že paní D. se nastěhuje dobytu v P., B. 648 a Z. O. do bytu na P., N. 6. Za vlastníky dali souhlas k dohodě o výměně bytu Ing. P. R. a Ing. K. R., pokud jde o prvně uvedený byt, a V. K., pokud jde o předmětný byt. Konečně ze spisu 28 C 107/98 Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 28 C 107/98-30 ze dne 29. 4. 1999, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2000 zjistil soud, že soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu J. D. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2000, č.j. 12 Co 551/99-53, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2000. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu k dohodě o zániku práva nájmu zde žalované J. D. k předmětnému bytu nedošlo v souvislosti s dohodou o výměně bytu se žalovaným, a to ani jiným způsobem.
Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že v době uzavření smlouvy o nájmu bytu užívaného žalovaným trval k tomuto bytu stále ještě nájemní vztah s V. D. Tato okolnost bránila uzavření platné nájemní smlouvy k předmětnému bytu. Shledal proto soud důvody neplatnosti této smlouvy podle §37 odst. 2 o.z. Žalobci proto přiznal právo na soudní ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu §126 o.z.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Po skutkové stránce převzal skutková zjištění jim učiněná a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. I podle odvolacího soudu nebylo možno uzavřít platně smlouvu o nájmu bytu, který v té době nebyl právně volný. K tomuto bytu totiž v době uzavření smlouvy o nájmu bytu svědčilo právo nájmu J. D. Návrh na vyslovení přípustnosti, kterou v podaném odvolání učinil žalovaný, odvolací soud nevyhověl s tím, že žalovaný nespecifikoval otázku, která měla činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 7. 2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný zastoupený advokátkou dovolání dne 17. 8. 2001. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považoval řešení právní otázky, zda plná moc ze dne 4. 11. 1992, která V. K. opravňovala ke všem právním úkonům spojeným se zastupováním žalobce při správě a při provozu domu, v němž se nachází předmětný byt, skutečně zanikla na základě výpovědi smlouvy o obstarání záležitosti, když bylo prokázáno, že V. K. na základě dohody se žalobcem pokračoval ve správě uvedeného domu a vykonával ji až do srpna nebo září roku 1996. V dovolání podrobně rozváděl námitky skutkové povahy směřující k doložení tvrzení dovolatele, podle nichž po formální výpovědi smlouvy o obstarání záležitosti pokračoval V. K. i nadále v platném výkonu obstaravatelských služeb pro žalobce. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §239 odst. 2 o.s.ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
Účastník řízení, který využije svého právo podat návrh na založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není v zásadě povinen v návrhu specifikovat, pro kterou právní otázku tento návrh činí. Je tomu tak proto, že před vynesením (potvrzujícího) rozsudku odvolacího soudu nemá účastník prakticky možnost předvídat, na základě kterých skutečností a následně jakého právního posouzení odvolací soud k vydání potvrzujícího rozhodnutí přistoupí. Pokud v této věci odvolací soud vycházel z odlišného názoru, nelze mu přisvědčit. Žalovaný proto v zásadě byl legitimován k podání dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř.
I v řízení o dovolání podle posledně uvedeného zákonného ustanovení je povinností dovolatele, aby v souladu s ustanovením §241 odst. 2 věty první o.s.ř. uvedl, v jakém rozsahu a z jakých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Je přirozeně věcí pečlivosti dovolatele, aby zvážil důsledky z tohoto ustanovení plynoucí s přihlédnutím k vázanosti dovolacího soudu důvody, která uplatní v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
V této věci – s přihlédnutím k shora uvedenému – nemohl předně dovolací soud přihlédnout k námitkám v dovolání uvedeným opakujícím nespokojenost dovolatele s úrovní skutkových zjištění. Je to odůvodněno důsledkem plynoucím z pojmového vymezení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. (posouzení zásadní otázky právního významu), kterým se toto kritériem přípustnosti upíná k definici „nesprávného právního posouzení“ podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Podstatné pro posouzení přípustnosti dovolání je však okolnost, že rozhodnutí odvolacího soudu (shodně se soudem prvního stupně) nespočívá na hodnocení platnosti či trvání plné moci a výkonu práv obstaratele V. K. jménem žalobce jako vlastníka domu a pronajímatele. Odvolací soud v této věci založil své rozhodnutí na stejném právním hodnocení, jako soud prvního stupně. Dovodil totiž ze skutkových zjištění (která v této věci v dovolacím řízení přezkoumávat nelze), že v době uzavření dohody o výměně bytů ze dne 22. 7. 1996, nebyl splněn předpoklad náležitosti nepřímého předmětu právního vztahu z této směny, totiž bezvadnost z hlediska právního, když k předmětnému bytu svědčilo právo nájmu J. D. Odvolací soud uvedený závěr správně opřel o ustanovení §37 odst. 2 o.z. V této věci však dovolání je odůvodněno tvrzením o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, které tento ve skutečnosti na odůvodnění svého rozhodnutí nezaujal. Schází tak základní podmínka přípustnosti dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř.
Z obsahu spisu se nenabízí závěr - a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
Z uvedeného tak vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu